Byla jste závislá na alkoholu a drogách. Kdy jste s tím začala?

Musím vás napřed trochu opravit. Závislost je nemoc a já jsem nebyla závislá, ale jsem závislá i přesto, že už alkohol ani drogy neužívám. Závislost jako taková nebo sklony k ní prostě každému zůstávají. Já jsem s alkoholem začala ve 13 letech. Matka byla závislá na alkoholu a otec také popíjel, ale závislý nebyl. U mě to bylo víkendové pití asi jako u každého puberťáka. Popíjela jsem jako všichni vrstevníci. Ani víc, ani méně než ostatní. V sedmnácti jsem se setkala s pervitinem. To bylo na konci studia. Přinesli ho spolužáci, kteří už na pervitinu jeli delší dobu. Navštěvovali jsme rockové kluby, kde se mi zalíbilo užívat drogu kvůli tomu, že jsem vydržela dlouho pařit a neměla jsem potřebu spánku. V té době jsem ho šňupala. Měla jsem pocit dostatku energie a bylo mi fajn. Nikdo na mě nic nepoznal. Byla jsem víkendový feťák bez potřeby brát drogu pravidelně. V té době jsem vůbec nepotřebovala alkohol, ten totiž snižuje drogám účinek.

Napadlo vás v té době, že byste již mohla být závislá?

Vůbec mě tehdy nenapadlo, že bych byla závislá. Nebyla jsem. Nepotřebovala jsem pravidelné dávky. Byla jsem příležitostný uživatel. Všechno bylo v pořádku včetně partnerských vztahů, které byly dlouhodobé. Tedy několikaleté.

Kdy nastal podle vás zlom?

Zlom nastal v jednadvaceti letech, když zemřel můj otec. Byl mojí oporou, jistotou v životě a jediný, s kým jsem si rozuměla, protože matka byla závislá. Vyvolávala doma scény a prostě nebylo možné u ní najít porozumění, když měla starosti sama se sebou. Vztah se nám zhroutil i s mojí sestrou, když si její manžel nepřál, abychom se stýkaly. Příčinou bylo dědictví po otci, který chtěl zabezpečit jen mě, protože o sestru, která nebyla jeho vlastní, už bylo postaráno z jiné strany. Dědictví nás rozdělilo.

Jak jste to prožívala?

I když jsem měla spoustu přátel a partnera, měla jsem pocit, že jsem opuštěná a na všechno jsem zůstala sama. Táta byl člověk, kterého jsem nikdy nechtěla zklamat a kvůli němu jsem všechno držela v nějaké rovině, ale po jeho smrti mi bylo už všechno jedno a poprvé jsem se pokusila o sebevraždu předávkováním léky. V nemocnici jsem podepsala revers, protože jsem chtěla na tátův pohřeb. Nastal nulový kontakt s rodinou, a když, tak jen hádky o dědictví. Bydlela jsem mimo domov už od 17 let a domů jsem chodila jen za tátou a to skončilo. V té době jsem odstartovala pití. Tehdy bylo mou prací hlídání malých dětí a o víkendech jsem jezdila po akcích. Začala jsem pít tvrdý alkohol a sáhla jsem po něm, když jsem cítila nějakou úzkost. To vždycky přišel pocit, že mi to pomáhá. Začaly se mi měnit nálady a byla jsem často konfliktní. Stejně jako moje matka. Alkohol mi měnil charakter.

A co váš partner? Tomu to nevadilo?

Opustila jsem ho a začala žít s Romem a pracovat jako servírka v non stopu, což byla má původní profese. To byl veselý a strhující život. Jezdili jsme po diskotékách a zábavách. Buď jsem pracovala, nebo jezdila s ním. V té době jsem začala kombinovat alkohol s pervitinem. Bylo to období velkých flámů a náročné práce. Obě závislosti se hodně rozjely, abych to tempo vydržela. Trvalo to šest let. Rozcházeli jsme se a zase scházeli. Měla jsem stálou práci, ale ne stálý domov. Přespávala jsem po různých přátelích a řešila dědictví, abych mohla mít svůj domov. Ze strany partnera docházelo k domácímu násilí a po šesti letech jsme se rozešli. Partner byl také na drogách a byl gambler.

Takže nastala nová životní etapa?

Bylo to takové osvobození. Získala jsem dobrou práci v kavárně, kterou jsem si vedla sama a nepotřebovala jsem ani drogy. Tím, že jsem ukončila tento vztah a měla dobrou práci, jsem se uklidnila a všechno bylo na dobré cestě. Pak přišly povodně 2002 a kavárnu spláchly. V té době jsem si pořídila za peníze z dědictví vlastní bydlení, ale s prací to nebylo dobré. Nemohla jsem delší dobu nic sehnat a začala se seznamovat s hospodami okolo svého nového bydliště. Našla si tam nové přátele a alkohol se rozjel ve velkém. Tehdy jsem se potkala s novým přítelem a protože nebyla jedna práce, která by mě uživila, dělala jsem tři na menší úvazky. Úklid a prodej na několika místech. Měla jsem peníze, ale bylo to hodně náročné. Pořád jsem udržovala hladinu alkoholu. Pila jsem celý den a pak i v noci, abych mohla spát. Jezdila jsem i autem opilá a měla autonehodu. Nic se sice nestalo, ale přišla jsem o papíry. V té době už jsem schovávala alkohol po bytě.

A co partner? 

