„Co se vám stalo, pane? Vy jste si vyrazil dech?“ ptala se jedna ze studentek figuranta, který s obtížemi lapal po dechu. Seděl na zemi, na hrudi měl namaskovanou modřinu a vedle něj ležela kovová tyč. Další z týmu rychle reagovala: „Tady je tyč, dáme ji pryč, možná se o ni praštil.“ Dívky si mezi sebou předávaly pokyny, snažily se zraněného uklidnit a zároveň vyhodnocovaly situaci. „Musíme zavolat záchranku!“ zaznělo po chvíli.

Jen o pár desítek metrů dál se na stanovišti pro nejmladší ozýval zoufalý hlas figuranta: „Musím si to vytáhnout, hrozně to bolí!“ Děti z druhé třídy ho ale okamžitě zarazily. „Ne, nedělejte to, nechte to tam!“ reagovaly pohotově. „Bodnul jsem se nožem do nohy, bolí to,“ pokračoval figurant. Děti se rychle obrátily na svou kapitánku. „Aničko, potřebujeme poradit, tenhle pán se bodnul do nohy,“ zaznělo z hloučku malých záchranářů. „Musíme to obvázat,“ rozhodla skupina a pustila se do ošetřování.

Zatímco jedna část týmu řešila ránu, další se snažila zraněného uklidnit. „Máte doma zvířátko?“ ptaly se děti. „A jakou máte nejradši restauraci? A jezdíte na dovolenou?“ snažily se odvést jeho pozornost od bolesti.

Jejich kapitánka, osmiletá Anička Beňadiková ze Základní školy Jindřicha Šimona Baara, po zásahu přiznala, že realita ji překvapila. „Bylo to těžší, než jsem čekala. Ta rána mě docela zaskočila, když jsem ji viděla. Ale jinak to bylo docela dobrý,“ zhodnotila. Zároveň si uvědomovala, kde mají rezervy. „Do příště se musíme zlepšit, hlavně ve volání záchranky a rozhlédnutí se kolem sebe. Lidé by měli v takových situacích hlavně zachovat klid, komunikovat a obvázat rány,“ dodala.

Právě podobné momenty tvořily jádro celé soutěže. Družstva žáků základních škol z Českobudějovicka se střídala na stanovištích, kde řešila simulované úrazy od otevřených zlomenin přes popáleniny až po zástavu oběhu. Každý zásah měl přitom jasná pravidla. „Děti musí nejdříve zhodnotit situaci, zajistit bezpečnost, zavolat pomoc a potom začít ošetřovat. Hodnotíme nejen správnost úkonů, ale i komunikaci a spolupráci v týmu,“ přiblížil hlavní rozhodčí Robert Beneš z Českého červeného kříže. Zatímco starší žáci měli na zásah deset minut, mladší pouze pět.

Na soutěž přijely týmy z několika základních škol. „My to vedeme v rámci zdravotnického kroužku, který probíhá jednou týdně. Jsme tu asi popáté a děti sem chodí moc rády,“ uvedla učitelka ze ZŠ Kubatova. Jedna ze žákyň popsala, co ji na soutěži láká: „Těším se třeba na popáleniny nebo přenášení. Vím, že ta krev je falešná, ale kdyby to bylo doopravdy, asi bych byla víc ve stresu,“ dodala.

Podobnou zkušenost potvrdily i další studenti. „Bylo to v pohodě. Já jsem byla u hysterky a hned jsem ji uklidnila,“ sdělila Eliška Čížková. Její spolužačka Eliška Bezzemková doplnila: „My jsme resuscitovaly jen ve dvou, začaly mě bolet ruce, ale když se střídáte, dá se to zvládnout.“

Realistické situace prověřily reakce

Jedno ze stanovišť simulovalo nehodu s chemikálií. Jeden figurant se poleptal zásadou, druhý po uklouznutí utrpěl poranění hrudníku. Děti musely rychle vyhodnotit situaci, odstranit nebezpečné předměty a začít s ošetřením.
„Nejdřív jsme zajistily, aby byl v bezpečí. Druhou paní jsme ošetřily a ránu vypláchly,“ popsaly postup žákyně ze Základní školy Pohůrecká. „Kdybychom nevěděly, že je to soutěž, věřily bychom, že je to reálné. Mají to fakt dobře udělané,“ dodaly Nela Rulíková, Lucie Kořínková, Adéla Majerská a Ivana Tučková.

Ne vždy ale šlo všechno hladce. Rozhodčí upozorňovali například na opožděné zavolání záchranné služby nebo slabší komunikaci v týmu. „Bylo to dobré, ale první stanoviště bylo horší. Tam jsme měli masivní krvácení a nešlo ho úplně zastavit,“ přiznal kapitán družstva Michal Petr.

Základy první pomoci jako klíčová dovednost

Jedním z cílů soutěže bylo předat studentům vědomosti o poskytování první pomoci. „Když je v ráně cizí těleso, nikdy ho nevytahujeme. Musíme ho zafixovat, aby se nehýbalo. Pokud je ale přítomné masivní krvácení, prioritou je vždy jej zastavit jako první,“ vysvětlil rozhodčí Jan Beránek z Českého červeného kříže.

Podle něj je zásadní také správné pořadí úkonů. „U masivního krvácení ho nejdřív zastavíme a až potom voláme záchranku. U jiných stavů, například bezvědomí, nejprve voláme pomoc a pak zjišťujeme dýchání,“ doplnil.

Letošního ročníku se zúčastnilo celkem 15 týmů – osm z prvního a sedm z druhého stupně. „Cílem je vyvrcholení celoroční přípravy. Děti si mohou porovnat své znalosti a ti nejlepší postupují do krajského kola,“ uvedl ředitel oblastního spolku Českého červeného kříže v Českých Budějovicích Martin Hrneček.

Podle něj má soutěž význam i mimo samotné klání. „Máme zpětnou vazbu od rodičů, že děti přenášejí znalosti domů. Některé už dokonce pomohly zlepšit zdravotní stav druhých,“ řekl. Zároveň vnímá také posun ve společnosti. „V dnešní době se podle mě edukace v první pomoci zlepšuje. Lidé se o tyto situace víc zajímají a snaží se si tyto znalosti uchovat,“ dodal.

To potvrzují také samotní účastníci. „Mě vždy bavilo pomáhat lidem. Člověk díky soutěži zjistí, jestli by ho ta práce bavila,“ uvedla Lucie Kořínková. Její spolužačka dodala, že by se chtěla věnovat zdravotnictví i v budoucnu. Soutěž tak podle organizátorů není jen o bodování, ale hlavně o tom, aby si děti osvojily dovednosti, které mohou jednou rozhodnout o životě.