Jak jste se k výrobě březových košťat vlastně dostala?

Přivdala jsem se do rodiny, kde březová košťata vyráběl můj tchán i jeho otec. Zpočátku mě to nijak zvlášť nezajímalo. Manžel to uměl, ale sám se tomu moc nevěnoval. Pak ho k tomu vyprovokovala kamarádka Jana a najednou chtěli košťata i další známí. A tak se jelo do lesa, protože tam to všechno začíná.

Vy jste se tehdy do výroby zapojovala také?

Můj úkol byl hlavně dovézt materiál z lesa, osekat slabé větve, svázat je a připravit k výrobě. Do dílny jsem chodila spíš na pokec. Manžel byl invalidní, takže jsem pomáhala s tím, co bylo potřeba.

Kdy jste začala vyrábět košťata sama?

Až po manželově náhlé smrti. Na dvoře zůstala fůra větví a mně bylo líto ji spálit. Tak jsem to prostě zkusila. První koště vzniklo stylem pokus omyl a nebylo zrovna vzhledné. Naštěstí přišel na pomoc švagr a všechno mi vysvětlil. Pak už to šlo samo. V té době mi ta práce hodně pomohla i psychicky. Byla náročná, ale voňavá.

Jak dlouho už se tomuto řemeslu věnujete?

Přesné roky asi nepočítám, ale košťata vyrábím dlouho. Bylo období, kdy jsem jezdila po školách, trzích i různých akcích a předváděla výrobu dětem i dospělým. To bylo moc krásné období. Radost lidí z vlastního koštěte stála za všechnu námahu.

Kdy je nejlepší čas na sběr březového proutí?

Je to zimní práce, ideálně od listopadu do února. Chodí se do lesa, kde hajný přidělí úsek, který je potřeba vyčistit od náletu. Tam se stříhá, řeže, nakládá a potom se všechno odveze na dvůr. Tam se větve dál rozebírají, třídí a připravují.

Poznáte už na první pohled, které proutí bude dobré?

Člověk časem pozná, co se hodí. Proutí se třídí podle délky a podle toho, na jakou část koštěte přijde. Některé větve jsou vhodné na rukojeť, jiné na zahuštění. Ty, které přijdou do ruky, se musí nožem zbavit výstupků, aby nedřely do dlaní.

Jak vlastně vzniká jedno březové koště?

Nejdřív se připraví větve ve čtyřech délkách. Začíná se zhruba dvanácti až šestnácti pruty dlouhými asi 120 centimetrů. Ty se stáhnou vázacím drátem a pod ně se postupně přidávají kratší a kratší větve. Koště se skládá jako stavebnice. Celou dobu se musí hlídat, aby nikde nedřelo. Nakonec se dává šest až sedm úvazků, všechno se dotáhne, upraví kleštěmi, začistí nožem, nahoře zařízne a dole zastřihne do stejné délky.

Zmiňovala jste, že je důležité koště pořádně stáhnout. Jak se to dělá?

Používá se prkno zavěšené na provaze a ten na háku. Šlápnutím se provaz pevně dotáhne na smyčku a teprve potom se svazuje drátem. Dotažení je velmi důležité. Kdo je šikovnější, může svazovat i vrbovým proutím. Nevhodný je provaz nebo umělé pásky. Drát musí být dobře zakončený, aby se neuvolnil třeba do podestýlky.

Jak dlouho trvá výroba jednoho koštěte?

Samotné sestavení jednoho koštěte trvá asi 45 minut. Když ale započítáte cestu do lesa, sběr, třídění a přípravu materiálu, vyjde to zhruba na dvě hodiny práce na jedno koště.

Co je na výrobě nejtěžší?

Je to fyzicky náročná práce, spíš doména mužů. Já jsem v tomhle výjimka. Chce to sílu v zápěstí, trpělivost a fortel. Pracuje se v zimě, venku, já svazuji pod kůlnou. Žádný komfort to není, ale i tak mě to baví.

Jaká košťata umíte vyrobit?

Klasická s proutěnou rukojetí, krátká na dřevěnou násadu, říká se jim čuby, tvrdá košťata pro koňáky, měkká pro truhláře nebo třeba menší na vymetání kamen a králíkáren. Velikost se dá udělat podle přání zákazníka. Vyráběla jsem i košťata čertovská, čarodějnická, na svatbu jako dekoraci nebo pro taneční soubory, které měly různé požadavky.

Kde všude se vaše košťata dostala?

Díky předvádění a různým akcím se dostala nejen po Čechách, ale i do zahraničí. Některá putovala do Holandska, Francie, Itálie a osm košťat odjelo se zahraničními studenty až do USA. Nejvíc mě ale vždycky potěšilo, když se zákazníci vraceli, protože byli spokojení.

Kde jste výrobu nejraději předváděla?

Nejraději jsem jezdila na mlýn do Hoslovic. Tam byla ta správná atmosféra. Jezdila jsem ale i po školách, trzích a vzdělávacích akcích. Jednou jsem byla také v Polsku, kde jsem výrobu ukazovala zahraničním kolegům.

Objevila jste se i v televizi, že?

Ano, dodnes vlastně nevím, jak se o mně dozvěděli v České televizi. Natáčel se díl o bříze pro pořad Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli. Byla to zase nová zkušenost a zajímavý den.

Kdo je čarodějnice Boubelína?

To jsem já pro zdejší mateřinku. Už asi deset let u nás na dvorku jako čarodějnice Boubelína vyrábíme s dětmi košťata. S pomocí deváťáků také létáme, soutěžíme, čarujeme, zaříkáváme a tancujeme.

Kolik košťat za rok přibližně vyrobíte?

Dřív byl odbyt velký a někdy jsem ani nestíhala vyrábět. Dnes už výrobu spíš utlumuji. Roky jdou, nohy už tolik neslouží a sehnat materiál je čím dál těžší. Do lesa mi dřív chodili známí, dcery a kamarádi, později jsem si musela pomoc zjednávat, a to už se prodražovalo.

Vyrábíte tedy košťata ještě dnes?

Ano, ale už jen tehdy, když si někdo přiveze materiál nebo daruje březové větve. Kdyby se našel dobrovolník, který by materiál vozil, ráda bych pokračovala dál.

Předáváte své řemeslo někomu dalšímu?

Moc bych si přála, aby se přihlásil někdo, kdo by v tom pokračoval. I v dnešní moderní době jsou obory, kde se bez březových košťat člověk těžko obejde. Používají se ve stájích, na pilách, v kovárnách, v zemědělství, při tanci i na čarodějnické akce.

Co pro vás výroba košťat znamená?

Je to práce se dřevem, voňavá, ale těžká. Chce sílu, trpělivost a fortel. Přinesla mi ale hodně radosti, setkávání s lidmi a také pocit, že staré řemeslo ještě úplně nezmizelo.