Nebyl to kdysi nejlepší nápad zasadit je tak, aby rostly blízko vedle sebe. Musely se jim notně krátit větve a svatí na morovém sloupu trochu obrůstali a zelenali. Přesto byly tyhle čtyři lípy, symboly české státnosti, oázou chládku a klidného spočinutí  v rozpáleném dni. Často jsem tam sedávala s vnuky lízajícími zmrzlinu nebo jsme se tam prostě jenom skryli  před  palčivým sluncem než dorazil autobus či nás naopak čekala od autobusu cesta  domů.  A nebyli jsme zdaleka sami.

Nejprve zmizel smrk, vysoká dominanta. No, do nebes růst nemohl, říkala jsem si, ale přesto mi na té špici opravdu chyběl, protože smrky a Šumava, to přece patří k sobě. Potom jsem delší dobu Volyni nenavštívila, až onehdy. Vylezu z autobusu a utrpím šok. Lípy nikde. Dívám se na pařezy, tři z nich absolutně zdravé, jeden ztrouchnivělý. Padly za oběť  novému náměstí. Kruté a bolavé řešení. Pusto, prázdno, smutno a srdce mi pláče… Navíc jak se dozvídám, nejsem sama.

Chápu, že Volyně si po létech neměnnosti úpravu nového náměstí zaslouží. Chápu, že je třeba využít vyhlášených dotací pro rok 2025 a 2026, kdy se bude rekonstrukce realizovat. Nechápu ale vůbec, proč se v rámci studie nemohla v tom rozpáleném kopci zachovat alespoň jedna z těch zdravých starých lip. A popřemýšlet  třeba o posunutí sloupu, aby strom památku neničil. Lípa by měla potřebný prostor, mohla by košatět, pod rozložitými větvemi by se instalovaly lavičky a hlavně by s sebou sále nesla historii, malebnost a zvláštní klid, který všichni potřebujeme.

Bude tam k osvěžení kašna. Voda  je sice fajn, ale stín neposkytne. Na vizualizaci vidím něco kvetoucího, aha, oblíbené a všudypřítomné sakury, vskutku vhodný strom do Pošumaví. Že by se nenašlo nic lepšího? Lavičky kolem budou v rozpáleném létě k ničemu a vzhledem k setrvalému  oteplování a letnímu žáru se bude tenhle volyňský kopec rozpalovat,  kam se podíváš a nebude úniku.

Autorem nového návrhu je volyňský rodák, architekt Lukáš Velíšek.  Moc jeho pojetí univerzálního náměstí nerozumím, snad jenom ta kašna, která se vrátí  po sto létech, může bodovat,  ale to je pro mě moc málo.

Začínám mít pocit, že všechna náměstíčka si budou za chvíli podobná jako vejce vejci a je jedno, jestli je to Volyně nebo Zlámaná Lhota.

Shodou okolností se mi dostal dnes do ruky strakonický Zpravodaj a tam čtu článek o záchraně vzrostlých habrů u Dukelské školy, které díky speciální těžké technice byly přesazeny jinam, aby se mohla budovat točna pro autobusy a auta  rodičů, vozících děti do školy. Jasně, že deseti, dvacetileté habry nejsou totéž jako sto a více leté lípy, ale princip je stejný. Nekácejme, když nemusíme.  A tak musím chtě nechtě konstatovat, že tento krok ve Strakonicích je opravdu skvělým příkladem toho, že když se chce, lze hledat řešení, která respektují zeleň a zároveň umožňují rozvoj města.

Bohužel, Volyně v tomto případě zůstala pouze na polovině cesty. A to je škoda…