Jaké pocity máte z ocenění Významný rodák Strakonic?

Samozřejmě je to pro každého příjemný zážitek. Člověka zahřeje, že o něm vědí někde, kde se sice narodil, ale nežije tam. Velice mě to potěšilo i z toho důvodu, že jsem ve věku, kdy začínám hodnotit svou dráhu. Jsem si vědom, že vůči Strakonicím mám jistý dluh. Aktivit mám hodně v Písku, ale málo ve Strakonicích. Chci se s tamním kulturním střediskem domluvit na spolupráci. Na příští rok plánuji propojení třinácti jihočeských měst projektem Jihočeské Pontes.

Strakonice vás nasměrovaly k hudební kariéře? Prozraďte o sobě více…

Za mého mládí byly jen dvě možnosti, jak se vyžít. Buď fotbal nebo Lidová škola umění. Můj tatínek hrál na harmoniku, mě dali na housle. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem ve Strakonicích narazil na pana profesora Kotmela. Byl ctižádostivý a síto pro úspěšné uchazeče bylo velmi nekompromisní. Já jsem měl to štěstí a sítem jsem prošel. Ve 14 letech už jsem byl v Praze na konzervatoři. A tím byla má dráha nasměrovaná. Hrával jsem jako kluk i fotbal a bavilo mě to, ale jen do doby, než jsem si zlomil ruku. Pak už jsem neměl ke sportu blízko a spíš jsem se bál. Když jsem ve 14 letech přišel do Prahy, měl jsem zase štěstí na kamarády, kteří mě vzali do kvarteta. Jako student jsem se živil sám. Vlastně jsem byl dost často ve správný čas na správném místě. V Praze jsem měl úžasné kamarády Petra Škvora a Bohumila Bajera, kteří oba v necelých 40 letech zahynuli. To mě trošku poznamenalo. Dvacet let jsem působil v Pražském komorním orchestru bez dirigenta a pak jsem v roce 1989 založil soukromé podnikání – uměleckou agenturu Lupulus, což je latinsky Vlček. Založil jsem také orchestr Virtuosi di Praga. Vedle toho jsem založil čtyři manželství. V roce 2004 jsem se odstěhoval na mlýn a od té doby jsem začal více působit tady v regionu. Od roku 2014 jsem působil v Píseckém komorním orchestru, kde teď končím. Mám cíl dokončit Institut Otakara Ševčíka, vydat o něm knihu a vyprovokovat zájem o lavičku Otakara Ševčíka v Písku. V Písku jsem také druhý rok u pořádání Píseckého nokturna, což je série pěti komorních orchestrů. V létě příští rok bych chtěl v Písku uspořádat hudební letní akademii. Mám cíl podpořit i kulturní činnost ve Strakonicích. V poslední době se také zajímám o léčbu onkologicky nemocných. Možná, že k tomu dám k dispozici část pozemku mlýna, kde by se mohlo postavit poradenské centrum.

Bylo pro vás učení hudby velkou řeholí?

Pro mě ne. Mně šlo vše lehce. Myslím si, že člověk by měl v životě dělat to, co mu jde snadno. Co zvládá s vypětím sil, to nemá smysl. Dobře a rychle jsem se učil a měl jsem štěstí, že jsem udělal konkurz do Pražského komorního orchestru, kde jsem začínal v roce 1972. Začínal jsem jezdit po světě a musím říct, že jsem ho projel celý. Hodně jsem tím získal a vážím si toho. Mám životní motto, že setkání není náhoda. Stane se buď testem, trestem nebo darem. A dary od života jsou nádherné, když potkáte kvalitní a kultivované lidi. A nemusí to být založené na komerci. Lidé, kteří jsou nesmírně bohatí, se netěší z maličkostí a chtějí jen velké věci.

Platilo pro vás rčení, že všude je dobře, ale doma nejlépe?

To ne. Já říkám – všude dobře, tak co doma. Je otázka, co je domov. Někdo napsal, že domov jsou ruce, do kterých můžete plakat. Pro mě je teď domov mlýn v Nerestcích, kde žiju. Jsem rád, že jsem ho dostal do tohoto stavu. A je mi i jedno, jestli se mi povede dokončit. Pro mě je to cesta. Ale kdyby mi někdo řekl, že musím do vyhnanství a měl bych si vybrat zemi, kam uteču, tak určitě na venkov do Číny nebo na Nový Zéland. To jsou dvě oblasti, kde by se mi líbilo.

Na jaké státy nejraději vzpomínáte?

