Kdy jste měl první příznaky a jak se projevovaly?

První příznaky nemoci jsem měl začátkem října. Šel jsem na první kolo voleb a cestou z volební místnosti si vždycky dávám jedno volební pivo. Tentokrát jsem si říkal, že si ho vypiju venku pod pergolou, abych se náhodou nenakazil. Seděl jsem venku ve větru a když mi tak tři dny nato nebylo dobře, říkal jsem si, že jsem asi v té pergole nastydl. Cítil jsem únavu, pomyslel jsem si, že to je klasická podzimní pánská rýmička. Pak to ustalo a dál jsem normálně fungoval, na schůzky jsem z opatrnosti chodil s respirátorem.

Jaký byl další vývoj?
Asi dva tři dny po mně začalo být špatně mladšímu bráchovi. Jeho objednali na test a na ten šla pro jistotu i sestra, která pracuje v písecké nemocnici, takže na jejich výsledky už jsem čekal s určitou ostražitostí. Když byli oba pozitivní, zůstal jsem v karanténě a taky jsem se objednal na test. Pracovně mě to nijak neomezovalo, protože to už stejně byly všechny akce zrušené, takže se nikam nechodilo a pracovali jsme po telefonu. O víkendu jsem pak dostal horečky a pozoroval jsem ztrátu čichu. Snažil jsem se ještě dokončit uzávěrku novin, dopoledne to vždycky jakžtakž šlo, měl jsem kolem sedmatřiceti, ale po obědě jak když luskne prstem, byl jsem úplně vyřízený a najednou jsem měl čtyřicítky. Úterní uzávěrku jsem dodělal a v noci na středu 14. října jsem si volal záchranku. Cítil jsem se docela provinile, nebyl jsem si jistý, jestli to je zrovna stav, se kterým se má otravovat záchranka. Kromě vysoké horečky mě to při hlubším nádechu nutilo ke kašli. Já jsem ale astmatik a vím, že když sekám dříví nebo v létě trávu, tak určitou dušnost taky mám. Proto jsem to asi napřed podceňoval. Obavy jsem dostal až ze silného tlukotu srdce. Na záchrance jsem ohlásil, že jsem v karanténě, takže posádka přijela vybavená. V nemocnici mi pak udělali EKG, ale to bylo v pořádku. Tlukot srdce prý při vysokých horečkách bývá. Nabrali mi krev, zjistili zánět plic a skončil jsem na JIP. Na covidové jednotce, protože před přijetím do nemocnice mi udělali PCR test a pak ještě dva rychlotesty. Byl jsem pozitivní. Dozvěděl jsem se to tak paradoxně dřív než z testu, na který jsem byl objednaný a termín jsem dostal až na dny, kdy už jsem ležel v nemocnici.

Kdo z vaší rodiny ještě nemoc dostal?
Vlastně skoro všichni, kteří jsme víc pohromadě. Rodiče, bratr, sestra, já a obě babičky. Jedna babička bydlí s rodiči, druhá se mnou a s dědou v Šamonicích. Co je ale zvláštní, že děda zůstal negativní, přestože jsou s babičkou pohromadě 24 hodin denně. S babičkou jsou oba kuřáci. Dělali jsme si legraci, že děda má plíce tak obalený dehtem, až se covid lekl, když to viděl. Děda s babičkou dostali termín na test na dobu, když já už byl zpátky z nemocnice. Babička byla pozitivní, děda negativní.

Jak dlouho jste byl v nemocnici?
Týden, z toho na JIP tři dny. Tam mi nasadili antibiotika, kortikoidy a remdesivir a začalo se to docela rychle lepšit. Upozornili mě ale, že špatně mi může být pro změnu z těch léků.

Co si dnes myslíte, když čtete, že světová zdravotnická organizace WHO remdesivir jako lék na covid neuznává?
WHO zpochybňovala i roušky, těžko říct, co zrovna mně z toho koktejlu léků zabralo.

Zemřel někdo v nemocnici během vašeho pobytu?
Ne, na JIP jsme byli asi čtyři, většina mužů, ale i jedna paní. Za tu dobu jednoho pána převáželi na ARO.

