Redakce se tedy pustila do pátrání nejen po okolnostech této tragédie, ale i po původu informace, že se dnes má Jaroslav Bočan řadit mezi oběti komunistického režimu. V inzerátu bylo uvedeno, že za oběť komunistické doby muže označil Ústav dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. To ale ředitelka tohoto ústavu Eva Michálková popřela. Konstatovala, že Jaroslav Bočan jejich evidencí neprochází.

Redakce tedy oslovila Ústav pro studium totalitních režimů, odkud Petr Mallota odpověděl: „V našem seznamu popravených z politických důvodů se Jaroslav Bočan (nar. 8. 3. 1921 v Sepekově) neobjevuje. Podle našich informací byl odsouzen k trestu smrti za zločin vraždy, tudíž se jedná o kriminální čin. V rozsudku nefiguruje „politický“ paragraf jako například velezrada.“ Zároveň ale Petr Mallota uvedl redakci na stopu. Sdělil, že historička Zora Dvořáková, která vychází ze seznamů popravených, jež byly zpracovány Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, ve své knize Popravení, kam jste se poděli? Jaroslava Bočana řadí do kategorie popravených za politizované kriminální trestné činy.

Samotná Zora Dvořáková k tomu sdělila: „Moje kniha Popravení, kam jste se poděli?, je příběh jednoho výzkumu, který byl zaměřen na pátrání, kam se poděly ostatky a urny lidí, kteří byli popraveni z politických důvodů. Minulý režim po celá dlouhá léta tajil, jak s nimi naložil. Případ Jaroslava Bočana byl kriminální, který byl Státní bezpečností a justicí zpolitizován. Bočanovo jméno se vyskytuje v několika dalších obdobných seznamech, aniž by jasně bylo vymezeno, že jde o zpolitizovaný kriminální čin, jak uvádím v mé knize. Obdobných případů jako je Bočanův případ, je více a nelze je vynechat v seznamech popravených z politických důvodů. To ovšem neznamená, že je budeme ctít jako oběti komunistického režimu.“

Historička Zora Dvořáková ovšem není sama, kdo v případu vidí politické souvislosti. Například portál totalita.cz řadí Jaroslava Bočana do seznamu popravených pro politické trestné činy. A jakkoliv se dodnes vedou ostré debaty o tom, zda bratři Mašínové anebo skupina Černý lev, která v květnu 1950 při atentátu na stranický sekretariát v Milevsku zabila policistu, byli vrazi nebo odbojáři, pohled pamětníků vraždy děvčat Součkových je celkem jednoznačný. Mnozí si pamatují velký pohřeb s bílými dětskými rakvemi a redakce nenarazila na jiné reakce než pohoršení nad tím, že by dnes někdo mohl tehdejší vraždu dětí posunovat do politiky.

Co se na jaře 1959 v Podchyšské Lhotě stalo?

Růženka a Milenka Součkovy pocházely z vesničky Podchyšská Lhota nedaleko Chyšek. Jejich otec byl místní kovář, jeho soused Jaroslav Bočan byl zemědělec. Mezi pamětníky se vypráví, že kovář byl zastáncem kolektivizace a jeho soused jejím odpůrcem, což tehdy mezi lidi na venkově postavilo hráz. Vše mělo vyvrcholit, když si Jindřich Souček začal kopat vodovod ze své studny k domu a soused ho údajně požádal o napojení. Zde se už různé verze rozcházejí. Někteří říkají, že studna byla málo vydatná a stačila sotva pro jedno stavení, a proto kovář Souček sousedovu žádost odmítl. Jiní uvádějí, že rolník Bočan zoufale potřeboval vodu pro své hospodářství a soused napojení podmiňoval jeho přistoupením do zemědělského družstva, což soused zarytě odmítal. Tehdy se podle pamětníků Jaroslav Bočan rozhodl, že svého souseda zabije. Připravil si na to sekeru, ale pak vymyslel mnohem hrůznější plán. V obci se traduje rolníkova hrozba, že když ho soused chce připravit o to nejdražší, co má, tak i on ho připraví o to nejdražší. Rozhodl se zabít jeho dvě dcerušky, kterým tehdy bylo devět a jedenáct let.

