Čím se určuje počet výjezdových základen na okres?

Je to dáno zákonem podle dojezdových časů. Ze zákona máme povinnost do 20 minut být na místě.

Která místa jsou pro dodržení dojezdového času nejsložitější?

Z logiky věci jsou nejproblematičtější vzdálená místa, pak to závisí i na složitosti terénu. Dojezdové časy platí pro optimální podmínky, takže zákon počítá i s nepřízní počasí. Nemůžeme jet zkrátka tak, abychom se v autě zabili. Všeobecně hodně daleko je pro nás Volyňsko a menší obce za Volyní, docela odlehlá místa jsou na Blatensku za Lnáři, kde už se setkáváme s plzeňskou a středočeskou záchrankou.

Na dojezd záchranné služby mají jistě vliv i ostatní řidiči na silnicích. Mění se s různými osvětovými kampaněmi kolem záchranářských uliček jejich chování?

Záchranářská ulička se nás až tolik netýká, protože tu nemáme dálnici, ale třeba transport do Českých Budějovic už je z tohoto podhledu náročnější. Hustota provozu dobu dojezdu ovlivňuje, takže může dojít k rozdílu i kolem pěti minut v závislosti na podmínkách. Komunikace do Českých Budějovic je poměrně úzká a někdy se špatně projíždí. Roli pro nás hrají i minuty, u pacienta s mozkovou příhodou hrajeme o vteřiny. Hodně se nám stává, že řidiči hned zastaví, aniž by o tom přemýšleli. Jestliže zastaví na horizontu nebo v nepřehledné zatáčce, řidič záchranky se tam nepustí, protože nemůže ohrozit posádku a pacienta. Nám nejvíc pomůže dát blinkr doprava, uhnout co nejvíc ke krajnici a zpomalit tam, kde může záchranka bezpečně předjet. Ale zase by neměl řidič zpomalit najednou třeba z 90 kilometrů v hodině na 40. Jestliže není v protisměru místo na předjetí, tak je to zbytečné brždění a zpomalení i pro nás. Může se stát, že proti sobě zastaví dva řidiči, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že dělají správnou věc. Ale když tam není mezera pro průjezd záchranky, věci to nijak nepomůže. Ještě je zajímavá jedna věc. Záchranná služba má v těch méně naléhavých případech umožněno překročit nejvyšší povolenou rychlost o 30 kilometrů v hodině, v život ohrožujících situacích pak jezdíme bez omezení. Někdy se nám ale stává, že jedeme po okresce 120 kilometrů v hodině a stejně nemůžeme jiné auto předjet. To je k zamyšlení. Stejně jako když se někdo pověsí sanitnímu vozu za zadek – řidič záchranky musí někdy dost rychle měnit způsob a rychlost jízdy a pak je neukázněný řidič za sanitou hrozbou pro všechny zúčastněné.

V minulém roce jste ve Vodňanech získali nové prostory v budově polikliniky. Jak se osvědčily?

Jsme nadšení, že město s námi takhle krásně spolupracuje. Máme zrekonstruované místnosti pro výjezdovou základnu plus pohotovost. Ve druhé vlně se budou rekonstruovat garáže. Bude to pro nás luxusní a velmi příjemná základna.

Hlásí se zájemci o práci u záchranné služby?

Zdravotnické školy a univerzity chrlí spousty zdravotnických záchranářů. Klasickou zdravotnickou školu vždycky dělaly hlavně dívky, kdežto na záchranáře chodí i kluci, protože za tím vidí adrenalin. Problémem je uvádění lidí do praxe, protože než můžeme někoho zapojit do provozu, poměrně dlouho to trvá. Takže se stává, že čerstvě vystudovaní záchranáři chodí pracovat do nemocnice, protože počet míst u nás je omezený. Pak se po čase hlásí do výběrových řízení, nějakou praxi už mají v tu chvíli za sebou, a to je pro nás vlastně i výhoda. U záchranářů tedy není obvykle problém pozice obsadit. U řidičů záchranářů jsou požadavkem maturita, řidičská oprávnění a kurz pro řidiče – záchranáře. Ve Strakonicích je ještě jedno specifikum. Naši řidiči musejí mít všichni i řidičské oprávnění skupiny C, protože u nás máme vůz pro mimořádnou událost, který má nad 3,5 tuny. Co se týče lékařů, to je všeobecně známá bolest. Nevím, jestli se toho lidé bojí… Urgentní medicína je poměrně mladý obor a práce na záchranné službě je náročná třeba i v tom ohledu, že nad sebou v terénu nemáte dohled. Sednete si do auta, jedete 30 kilometrů k případu, a rozhodujete o zdraví pacienta. I když to zní pateticky, rozhodujete o životě a smrti a nemáte možnost se zeptat ani internetu, knížky nebo kolegy. To je specifikum naší profese. Vše pak probíhá v nestandartních podmínkách domácností a někdy ve značné časové tísni. A když už někdo získá atestaci například v oboru anesteziologie – resuscitace, nemá už pak obvykle potřebu obor měnit a chodit k nám. Je velmi těžké někoho přesvědčit, aby na záchranné službě jezdil, a to i s ohledem na některé všeobecně známé soudní kauzy. Přitom je to taková krásná práce!