On byl hodně flegmatický, ale občas projevil s mým stavem nelibost, a tak jsem začala alkohol schovávat. Pak už to bylo neúnosné, přišla jsem kvůli alkoholu o práci, řidičák a trpěla ztrátami paměti. Nastoupila jsem do protialkoholické léčebny na tři měsíce. Když jsem se vrátila, byl tu sice můj partner dál, neodradilo ho to, ale sám popíjel, i když nebyl závislý. Nějakou dobu jsem se držela a pak začala popíjet s ním. Nezvládala jsem chutě a léčbu jsem opakovala. Tam jsem se seznámila s feťačkama. Po léčbě jsem sice přestala pít, ale rozjela fet a s ním přišel nový také závislý partner.

Takže zase rozchod?

Ne. Měla jsem dva roky paralelní vztah. Ale fet a partner, který fetoval, to vyhráli. Tehdy jsem přešla na jehlu a to byl šíleně rychlý nástup. Vytvořila jsem si závislost na jehle. Už samotná jehla mi dělala dobře. Nastaly těžké psychózy, halucinace, stihomam, paranoia a totálně jsem se ztrácela v realitě. Přítele pak zavřeli a já se pokusila o předávkování. To jsem nevěděla, že to pervitinem nejde. Pak opět tři měsíce léčba, ale na jiné závislosti. Po propuštění jsem se vrátila do stejného prostředí a to byla chyba. Za chvíli jsem byla v léčebně znovu. Vlastně jsem se tam vracela několikrát během roku. Když mi bylo jednatřicet, rozhodla jsem se pro léčbu v komunitě v Němčicích. Tam byl šílený dril, což jsem potřebovala, a také zakázané vztahy. A to nás několik nedodrželo a odešli jsme a chtěli začít s novým životem v jiném městě. To trvalo jen chvíli, protože i v jiném městě pozná feťák feťáka a jste v tom znovu. Mezitím jsem se stihla vdát, ale vzala jsem si mladšího muže holdujícího alkoholu, takže jsem se opět i kvůli domácímu násilí rozvedli. Prodala jsem byt a s partou lidí všechno utratila. Drogy jsem přetloukala alkoholem, ale ten mi zůstal. Měla jsem také ještě před svatbou těžkou autonehodu a dostala jsem invalidní důchod. Z toho jsme žili, ale nestačilo to.

To jste neměla žádný pud sebezáchovy?

Ne, byla jsem úplně bezradná. Měla jsem pocity bezmoci a dalšího partnera jsem se hrozně bála. Nenáviděla jsem sama sebe a pila jsem také proto, aby mě nebolelo, když mě řezal. Pak narostly dluhy a přišly exekuce. Měla jsem pocit, že mě pořád někdo sleduje nebo natáčí, protože moje psychózy se zhoršovaly. Nevěděla jsem jak z toho ven a pokusila se o sebevraždu. Po návratu se mě stále držel partner a já se chtěla rozejít, ale bála jsem se jeho reakcí. Našla jsem si práci ve vedlejším městě a míň pila. Tam jsem také našla nového přítele a otěhotněla. Na to jsem přišla až ve čtvrtém měsíci a začala eliminovat pití. Po porodu jsem už nepila vůbec, abych mohla kojit, ale jak přešlo dítě na flašku, hned jsem zase začala.

A co váš partner a dítě?

Partner byl sice o mnoho let mladší, ale snažil se starat. Nakonec to nezvládal. Začala jsem ohrožovat své dítě a párkrát se ocitla na záchytce. Dostala jsem ultimátum od něj a od sociálky, že mi dítě seberou. To se také stalo a o dítě se starala matka mého partnera.

Jak jste nesla ztrátu dítěte?

Strašně. Když jsem přišla do prázdného bytu, zhroutila jsem se. Asi deset dní si vůbec nepamatuju. Pila jsem, brala léky a podřezala se. To mě zachránil kamarád. Po deseti dnech jsem se probrala obvázaná, měla strašné třesy a nemohla se postavit na nohy. Najednou jsem věděla, že zemřu. Poprvé jsem si na sebe sama zavolala záchranku. Po třech dnech na JIPu jsem šla do léčebny ve Lnářích na vlastní žádost. Při léčbě mě kontaktovala sociálka, dítě bylo umístěno ke švagrové k dalším dětem a mohla jsem s mým dítětem mít telefonický kontakt a švagrová mi vycházela vstříc. Měla jsem najednou velkou motivaci něco se sebou dělat. Poprvé v životě jsem měla kvůli dítěti motivaci všechno zlepšit a mít jej u sebe. Ve Lhářích mi moc pomohl terapeut Tomáš Ryba, který mě naučil jak se sebou pracovat. Tam jsem poznala lidi z áček a zjistila, že střízlivost může lidi i bavit. Bez alkoholu byli šťastní. Chtěla jsem docílit to samé.

A jak to dopadlo s vašim dítětem?

Všechno dopadlo dobře díky velké podpoře sociálky. Chodili na kontroly, za které jsem jim byla vděčná. Dítě jsem dostala zpátky do péče, urovnala si vztahy s matkou, se kterou jsme dnes konečně jako kamarádky. Jsme šťastní, máme nového, hodného tatínka, kterého má moje dítě moc rádo a já konečně cítím klid a bezpečí. K tomu mi hodně pomáhají i áčka, kam chodím stále. Díky áčkům mám nové přátele a střízlivost mě začala bavit.