Pravda, tak půlka stromů byly ptačky, které jsme jako děti s chutí trhali také. Na dobré polovině stromů ale bylo vidět, že urodily krásné chrupky nebo pro změnu červenočerné velké třešně. Teď už z drtivé většiny shnilé přímo na stromě. 

Nechápu to. Když se letos objevily v supermarketu třešně, stál kilogram skoro desetkrát víc než banány. Pravděpodobně proto, že třešně připutovaly kamionem odkudsi z jihu a to se zkrátka prodraží. Proč ale naše třešně hnijí na stromech? Proč si je nedojdeme prostě natrhat? Chápu, že alej určitě někomu patří, ale jak je vidět, nemá o úrodu žádný zájem a pravděpodobně by proti očesání nic neměl. 

I mezi kompoty patří v regálech marketů třešně, švestky nebo hrušky k tomu nejdražšímu, zatímco ananas nebo mandarinky pořídíte podstatně levněji. 

Přijela jsem domů z toho zmaru ovoce v aleji rozladěná. A podívala jsem se do své vlastní misky s ovocem v kuchyni na stole. Byly tam tři pomeranče a dvě podivně seschlé broskve, které zřejmě kdosi otrhal ještě nezralé a poslal na cestu za českým zákazníkem. Tak čemu se vlastně divím? 

Mladí lidé už možná nevědí, že jablko, hruška, třešeň a švestka jsou naše typické ovoce a my starší jsme se po roce 1990 vrhli na to, co pro nás bylo do té doby dostupné jen ve frontě, když něco náhodou přivezli. Dodnes jsem se dost nenasytila banánů, které pro mne tenkrát symbolizovaly Vánoce a ukusovala jsem je jako svátost. A stejně si i teď často přivoním ke kůře oloupané mandarinky, protože i to je vůně dětství – abych zjistila, že mnohé mandarinky dnes nevoní. Tak jako přestaly vonět růže, vypěstované někde ve skleníku a dovezené v chladícím voze. 

Když ale u nás doma třešně hnijí ve velkém na stromech a my dáváme přednost banánům, které jsou prý cenově dostupné kvůli nuzné mzdě afrických dělníků, něco není se světem v pořádku. Tím chci říct, že studenti se proti zacházení se Zemí bouří nejspíš správně – jen by to neměli dělat v době vyučování, ale naopak chodit do školy, naučit se toho co nejvíc a svět změnit.