Jaké to pak bylo na pokoji covidového oddělení?
Po třech dnech mě z JIP přeložili. Pokoj byl dvojlůžkový, leželi jsme tam s jedním starším pánem, tuším, že byl z milevské strany okresu. Já nejsem zrovna ranní ptáče, časné budíčky pro mě byly docela náročné. Personál za námi chodil docela často, vypadali v těch ochranných oblecích všichni stejně, doktora, sestřičku, sanitáře nebo uklízečku jsme rozeznali až podle toho, co začali dělat. Když ten člověk nesl léky, odhadl jsem, že to je sestřička. Později jsem viděl v televizi, že se na nějaké oddělení pracovníci popisovali pro pacienty fixy. Obdivoval jsem , jak můžou v tolika ochranných vrstvách fungovat a dělat ve dvojích rukavicích třeba odběry krve nebo zavádět kanylu. Byly ale i choulostivější situace. Na pokoji jsme neměli záchod, který je na tomto oddělení za běžného provozu pravděpodobně někde na chodbě. Jelikož jsme nemohli jako infekční pacienti opustit pokoj, museli jsme používat toaletní křeslo. Přiznám se, že mi bylo trapné někoho cizího prosit, jestli by nám nevynesl záchod. Ale personál to bral profesionálně a bez mrknutí oka vždycky vyhověl. Já nemám úplně ve zvyku na všechno nadávat, drobné nedokonalosti rád přehlédnu, když vidím snahu a ochotu. A tady byl přístup personálu super.

Co jste celý den na pokoji dělali? Dívali se na televizi?
Televize tam nebyla. Snažili jsme se spolu bavit, pánovi jsem dával dohromady telefon, než se mi to podařilo, tak si volali s manželkou z mého. Nechal jsem si pak poslat sluchátka k telefonu, abych souseda nerušil a poslouchal jsem zprávy. Zrovna v tu dobu vysílali o demonstraci v Praze na Staroměstském náměstí. Bylo to zvláštní slyšet v dané situaci řeči o tom, že celá ta nemoc je výmysl nebo spiknutí. Po zahájení léčby mi bylo hůř než předtím. Člověk je hlavně jak dobitý.

Přepadl vás někdy pocit strachu, že se z toho nedostanete?
V nemocnici jsem byl v klidu, protože jsem viděl, že i personál je v klidu. Člověku to všechno docházelo až později. Myslím, že jsem se snažil myšlenky na to nejhorší z hlavy vytěsnit. A možná mi pomohlo i to, že jsem srandista a to mě neopouštělo ani na oddělení. Jednou mi přišla sestřička nabrat krev a ve dvojích rukavicích a štítu, který se jí zamlžoval, jí to moc nešlo. Povídala, že se bude modlit, aby to nabrala. Tak jsem se zeptal, kdy už začne, protože já se modlit neumím. Krev mi brali pořád, taky zjišťovali hodnotu saturace – okysličení krve. Měl jsem kyslíkovou podporu. Jeden den na JIP masku a pak mi kyslík přidávali hadičkami do nosu.

Po týdnu vás tedy poslali sanitkou domů?
Ten poslední den v nemocnici mi dobře nebylo, točila se mi hlava, měl jsem nízký tlak. Ptal jsem se, jestli mi dají sanitku. Řekli, že ne, že si musím odvoz sehnat. Zjistil jsem, že mě nemá kdo odvézt, protože v tu dobu už měli pozitivní test taťka i mamka. Řekl jsem, že doma jsou všichni v izolaci, ale to prý nevadí. Taťka pro mě přijel. Posléze se mi příbuzní a známí nabízeli, že by pro mě bývali dojeli, ale to bych nechtěl, abych někoho dalšího nakazil nebo přivedl do karantény. Mně řekli, že mám být v izolaci ještě deset dní.

Jak dlouho byste měl být imunní vůči opakované nákaze?
To mi nikdo neřekl, ale vycházím z toho, co se uvádí. Že má člověk imunitu tři měsíce.

