V létě jste poprvé opustil rodinu a hned zamířil za oceán. Měl jste z toho obavy?
Nějaké určitě, ale myslím, že to potká každého, kdo udělá tohle rozhodnutí a jde z Evropy do Severní Ameriky. Postupem času jsem ale poznal, že to zase takový skok není. Hokej je pořád hokej, akorát se tam hraje na menším hřišti. To pro mě bylo na prvních trénincích docela zvláštní. Třeba jsem vystřelil, otočil se a najednou už byl v rohu. Člověk si na to musí zvyknout, chvilku to trvá. Pak už mi to přišlo v pohodě a teď si naopak myslím, že kdybych si šel zatrénovat na velké evropské kluziště, připadalo by mi zvláštní, že je všude hodně prostoru.

Pomohlo vám, že jste se relativně chytil hned v úvodu angažmá?
Také si myslím, že to nebylo špatné. Zvykal jsem si tak pět přípravných zápasů a možná tři, čtyři úvodní utkání sezony, trochu jsem si to osahával, ale pak jsem se chytil nějakými asistencemi a už to šlo. Bodoval jsem celkem pravidelně.

Nakonec jste dokonce překonal hranici bodu na zápas. Čekal jste takové žně hned v první sezoně?
Z osobního hlediska byla sezona určitě povedená, asi jsem to nečekal. Říkal jsem si, že v první sezoně si budu hlavně zvykat, ale dopadlo to poměrně dobře. Z týmového hlediska to bylo trochu jako na houpačce. Začali jsme hodně dobře a měli jsme spoustu výher, ale pak se nám bohužel zranil první centr Kyle Topping a na mistrovství světa dvacítek odjel reprezentovat Kanadu Nolan Foote. Do toho se nám zranilo pět, šest kluků stabilní sestavy, takže jsme s tím celkem bojovali. Nastupovali za nás i mladší kluci, měli jsme sérii proher. Po Novém roce se naše výkony zase stabilizovaly. Vyměnil se i trenér, ale tomu bych ten výpadek za vinu nedával, spíše jsme doplatili na ta zranění. Posledních deset zápasů jsme hráli velmi dobře, ale nakonec se sezona ještě před koncem základní části přerušila a posléze ukončila úplně.

Jak jste si tedy vedli, dostali byste se do play off?
Byli jsme trošku za středem tabulky, ale do play off bychom se určitě dostali. Postup už jsme měli zajištěný těch deset zápasů před koncem základní části. Myslím, že kdyby se nám vyhýbala zranění a byli jsme celý rok kompletní, tak jsme mohli být po základní části ještě výše a patřili bychom k favoritům.

NHL je zatím jen dočasně přerušená, jak se postupovalo ve vaší soutěži?
Poslední utkání jsme odehráli ve středu a po něm už kluci říkali, že je přerušená i basketbalová NBA, takže jsme čekali, že to potká také nás a NHL. Druhý den ráno se soutěže přerušily. Měli jsme čekat do úterý, co se stane. Protože se ale začaly zavírat hranice, komunikovali jsme s naším agentem v Česku, jestli bychom nemohli odletět domů. Nakonec se to podařilo vykomunikovat a v neděli jsme letěli. Dopadlo to tak, že Kelowna pustila všechny své hráče, ale ti ostatní to měli samozřejmě jednodušší, protože nebyli z Evropy, takže jen přejeli po Severní Americe do svých měst. Po pěti, šesti dnech, co už jsem byl doma, pak proběhlo další zasedání, kde se rozhodlo, že WHL končí předčasně.

Takové rozhodnutí vás určitě muselo mrzet i s ohledem na zrušení Memorial Cupu. Konfrontace nejlepších celků ze zámořských juniorských soutěží měla proběhnout právě v Kelowně, takže jste měli účast jistou…
Máte pravdu, právě Memorial Cup byl jedním z důvodů, proč jsem do Kelowny před sezonou odešel. Mrzí mě to dost, protože bylo znát, že trenéři i manažer tomu obětovali hodně a makali na tom, abychom byli nejsilnější právě v květnu na play off a následný Memorial Cup. Udělali hodně trejdů, vystřídalo se u nás plno kluků, a když si zrovna tým sedl a začalo se nám dařit, tak přišel nečekaný konec sezony.