Děti z Podchyšské Lhoty chodily do školy v Chyškách pěšky polní cestou mezi loukami. V mlhavé ráno 4. března 1959 se Jaroslav Bočan ukryl u cesty a čekal, až se děti objeví. Někteří pamětníci dnes říkají, že měl soused Bočan dokonce číhat na děvčata Součkových vícekrát a čekal na vhodnou příležitost, až nepůjdou ve skupině s ostatními dětmi. Ta se onoho březnového dne naskytla. Dívky šly samy, vzdáleny od ostatních dětí. V časopise Československý voják z července 1959 se událost popisuje velmi podrobně, zřejmě podle tehdejšího vyprávění svědků.

Je tam uvedeno, proč se děvčátka Součkových tenkrát zdržela za ostatními dětmi. Maminka je požádala, aby se dívky zastavily ještě u babičky a odevzdaly jí peněženku, kterou u nich předchozího dne zapomněla. Když vyšly z babiččina stavení, děti již byly pryč a obě sestry se za nimi vydaly. Nahoře nad kapličkou se před nimi vynořila z mlhy postava a muž se na ně vrhl s připravenou sekerou. Starší z dívek zasáhl první ranou, její sestra se s křikem dala na útěk, ale vrah ji po několika desítkách metrů dostihl a ubil. Ostatní děti, které šly vpředu, sice zaslechly křik, ale ničemu tak strašlivému jej nepřikládaly, pospíchaly do školy, a tak šly dál.

Na osudný den vzpomíná bratr maminky obou děvčátek Vladimír Zelenka, který dodnes na Chyšecku žije: „Měl jsem hroznou předtuchu. V půl osmé ráno, kdy jsem se probudil, tak jsem věděl, že se mé rodině přihodilo něco zlého. Šli jsme pak s mou matkou cestou nad Podchyšskou Lhotu nahoru a přišli jsme na místo, kde jsme uviděli kaluže krve. Mysleli jsme si, že to je z nějakých zvířat. O něco výše jsme začali těžit dříví, když přiběhla moje sestra a maminka děvčat, že jsou zabitá. Vzali jsme se za ruce a šli se podívat. Skutečně jsme je nalezli, odtažené za tarasem.“

Jaroslav Bočan si po vraždě šel k dalším sousedům půjčit peníze na autobus a řekl jim, že se jede udat, protože zabil kovářovy děti. Sousedé nelenili a běželi k Součkovým. Maminka dětí volala do školy, zda děvčata dorazila. Dozvěděla se, že do školy dívenky nepřišly. Vydala se tedy po cestě do Chyšek je hledat, setkala se se svým bratrem a společně mrtvá děvčátka nalezli.

Jaroslav Bočan autobusem nakonec nejel, šel do Milevska pěšky a po cestě ho zatkla přivolaná bezpečnost. „Ženy se večer bály chodit ven, protože se šuškalo, že nebyl popraven. Byl jsem s Jindřichem Součkem na soudu v Českých Budějovicích, a tak jsme rozsudek smrti slyšeli. Byli však lidé, kteří údajně sedláka Bočana viděli a my jako rodina jsme se nikdy oficiálně nedozvěděli, zda a kdy proběhla poprava,“ dodal Vladimír Zelenka. Zdrcení rodiče obě děti pohřbili na hřbitově v Chyškách. Na náhrobku, symbolizujícím otevřenou knihu, je vetnuta bronzová sekera. U cesty nad Podchyšskou Lhotou událost připomíná zbytek litinového kříže.

