Nově využívané prostory jsou podle něj úplně jiné. V těch původních měli v dětském centru smíšené všechny skupiny dětí, což byl problém. „Dítě má v každém věku jiný režim. Teď pro nás bylo hlavním cílem rozdělit zařízení na dvě oddělení, kde jsou věkové skupiny více sourodé. V jednom křídle tedy máme děti do šesti let a ve druhém od šesti do osmnácti let,“ upřesnil Martin Karas.

Prostory musely projít rekonstrukcí, která se konala za provozu, což znamenalo problémy. „Děti jsme neměli kam dát, hlavně pro zaměstnance to bylo nesmírně náročné. Především psychicky, abychom vše sladili a provoz se rozběhl a vše hladce fungovalo. Ještě teď dolaďujeme různé věci,“ popsal ředitel centra. Nejhorší byl pro zaměstnance první čtvrtrok, kdy fungovali v rekonstukci a zároveň v nových prostorách a najížděli na nový systém služby.

Covid na fungování centra výrazně nedolehl

Navíc do toho všeho přišly covidové karantény. „Když jsme se stěhovali, dva měsíce tady řádil covid, přičemž u dětí se projevoval postupně. Dítě bylo pozitivní, ostatní nic, pak onemocnělo další, ale ostatní ne. Byli jsme tedy stále v karanténě,“ zmínil Martin Karas. „Ale kolegyně fungovaly rozvážně, nevytvářely paniku, vše řešily velmi racionálně. Dokázaly si se vším poradit, smekám před nimi. Díky nim jsme ani nepoznali, že by nás covid nějak limitoval,“ zdůraznil ředitel a konstatoval, že aktuálně už jsou všichni v novém prostředí zabydlení.

Jak vůbec dětské centrum zvládlo celé uplynulé dvouleté období ovlivněné covidem, kdy se nastavovala opatření průběžně a velmi často se měnila? „Máme nesmírně šikovnou, praktickou a organizačně schopnou vrchní sestru Zdeňku Tomáškovou. Používá selský rozum a nevytváří chaos. Od toho se vše odvíjí. Hned od prvopočátku, kdy covid přišel, nastavila pravidla. Všichni je respektovali. Díky ní a nejbližším kolegyním jsme vše zvládli hladce,“ pochvaloval si ředitel. Zmínil jen jediné období, kdy zařízení vypadlo hodně zaměstnanců. „Bylo to náročnější, protože jsme měli minimum lidí, ale dokázali jsme si s tím poradit. Za to patří všem obrovské poděkování. Dalo by se říci, že jsme pořádně ani nezaznamenali, že by nějaký covid byl,“ řekl v lehké nadsázce Martin Karas.

Většina dětí se vrací do biologických rodin

Dětské centrum původně fungovalo pro děti do tří let, přičemž převážně pro děti do jednoho roku. Ale protože legislativa se průběžně měnila, přišel trend, že nejmenší děti budou na přechodnou dobu umisťovány do pěstounské péče, která by měla suplovat zařízení pro okamžitou pomoc, jakým dětské centrum je. Začala se tím proměňovat i věková struktura dětí, které ve Strakonicích přijímají. Momentálně jsou to děti až do 18 let. „Ale je to opravdu o tom, že to je pro okamžitou pomoc. Proto se jmenujeme Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Nemáme ústavní výchovu ani žádnou ochrannou výchovu,“ zdůraznil Martin Karas.

Děti jsou zde tedy jen na dobu bezprostředně nutnou, než dojde k vyřešní jejich složité situace. Potom jdou zpátky buď do biologické rodiny, nebo pokud ta nefunguje, hledá se pro ně vhodná alternativa pěstounské péče. Buď na přechodnou dobu, nebo dlouhodobou. „Jsou i případy, kdy děti musí jít do ústavního zařízení, protože do budoucna výhled toho, že by se dostaly do pěstounské rodiny, není. Jdou do dětských domovů nebo i různých diagnostických a výchovných ústavů. Záleží na tom, s jakou problematikou přijdou. Převážná většina dětí se ale vrací do biologických rodin anebo jdou do pěstouské péče,“ poznamenal ředitel.

Každé zařízení zastává svoji roli v systému

Už v minulosti se ve veřejném prostoru mluvilo o utlumení péče v ústavních zařízeních, náhradou měla být pěstounská péče. „Pořád je tlak na to, že by děti v ústavní výchově neměly být a že by jich tam mělo být co nejméně,“ potvrdil Martin Karas. Podle jeho slov je potřeba si narovinu přiznat, že v systému sociálně-právní ochrany dětí má každé zařízení své nezastupitelné místo. Ať už je to zařízení pro okamžitou pomoc, dětský domov, pěstounská péče na přechodnou dobu i dlouhodobou nebo diagnostické a výchovné ústavy.

„Každé zařízení je nějakým článkem v systému. Třeba v případě, kdy pozdě večer potřebujete umístit dítě z rodiny, protože je tam problém, to do pěstounské péče nejde. Proto jsme tady my. A třeba i děti se zdravotním zatížením nebo postižením jsou určeny pro naše zařízení. Pak jsou děti, které mohou jít do pěstounské péče na přechodnou dobu. A třeba problémové děti, ať chceme, nebo ne, musí skončit v diagnostickém ústavu a pak ve výchovném ústavu, tak to prostě je. Každé zařízení zastává svoji roli v systému,“ vyjádřil svůj pohled na věc.

Stále je co zlepšovat, je to i otázka peněz

Kam by se mělo dětské centrum posouvat v nejbližších letech? „S týmem, který kolem sebe mám, jsme nastavili hoďně vysokou laťku, řekl bych top v poskytované péči,“ prohlásil ředitel. „Hnacím motorem je pro nás světlo na konci tunelu, kdy víme, že děti se dostanou buď zpět do biologické rodiny, anebo fajn adoptivní rodiny případně pěstounské péče, kde se budou mít dobře.“ Stále je ale podle něj co zlepšovat – individuální péči o děti a zkvaliňovat a rozšiřovat služby, aby měly svět barevnější. To vše je ale otázka i peněz. „Ohledně financování jsme na hraně. Nestěžujeme si. Kolegyně by určitě mohly mít vyšší platy a pokud by se dalo pořizovat víc věcí pro centrum, bylo by to samozřejmě lepší,“ konstatoval Martin Karas.

Dětské centrum Jihočeského kraje je z 90 procent financováno z veřejných peněz – dostává dotaci od Jihočeského kraje a dále státní příspěvek. Dalším zdrojem jsou přídavky na děti, zanedbatelná je pak úhrada od rodičů, kteří jsou většinou nízkopříjmoví. Část tvoří ještě sponzorské dary, jejichž výše je víceméně stále stejná. „Přispívají nám letití přátelé, kteří centrum podporují a nezapomínají na nás. Někdo nepomáhá finančně, ale věcnými dary. Celkově je objem této podpory každý rok stejný,“ uzavřel ředitel Martin Karas.