Tradiční hřiště bývají osazená certifikovanými prvky, jako jsou houpačky, pískoviště, klouzačky i náročnější atrakce, ale jedno mají společné: předurčují, jak je mají děti používat. Na dobrodružném hřišti v Denisově ulici namísto toho najdou dřevěné palety a desky, staré pneumatiky, pily, kladiva, vrtačky a šrouby… A s nimi asistenta, který jim může poradit.

„Tenhle specifický druh hřiště jsem ukazoval členům pracovní skupiny Teenagers v květnu 2024 a nadšení bylo obrovské,“ říká městský architekt Lukáš Soukup. Projekt si nakonec obyvatelé města vybrali v rámci participativního rozpočtu, kdy občané rozhodují o některých investicích.

Kluci i holky vyrovnaně

Princip je jednoduchý: Děti si v zabezpečeném prostoru samy budují neopakovatelné herní prvky, jako si kdysi v lese budovaly bunkr. „Prostor je upravený pro volnou hru, navezli jsme jen materiály a nástroje,“ ukazuje architekt Soukup.

Přesně věc vysvětlují tvůrci jednoho z již dříve otevřených dobrodružných hřišť v Praze: Platí tu jiná pravidla než na unifikovaných hřištích. Kladivo, pila nebo vrtačka u nás nejsou pro děti zakázané věci, ale nástroje k tvoření. Stavíme bunkry, objekty a dáváme průchod fantazii pro ty, co se nebojí ušpinit a chtějí si vyzkoušet, co všechno dokážou vlastníma rukama.

„V Jindřichově Hradci bude zatím otevřeno do 17. října. Jde o pětitýdenní ukázku, abyste si to lidé očichali. K dobrodružným hřištím zpočátku vládla nedůvěra. Ale když jsem se na ně v Praze přijel podívat, mile mě překvapilo, že jsem neviděl u žádného dítě v ruce mobilní telefon,“ podotýká Lukáš Soukup. „Děti se najednou stoprocentně koncentrují na jednu věc. Soustředí se na hru. Hodně to bylo patrné u holčiček, protože ty se málokdy dostanou k rukodělné práci. Mají bráchu nebo tátu, a ti je k tomu nepustí. Takže holky, jak se mi zdálo, to baví ještě víc než kluky.“

Potvrzuje to odborný koordinátor Martin Zborník ze Sladovny Písek, který na hřišti dětem pomáhá. „Největší cílovka je od sedmi do třinácti let. Paradoxně to nejsou jenom kluci, dost často chodí opravdu vyrovnaně kluci i holky a do stavění se zapojí úplně stejným dílem.“ Jindřichohradeckým se podle Soukupa podařilo získat ke spolupráci tým lidí, kteří do Česka tento koncept přivedli.

Asistenti řeší bezpečnost i sociální vztahy

„Systém tkví v tom, že se něco vybuduje a pak se to prostě rozebere,“ vysvětluje Martin Zborník. „Funguje to tak, že si půjčujeme materiál, který už je na vyřazení, a dáme ho dětem k dispozici. Čerpáme i materiál ze sběrných dvorů.“

Hřiště musí být oplocené a přítomní jsou dospělí asistenti, kteří představují spíš parťáky než hlídače a učitele. „Je to ale práce s dětmi, takže ji nemůže dělat kdokoliv,“ upozorňuje městský architekt. „Na začátku jsme zkoušeli, jestli bychom neobsadili pozici playworkerů a hlavního koordinátora lidmi z Hradce. Jednali jsme s Domem dětí a mládeže, protože je běžné, že taková hřiště zaštiťují.  Ale zjistili jsme, že interně nejsme schopni sestavit takový tým dostatečně rychle.“

Děti do sedmi let mohou přijít jen v doprovodu dospělých, starší už se mohou zapojit samy. Podle konceptu se od časného věku naučí pracovat samostatně a také vnímat rizika. „Asistenti dohlížejí na bezpečnost herních prvků i zacházení s nářadím,“ říká koordinátor Martin Zborník. „Někdy to je víc sociální práce, než výrobní dílna, protože se řeší sociální vztahy na hřišti.“

Po právní stránce je fungování zaštítěno principem uvedeným v návštěvním řádu: Rodiče nesou odpovědnost za to, jak a kde dítě tráví volný čas včetně pobytu na tomto hřišti, a posuzují, zda je dítě připraveno pohybovat se zde samostatně.

Bude-li zájem, projekt se může opakovat

Dobrodružné hřiště vzniklo na městském pozemku v místě bývalých tenisových kurtů, otevřeno je od čtvrtka do soboty od 14 do 18 hodin, takže se tam mohou vypravit i děti z obcí mimo Jindřichův Hradec. Vstup je zdarma. „Nabízíme ale i školní program v dopoledních hodinách,“ upozorňuje Lukáš Soukup. „Školy se mohou ozvat koordinátorovi a může přijít celá třída.“ Tyto akce už jsou ale podobně jako jinde v republice zpoplatněné padesátikorunou za dítě.

Pozemek patří městu, náklady z participativního rozpočtu činí 700 tisíc korun. „Ale máme i sponzory, místní firmy, které pracují se dřevem nebo dodávají materiál na stavby. Jsou tu od nich použité například palety, které by jinak skončily někde na skládce,“ říká architekt Soukup. Slibuje, že pokud se projekt setká se zájmem, může ho město opakovat, i když pravděpodobně na jiném místě a s jiným obsazením. To je ale ve světě dobrodružných hřišť běžné, stálá proměna je jejich principem. „Stálá hřiště se často nedělají. Například když se rozjede developerský projekt a trvá řadu let ho vyprojektovat, povolit a připravit, v prostoru budoucí novostavby může mezitím vyrůst podobný typ hřiště, aby tam jenom nerostly bodláky. Tady ještě před čtrnácti dny bodláky byly.“

Myšlenka městské divočiny

V metodice pro dobrodružná hřiště, kterou vydal spolek Město přátelské k dětem, se o původu myšlenky uvádí: „Za první prostor navržený podle konceptu Adventure Playground je považováno hřiště, které vzniklo v roce 1943 v kodaňské městské části Emdrup. Jeho vznik inicioval krajinářský architekt Carl Theodor Sørensen.“

Do českého prostředí přivedl dobrodružná hřiště v roce 2024 právě spolek Město přátelské k dětem. Zkušenosti sbírali tvůrci na hřištích v Dánsku, Německu, Anglii, Polsku, Slovinsku a Rakousku. „Přinášíme do měst koncept ,městské divočiny´. V tomto bezpečném prostoru se děti stávají architekty vlastního světa. Naším cílem je, aby se dobrodružná hřiště stala přirozenou součástí českých měst a nabízela dětem to, co v digitální době nejvíce postrádají: autentický prožitek, přiměřené riziko, volnost a fungující komunitu.“