Neštěstí poznamenalo dvě rodiny

Jaroslav Bočan byl popraven 26. května 1960 v Praze – Pankráci. I pro jeho blízké měla událost tragické následky. Pamětníci říkají, že se jeho manželka z neštěstí pomátla na rozumu. Každopádně jí byly odebrány děti a umístěny do dětského domova. Syn Bočanových se na Chyšecko v dospěloti na čas vrátil, za matkou jezdila dcera. Manželka Jaroslava Bočana v Podchyšské Lhotě o samotě dožila.

Zoufalým manželům Součkovým lékaři radili, aby se pokusili mít co nejdříve další děti. A skutečně jim osud dopřál ještě dvě děvčátka – hned v roce 1960 se jim narodila Marie a o dva roky později Jana. Dnes už žije jen Marie. Otec děvčat Jindřich Souček zemřel v 80. letech a maminka žije v domově pro seniory.

Dcera Součkových Marie Kubecová si ale myslí, že se kolem celé události nabalily mýty, které se vzdalují pravdě. Přímých pamětníků událostí přitom zná jen pár. Když začala chodit do chyšecké školy, spolužáci jejích starších sester už buď školu vyšli nebo byli o hodně let starší. Vychází ale z toho, co slyšela jako malá v rodině a z faktů. „Nevěřím, že by v pozadí byla kolektivizace a nátlak na vstup do družstva. Táta byl živnostník a nikdy v družstvu nebyl. Neumím si proto představit, že by někoho ke vstupu do družstva nutil,“ říká Marie Kubecová. Nevylučuje, že v pozadí mohl být spor o přívod vody. Ale má určitě pochybnosti. „Naše stavení bylo na kopci, proto jsme potřebovali přivést vodu do domu z naší asi 150 metrů vzdálené studny. Dům Bočanových byl dole u návsi. Mohli chodit klidně napájet dobytek do návesního rybníka jako to tenkrát dělalo mnoho lidí a navíc kolem nich byly mokřiny. Stačilo kopnout do země a jáma by se naplnila vodou. Nemůžu vyloučit, že se chtěl soused na náš vodovod napojit a že kvůli tomu mohl být i spor, ale lidé mluvili spíš o tom, že soused byl špatný hospodář. V časopise z roku 1959 ho popisují tak, že mu nevoněla práce a že to byl zlý a zpupný člověk. Nátlak na vstup do družstva určitě důvodem jeho činu nebyl,“ říká Marie Kubecová. A vyvrací i mýtus, že velkého a silného kováře se soused bál, a tak si počkal na bezbranné děti. „To jsou fantazie. Náš táta byl spíš menší, šlachovitý člověk,“ vzpomíná dcera.

Kovář Souček byl nemocný, velmi brzy šel do invalidního důchodu. Jeho manželka sice napřed do družstva vstoupila, ale někdy v polovině šedesátých let z něj vystoupila a začala na svém nevelkém majetku hospodařit soukromě, aby uživila nemocného muže a děti. „Mamka prodávala nadojené mléko do mlékárny. Ale takových soukromých hospodářství bylo v době mého dětství v 60. a 70. letech v Podchyšské Lhotě asi pět, takže kolektivizace tam podle všeho nijak dramaticky neprobíhala,“ uzavírá Marie Kubecová.

Strýc Marie Kubecové Vladimír Zelenka soudí, že spor o napojení na vodovod mezi kovářem Součkem a zemědělcem Bočanem mohl být poslední kapkou, ale že hlavní roli hrála obyčejná lidská závist. „Souček byl pokrokový, jako první ve vsi měl rádio a pak i televizi. Soused mu prostě záviděl,“ myslí si. Ani on s posouváním vraždy dvou dětí do politických zápletek a seznamů nesouhlasí. A Marie Kubecová dodává: „Ať už dnes spekulujeme o různých důvodech, nic z toho neopravňuje člověka vzít život dvěma malým dětem. Tehdejší justice soudila a odsoudila vraha za brutální vraždu a myslím, že i současné soudy by soudily stejně.“