Jak jste zvládal rekonvalescenci doma?
Po příjezdu domů jsem byl strašně zesláblý. Bydlím v prvním patře a když jsem šel do schodů, už mě braly křeče do lýtek. Měl jsem dole šest kilo váhy, ale pocením se ztratila hlavně voda a byly pryč svaly. Tuk bohužel nezmizel. Postupně se mi vrátil čich.

Co jste celé dny dělal?
Zíral jsem na televizi, truchlil u zápasů Sparty a když se můj stav zlepšoval, začal jsem uklízet. V životě jsem neměl byt tak uklizený, ale vždycky jsem půl hodiny něco dělal a pak jsem si musel sednout nebo lehnout. A stejně trpěli velkou únavou i ostatní z naší rodiny, kteří nemoc prodělali.

Přišel jste na to, kde jste se nakazil?
Nevím o nikom konkrétním. Ve středu před tím víkendem, kdy mi začalo být špatně, jsem byl v Písku na hokeji, protože dělám klubový web. Ale pohyboval jsem se jen mezi střídačkami, pak jsem mluvil na chodbě s trenérem, do kabiny jsem nešel. Za tři dny jsem pak už měl příznaky a to byl ten víkend, kdy se nemoc projevila v hokejovém týmu a nehrálo se kvůli tomu ani derby s Táborem. Na zimním stadionu nákaza byla, tým šel do karantény, ale já jsem přitom s nikým z hráčů nemluvil. Tipuju, že do naší rodiny jsem nákazu přinesl já, protože jsem měl první obtíže, brácha pak tři dny po mně. A další následovali.

Jste novinář a mohl jste se od nakažení do prvních příznaků setkat s řadou lidí. Dával jste hygieně nějaký seznam?
Nějaká paní mi kvůli trasování volala, ale hovor byl stručný. Říkala, že toho je teď všude plno a zajímali ji jen nejbližší členové rodiny.

Čím si vysvětlujete, že z vaší rodiny jste měl nejtěžší průběh? Přisuzujete to tomu, že se léčíte s astmatem?
Nevím, jestli za to může astma nebo nadváha, ale mně spíš přijde, že vůbec nemá vliv, jestli je člověk mladý, starý, tlustý nebo tenký. Je to, jak když si vytáhnete nejkratší sirku. Asi hraje roli, jak velkou virovou nálož dostanete a ostatním už pak nepředáváte tolik.

Oslovil vás někdo, abyste se stal dárcem plazmy pro léčení dalších nemocných?
Já jsem se přihlásil sám, i když mám panický strach z jehel. Nechal jsem si vzít vzorek, protilátek mám dost, ale upozornil jsem, že v nemocnici měli problémy mi odebrat krev, špatně se u mě hledají žíly. Tak mi v budějovické nemocnici řekli, že to zatím necháme, ale teď mi zrovna před pár dny volali a vyptávali se mě na průběh nemoci. Vypadá to, že porovnávají množství protilátek s průběhem nemoci. Byl jsem taky už na kontrole u své alergoložky, kde dýchám do spirometru a zjišťuje se kapacita plic. Vpodstatě jsem měl srovnatelné výsledky jako před onemocněním. Úbytek byl asi jen o pět procent a to je běžná odchylka, na kterou má vliv třeba inverze, která astmatikům nedělá dobře.

Jsou všichni z vaší rodiny už v pořádku?
Jsou. Sestra už znovu pracuje na covidovém oddělení v písecké nemocnici. Musela mít dva negativní PCR testy, aby mohla nastoupit zpátky.

Jak vnímáte diskuse o rozvolňování vládních opatření?
Mně se líbila první slova ministra zdravotnictví Blatného, který řekl, že je třeba mít před touto nemocí respekt. Většina lidí má lehký průběh, asi bych se z toho úplně nehroutil, ale popírání existence té nemoci a její infekčnosti se mi příčí. Nechci to zlehčovat, vždycky na podzim mám takovou lehčí virózu, ale ještě se nestalo, že by to složilo celou rodinu. Největší nebezpečí covidu je v jeho infekčnosti a to se zrovna u nás potvrdilo.