Minulost, současnost, budoucnost…

Jako laik a zatím naštěstí jen pozorovatel těchto jevů, si dovolím popsat realitu, jak ji zažívám já.

Minulost

Na Malši, v lokalitě u Malého jezu v Českých Budějovicích, kdysi bývalo na okraji dětského hřiště pod vzrostlými stromy posezení, sestávající z napevno osazeného stolu a laviček. A tam sedávali staří lidé, většinou muži, dědečkové, se svými kšiltovkami a dýmkami. Sedávali tam bez mobilů a klábosili. Dnes by to asi některé progresivisty minimálně zvedlo ze židle, ale tomu místu se říkalo, bez jakéhokoliv hanlivého zabarvení, jednoduše „dědkárna.“

Ale kdeže ty časy jsou. Dnes už by něco takového nebylo možné. A to mj. i z důvodů vytváření podmínek pro rozdělování se lidí některými politiky a některými médii. A také ze strachu z udavačství a možných trestně právních důsledků.

Současnost

Jsme dva důchodci ve stáří kolem sedmdesáti let. Oba máme vysokoškolské vzdělání technického směru, celá léta jsme v zaměstnání uživatelsky používali počítač. Doma máme k dispozici internetové připojení, notebook, tiskárnu s kopírkou a skenerem. Přesto pro nás bylo podání digitální žádosti (písemně to už snad ani není možné) o finanční příspěvek – proplacení části nákladů na dentální hygienu – zdravotní pojišťovně poměrně komplikovaným úkonem. A to šlo „jen“ o žádost, nikoliv o nutnou komunikaci s úřady.

Pro starší lidi, kteří ke své práci nikdy nepotřebovali počítač a umějí ovládat maximálně „hloupý“ tlačítkový telefon pro komunikaci s blízkými či přivolání pomoci, je právo na nedigitální život asi jedinou šancí na dožití alespoň v relativním klidu bez „digitálního stresu“.

Další právě i s „digitální gramotností“ související problém vidím v žádostech a vyřizování příspěvků na péči, zajištění pečovatelských služeb, průkazu ZTP apod. To vyžaduje překonání byrokratických bariér, většinou příbuznými potřebné osoby, pokud tedy jsou k dispozici.  Někdy se dokonce stane, že ta osoba zemře ještě před úspěšným vyřízením žádosti.

V minulosti došlo k bezprecedentnímu a trestuhodnému rušení řady poboček České pošty. Podle mého názoru i z důvodu, aby cesta k digitalizaci byla nevratná. Česká pošta s dostatečným pokrytím pobočkami by totiž mohla být právě tou platformou pro nutnou komunikaci státu s občany „normální,“ tedy papírovou formou.

A argument, že Česká pošta byla, a ještě asi je, ztrátová a vyžadovala každoroční injekci od státu, neobstojí. Byla by jistě smysluplnější, než zákonem vymáhané násobně vyšší televizní a rozhlasové poplatky za službu velmi problematickou, mírně řečeno.