Už bylo využito vozidlo pro mimořádné události?

Vozidlo obsluhuje vždy určitý region. Naše je vyčleněné pro oblast Strakonicka, Prachaticka a Písecka. Není to prvosledové vozidlo. Veze materiál, abychom měli čím ošetřit větší počet raněných. Veze i velký stan, kde se dá zatopit, aby se měli pacienti i záchranáři kde ohřát. Ve voze je materiál k ošetření zhruba 100 zraněných. Na podzim vůz vyjížděl k výbuchu bytového domu v Lenoře na Prachaticku, to byl jeho první ostrý zásah. Myslím, že se tam docela osvědčil, protože byla už celkem zima. Při ostrém výjezdu je vůz obsazen posádkou RZP, která je zrovna ve službě. Jinak ho hojně využíváme při cvičeních, aby se s jeho přednostmi seznámili i ostatní kolegové z IZS.

Zvládají noví záchranáři psychickou zátěž?

Je to úplně jednoduché. Podle mého názoru to lidé s menší psychickou odolností ani nezkoušejí. Někdy si myslí, že to zvládnou, ale pak se dostanou k případu, který jim obrátí všechno naruby. Pak si musí ujasnit, že takhle naše práce skutečně vypadá a chtějí ji dělat, nebo odejdou. Ale lidé se vyvíjejí a čím jsou zkušenější, tím dál dovedou dohlédnout a tuší, co všechno se může stát. Psychická odolnost hraje velkou roli, ale ty strašlivé bouračky a náročné resuscitace jsou jen jedna strana mince. Psychická odolnost je důležitá i proti vyhoření, protože posádky dost často jezdí k věcem, které vůbec nejsou indikované pro záchrannou službu. Záchranná služba supluje leckde práci praktického lékaře, sociální službu a i zdravý rozum příslušníků rodiny. Nelze všechny případy házet do jednoho pytle, ale dost často pak jezdíme k případům teplot, kde se dozvíte, že si dotyčný nevzal ani Paralen. A to není dobře. Když pak jedete k takovému výjezdu a vidíte před domem zaparkovaná tři auta, která by nemocného mohla odvézt na pohotovost, tak vás to mrzí s ohledem na ostatní nemocné, kteří by sanitku potřebovali, ale ta je právě na výjezdu někde, kde potřeba vlastně není.

Jak pak záchranář jedná s člověkem, který ho volá k banalitě, ale je přesvědčen o tom, že je v ohrožení?

Je to o profesionálním přístupu. I záchranná služba má kontrolní zpětné klapky typu ponechání pacienta na místě po konzultaci s lékařem, máme i institut negativního reversu, který využíváme v situaci, kdy někdo zavolá jinému člověku záchrannou službu, ale dotyčný s námi na místě nechce mít nic společného. Ale nelze všechno zlehčovat. Jestliže záchranná služba dojede k někomu, kdo má horečku, může se jednat o leccos. Od naprosto banální virózy až po závažný život ohrožující stav. Pokud zdravotnický profesionál zjistí, že nejde o ohrožení života, může poradit nebo zanechat na místě léky. V případě sporných případů může vyjet za posádkou lékař v malém voze, pacienta prohlédnout a ponechat ho na místě. Pak bychom se totiž mohli dostat i do stavu, že si někdo zadře třísku a my ho povezeme na chirurgii.

Hejtmanka Stráská nedávno prohlásila, že by zbytečné volání a výjezd záchranky nechávala lidem zaplatit. Zároveň ale připustila, že je složité si vzít na triko rozhodnutí záchranku k pacientovi nevyslat. Jak na to nahlížíte?

Jsou samozřejmě lidé, kteří telefonují chronicky a opakovaně. I když mají trvalé problémy, tak volají i v případě, kdy nejsou v ohrožení. I tak k nim ale posádku poslat musíte, protože když dvacetkrát zavolají, že mají bolest na hrudi, tak po jednadvacáté může jít o infarkt. Je to neřešitelná situace a posádky to vyčerpává, ale stav člověka je nutné posoudit na místě. Nemá to tak být, ale k naší práci i tohle teď patří. Zpoplatnění výjezdů bych se já osobně bála. Setkávám se v praxi s případy lidí, kteří se naopak stydí zavolat a cítí se provinile, protože nás nechtějí obtěžovat. Mohli by mít dojem, že když jejich stav nakonec nebude tak vážný, ještě výjezd zaplatí. Mezi prsty by nám tak mohla protéct spousta lidí, kteří by si naši péči zasloužili a kterým bychom určitě prospěli. Takže je to složité – jsou recidivisté a chroničtí pacienti, ale z dispečinku v Českých Budějovicích se to nedá posoudit. Nakonec každý vnímá jinak i své bolesti.

K jakým případům tedy vyjíždí záchranná služba nejčastěji?