To samé se asi dá říct o zrušeném mistrovství světa hráčů do 18 let, kde byste nejspíše patřil ke stěžejním hráčům národního týmu…
Přesně tak. Doufám, že bych tam k lídrům patřil, ale to bych stejně musel ukázat až na ledě. Hráči ze zámoří během sezony na reprezentační srazy nejezdí, takže jsem v tomto ročníku na žádném nebyl. S trenéry Petrem a Pešánem jsme ale komunikovali, byli za mnou i v Kanadě a byli s Kelownou domluveni, že pokud třeba vypadneme v prvním nebo druhém kole play off, tak bych na mistrovství letěl.

Jak se vám žilo v kanadské rodině?
Rodina si mě vyzvedla hned na letišti a pak mi ukázala všechno ve městě, takhle to má každý hráč, co tam přijde. Bylo to hrozně fajn, brali mě jako plnohodnotného člena rodiny. Já měl skvělou rodinu, měl jsem jen náhradního taťku a mamku, protože už mají dospělé děti. Když jsem je poznal, strašně se mi ulevilo, protože bylo hodně zvláštní letět za oceán do nového klubu a ještě se stát členem rodiny, kde nikoho neznáte. Někdo z vedení Kelowny určitě do rodin chodí a komunikuje s nimi, aby klub měl jistotu, že žijeme v dobrých podmínkách.

Takže jste chodil normálně vynášet odpadky a umýval nádobí?
(smích) Samozřejmě. Když potřebovali pomoct, rád jsem to udělal, abych jim nějak splatil, jak mi oni pomohli na začátku.

Do zámoří jste odešel také proto, abyste byl poslední sezonu před draftem na očích skautům z NHL. Jaké si nyní dáváte naděje, cítíte šanci?
Jsem v očekávání, jestli to klapne. Ale věřím, že jsem sezonu odmakal naplno a předvedl, co umím. Doufám, že pokud červnový draft vůbec proběhne, tak to vyjde.

Absolvoval jste s některými týmy NHL i Draft Combine testy?
Ano, po zápasech v Kanadě jsem měl několik pohovorů. Některé kluby se na mě přijely podívat i na tréninky, že viděly, jak pracuji a poté jsme spolu hovořili. Také jsem vyplňoval různé dotazníky přes internet. Takže nějaký zájem jsem zaznamenal a doufám, že si mě některý z týmů vybere.

Máte nějaké indicie, která z organizací o vás usiluje nejvíce?
Bavil jsem se o tom s agentem, ale dopředu nikdy nevíte. Nebudu si vybírat, budu rád za každý tým.

A už jste řešil, kde budete působit bez ohledu na draft příští sezonu?
Ještě dost let můžu hrát v kanadské juniorce. Ale je to teprve pár dní, co jsem přiletěl domů, takže jsme to ještě neřešili. Dám tomu pár dní čas, pak si určitě řekneme s agentem co a jak a uvidíme, co z toho bude. Hlavně doufám, že se vůbec po současné pandemii nějaká soutěž bude hrát.

Sledoval jste postupovou jízdu Motoru, odkud jste před necelým rokem do zámoří vyrazil?
Samozřejmě, stále jsem v kontaktu s plno hráči. Kluci většinou hráli, když já jsem spal, ale sledoval jsem každé utkání. Hned ráno jsem si vždycky pouštěl sestřih gólů. Myslím, že po dvou, třech měsících už bylo každému jasné, že Motor bude soutěži dominovat. Pak už bylo jedinou otázkou, jak to bude vypadat v play off, ale na to nakonec nedošlo. Přesto myslím, že i kdyby se hrálo, tak by to kluci vybojovali. Každopádně jsem za postup moc rád, protože už to byla dlouhá doba a Budějovice si nejvyšší soutěž zaslouží. Minulý rok jsem to zklamání zažil už jako hráč áčka a jsem rád, že to kluci letos dotáhli.