V meziválečné době masarykovské demokracie tvořili oba, respektive všichni tři, a lze je právem považovat za zakladatele českého inteligentního humoru, který dnes tak chybí. Dnešní mladí lidé již neznají filmy jako Pudr a benzín, Peníze nebo život, Hej rup nebo Svět patří nám. Na televizní obrazovku nesmějí. Tam se prezentuje Partička. Nehrají se ani hry jako Balada z hadrů, v níž zazní píseň Hej pane králi, jejíž text, ač vznikl ve třicátých letech 20.století, se ukázal nesmírně prognostický. Naplnil se v únoru 1948. V písni se totiž zpívá: …myslete si že jsme jen lůza, že se nás nemusíte bát, však jednou popadne vás hrůza až vám budeme pod okny řvát. Hej křečkové a bařtipáni, přišel čas budeme účtovat, vy páni kteří jste tím vinni, že bída z lidí lotry činí, že nás proti vám žene hlad…

Nedávno jsem slyšel jakéhosi českého demokratického politika vyjádřit se o lidech s levicovým názorem, že je to jen lůza… Nežádejme si opakování dějin.

Když jsem v padesátých letech minulého století poprvé slyšel z desky píseň Strejček hlad či shlédl film Pudr a benzín, ve kterém, tuším, zazněla, nechápal jsem dost dobře smysl slov: …ještě k tomu včera vylili mi z bytu péra, motám se tu jako jepice. Po cihelnách spím a z popelnic jím, peleším se jako slepice … kdo to tu chodí kdo mně to nedá spát, za mnou chodí strejček hlad…

Pak jsem po roce 1989 uviděl prvního bezdomovce a byl jsem šokován. Přesná charakteristika houmlesáka byla ve slovech více než padesát let staré písně, která na dvě generace ztratila smysl. Na této písni nejsou geniální jen slova, ale i Ježkova bluesová melodie, která s nesmírnou mírou emotivnosti vyjadřuje pocit beznaděje společensky vyvrženého a degradovaného člověka. Podobně je laděna textem i melodií píseň Ze dne na den se slovy: …ať dělám co dělám, práci nemám … divný svět, divné věci, když je pro lidi třeba, pálit laciné žito v peci, aby zdražil chleba. Jan Werich jednou řekl něco v tom smyslu, že dnes se hraje džez, ale on pamatuje ještě jazz. Jaroslav Ježek nepochybně patří do nevelké skupiny zakladatelů čehosi, co můžeme nazvat český jazz.

Na Vysoké škole ekonomické jsem pět let studoval ekonomii. Po čase jsem zjistil, že jsem se tam nedověděl o vývoji lidské společnosti a ekonomiky nic, co by Voskovec s Werichem již geniálně nepopsali v písni Civilizace v divadelní hře Osel a stín. Také ji dnes nezaslechnete, hra se nehraje. Slova?
…jednoho dne přišlo lidem za těžký, chodit líčit na mamuty jen pěšky. Vypsali soutěž na vynález kola, netušíce co zla kolo vyvolá, protože každý kolo chtěl, dal za ně, co měl, ten co kolo vymyslel, čím dál tím více chtěl. Dávali mu škeble, on chtěl pterodaktyla, cena kola hnedle závratná byla. On chtě nejmíň tisíc slonů a pět dinosaurů k tomu, všechno se mu zdálo málo, až pak přišel na to, že chce za to kolo zlato, ale za kulatý jen kulatý, tak vznikly peníze. Tak vznikl člověk bohatý, tak vznikla první krize, protože zlato měli pouze, ti co znali kšeftovat a ostatní z nouze začli pracovat…
A text pokračuje dál: …místo jeskyně teď lidi mají dům, vynález kola hnali ad absurdum, zapomněli, že kola patří k vozům, všude jsou kolečka a nikde rozum, koleček ze zlata je čím dál tím víc, jenže ta kolečka už neplatí nic, civilizace to není legrace, to je moc koleček a žádná práce. My už nejsme lidi, my jsme jenom partaje, žádnej z nás nevidí v čem ta chyba je. Jeden volá zrušte zlato, tamten po něm hází bláto, staří volaj zkroťte mladé, ten ví, kolik tamten krade, ten to řeší čistou rasou, stát brečí nad prázdnou kasou, národ volá chceme práci, továrny se nevyplácí, v dolech se nefárá. A v takové situaci zazní fanfára, a že prý spásonosný osel přišel, už věříme oslovi, jen když nás ten osel hlučně osloví…

I před televizním uvedením filmu Císařův pekař, pekařův císař se dnes uvádí dodatek, že dílo má jistý nedostatek, v tom smyslu, že je poněkud levicové. Přitom jde víceméně o pověst, téměř pohádku, takže se unese i píseň Ten dělá to a ten zas tohle, ve které je v podstatě zachyceno to, co se v marxistické ekonomice nazývalo socialistická dělba práce. Rovněž postavy různých podvodníků motajících se kolem císaře, maršál Rusworm, alchymista Kelly, astrolog, vykládající za úplatu hvězdy ve prospěch dvorního pekaře a další, jsou bezpochyby nadčasové. Obzvláště výrok astrologa v podání Františka Filipovského: …všechno se dá tolerovat, ale na majetek nám nikdo nesmí sáhnout.

Končím proto tím, čím jsem začínal. V nesmírně rozsáhlém díle trojice V+W+J hraje sociální, ekonomická a politická problematika nesmírně důležitou roli. Vynechat ji znamená toto dílo degradovat na lehkou zábavu ve stylu Vlasty Buriana. Pobaví, ale pro pochopení okolního světa nic nedá. Skutečné umění je vždy odrazem světa, ve kterém žijeme, zdrojem jeho poznání. V něm se nám přibližuje, jeho prostřednictvím si jej niterně uvědomujeme.

Svět, ve kterém žila trojice V+W+J, byl světem extrémních společenských změn. Autoři narození v dobách monarchie s její doznívající feudální strukturou a módou, první světová válka, rozpad monarchie, vznik samostatného československého státu, formování demokracie, velká hospodářská krize, vznik nacismu, fašismu a Sovětského svazu, rozbití československého státu a nacistická okupace, druhá světová válka a implantace sovětského komunismu do Československa, to vše, čím žil svět 20.století, se odrazilo geniálně, s humorem a optimismem v díle trojice Voskovce, Werich a Ježka. Podobné osobnosti ve světě 20. století nenajdete. Proto si jich važme a ať jim ti, kteří jim nesahají pod kotníky, nic nevytýkají a nedovolují si kastrovat jejich dílo. Nemají na to nejmenší právo. Ať zazní z veřejnoprávních médií celé, necenzurované dílo této výjimečné trojice. Má co říci i současníkům.