Záleží na věku. Ze začátku se mi hodně líbila Itálie a Španělsko, pak mě uchvátilo Japonsko, kam jezdíme každé dva roky. Nádherná je Jižní Amerika. Nikdy jsem nebyl ve státech, jako Indie a Malajsie. Byl jsem v Koreji, ale tam se mi moc nelíbilo, moc mi nevyhovuje velká komunita. Když jsme byli v Číně, tak se nás ptali, kolik nás Čechů je. Měli pocit, že se musíme všichni znát, když jsme oproti nim tak malý stát. Máme obrovskou výhodu, že žijeme v centru Evropy, chráněni horami v pohraničí. Jsem rád, že jsem tady. Vždycky mě to táhlo na jih Čech. Když jsem žil v Praze, tvrdil jsem, že nejlepší je mít ošklivý byt na špatné adrese a krásnou chalupu v romantickém prostředí. Praha je pro mě dnes pracovní příležitost, ale žít bych tam nechtěl.

Jaký je u nás zájem o vážnou hudbu?

Myslím si, že je pořád stejný. Trochu to kazí média, která dávají vážné hudbě malý prostor. Dříve byly televizní pořady, dělaly se vánoční koncerty. Teď si vždycky všichni dramaturgové vzpomenou a chtějí všechno nacpat do jednoho měsíce. A pak je toho moc. To je důvod, proč chci v Písku zavést koncerty k významným datům a chtěl bych toho docílit i ve Strakonicích. Jsou data, která by se měla respektovat a chránit. Dá se dělat novoroční koncert, velikonoční, májový, ke svátku Panny Marie, dušičkový a vánoční koncert… Tato kostra by se měla v každém kulturním městě zachovávat. V jedné preambuli organizace UNESCO se píše, že tam, kde se nešíří kultura a vzdělanost, není místo pro důstojnost člověka. Když jsme jezdili například do Ameriky, řešili jsme, co dělají, když se zvýší kriminalita. U nás se zpravidla zvýší počet příslušníků policie, ale tam otevírají sportovní, zájmové a kulturní kluby pro mládež. Když budete mít ve Strakonicích nějaké kulturně založené přátele, tak kam je můžete vzít? U nás je mnoho nádherných galerií, ale nikdo tam nechodí. A proč? Protože tam není například kavárna.

Zlí jazykové říkají, že výstava vždy začíná a končí vernisáží…

No jistě. Tento rozhovor děláme v populární cukrárně v Čimelicích. Je neuvěřitelné, když zjistíte, kolik se tu prodá zákusků. A nevěřím, že to všechno snědí Čimeličtí. Jsou tu pěkné obrázky, ale už deset let stejné. Kdyby se jednou za měsíc obměnily, mohla by z toho být galerie v cukrárně. Všude ve světě to mají. Když půjdete do galerie, nemáte si tam kde sednout a popovídat s přáteli. Tak proč by tam člověk chodil. Je to úvaha i pro novináře, aby se o to zajímali.

Kde se u vás vzal nápad pořídit si chátrající mlýn v Nerestcích?

Asi je to tím, že příroda vás nikdy nezklame. Ve druhém manželství jsem jezdil na chalupu ve vesnici Kardavec u Příbrami. Po tatínkovi jsem trochu načuchnul k rybolovu, i když rybky zase pouštím. Chytal jsem na říčce Litavce, kde byly hamry a mlýny. Se závistí jsem se na jeden mlýn chodil dívat, protože mě nadchl. Úplně náhodou jsem si pak ve starých novinách přečetl inzerát, že někdo prodává mlýn v jižních Čechách v Nerestcích. Oslovilo mě to a srdce mi řeklo, že sem patřím. Koupil jsem ho i přes protest manželky a začal jsem budovat. Pracuju tam už 15 let a dostal jsem mlýn do stavu, že nespadne. A konečně se začínají dělat detaily, jako je stavba plotu. Zvířátka tam žijí pohromadě – mám kachny, husy, ovce a slepice. Přináší mi to neuvěřitelné uspokojení po práci s lidmi, které musíte dráždit a vytahovat z nich něco, co v sobě možná ani nemají, nebo o tom zatím nevědí. Potřebuju od toho uniknout. Když ve mě bouchnou saze, tak zavřu vrátka k mlýnu a je mi nádherně. Teď jsem se dal na malování, řezání do dřeva a keramiku. To dělám vždycky v zimě, když mám dovolenou. Jinak bych takový pobyt všem doporučoval. Když jsem žil v Praze, zajímalo mě jen to, který je den a kolik je hodin. A když jsem přišel do samoobsluhy a měli tam jahody, ani mi nedošlo, že je vlastně 15. prosince. Kdežto tady v přírodě vás to donutí žít v roce a sledovat počasí. V Praze to ani nepoznáte. Mám v Nerestcích velký pozemek a dva spolupracovníky, kteří po pomáhají. Takže se to dá zvládnout.