Posádky bez lékaře vyjíždějí nejvíce k úrazům, bolesti a neurologickým stavům – například mrtvicím nebo točení hlavy. Mrtvice jsou pro ně asi ty nejzávažnější výjezdy bez lékaře, kdy se hraje opravdu o vteřiny. Zachraňují holý život i takzvaný sociální život. Člověk mozkovou příhodu většinou přežije, ale záleží na tom, s jak těžkým postižením to bude. V hitparádě následuje celkové zhoršení stavu, zvracení a průjem a horečka. Co se týče výjezdů s lékařem, tak nejvíc se jezdí na interní záležitosti – dušnosti, bolesti na hrudi, a až za tím jsou ve statistice nehody na silnicích. Nicméně je-li lékař u jiného závažného případu, posádka RZP vyjíždí samostatně i například k resuscitaci.

Je pro vás zásadní informovanost veřejnosti o první pomoci?

V posledních letech se hodně změnil i přístup dispečinků Zdravotnické záchranné služby, které poskytují telefonicky asistovanou první pomoc a resuscitaci. V České republice lidé mají chuť začít pomáhat a resuscitovat. Existují na to i studie, podle kterých by 60 až 80 procent lidí začalo resuscitovat samo od sebe. Když dispečer přijme výzvu, hned volajícího vede krok za krokem. Když člověk spolupracuje a dobře resuscituje, může druhému život zachránit. V odlehlejších oblastech je dojezd záchranné služby delší a po pěti minutách bez kyslíku už začíná pro mozek pacienta těžká krize. Pokud se nezabezpečí alespoň nějaká cirkulace krve, začínají odumírat buňky. Co se týče resuscitací, tak záchranka rozjela i projekt takzvaných First Responderů. V našem případě jsou to výjezdové skupiny policie i profesionálních a dobrovolných hasičů, kteří pomáhají v odlehlejších oblastech. Zapojena je tak například volyňská policie a třeba hasiči v Blatné nebo ve Strakonicích. Kdyby nebyla k dispozici ani jedna sanitka, jsou trénovaní zasáhnout u zástavy oběhu. Jsou vybaveni automatizovaným defibrilátorem a školeni v resuscitaci. Díky kvalifikované včasné první pomoci u zástavy oběhu jsou schopni prodloužit interval, kdy nedojde k poškození mozku a udržet jeho zásobování kyslíkem, než přijedeme s naší rozšířenou resuscitací.

Přístroje AED pro resuscitaci se teď začínají objevovat i v nákupních centrech a na místech s velkou koncentrací lidí. Je to krok správným směrem?

Mohlo by nám to pomoci, využití AED je u srdečních zástav velkým trendem. Přístroje fungují výborně, jsou náramně prozkoušené a mají minimální chybovost, mnohé provedou i laika celou resuscitací. Problém může být s proškolením personálu. Faktem je, že dispečink má zmapované i soukromé defibrilátory. Dispečer pak může navádět, jak s AED pracovat, ale lidé se nesmí bát ho použít a poslouchat instrukce. Razím názor, že je vždycky lepší udělat alespoň něco, než vůbec nic.

Máte ještě nějakou radu pro veřejnost, která může pomoci pacientům a i vám?

Například by měli lidé volat včas, třeba při mozkových příhodách. Každou minutu umírají miliony buněk a klesá šance na kvalitní přežití. Ale i dušnost nebo bolest na hrudi se lépe řeší, když nedojde do extrému.

Dočkají se záchranáři někdy poděkování od pacientů?

Jsem hrozně pyšná na náš personál. Za dobu, co jsem tu vedoucí lékařkou, bylo minimum stížností. A řekla bych, že většina jich vznikla spíš z nedorozumění, chybou v komunikaci. Samozřejmě vždycky je co zlepšit. Je to ale složité, protože příbuzní pacientů jsou v obrovském stresu, když jim odvážejí blízkého. Někdy to může vést k nepochopení a konfliktům. My jsme na to v uvozovkách zvyklí. Sice si po výjezdu uvědomíte, že byl náročný a že mohl špatně skončit, ale v jeho průběhu vám to vůbec nesmí letět hlavou. Chodí nám i poděkování, která hodně zahřejí. Přijde mi v tu chvíli, že si někdo uvědomil, že to, co děláme, děláme lépe, než bychom museli. Když jsou záchranáři milí a snaží se uklidňovat, mají z toho hned všichni lepší pocit. Když lidé vezmou tužku a papír, nebo napíší mail, je to pro nás obrovsky důležitá zpětná vazba. Systém je nějak nastavený a ze spousty výjezdů má člověk pocit zmaru, protože řada problémů se dá řešit s praktickým lékařem, či je to problém sociální. Nakonec se stává, že záchranáři, kteří si práci vybrali kvůli adrenalinu, suplují převozovou sanitu nebo obvodního lékaře. Přetěžuje to nakonec záchranku i nemocnici. Ale nedá se to říct obecně – jsou oblasti, kde obvodní lékaři fungují skvěle, mají obježděné pacienty, a když k někomu jedeme na výjezd, obvodní lékař už tam čeká i s pacientovou dokumentací. Bohužel to ale nefunguje všude.