Možná zítra, pozítří půjdete kolem hřiště. A na lavičce bude sedět žena před padesátkou s malým dítětem. Nebude to maminka, ani babička. Bude to člověk, který se rozhodl, že rok svého života věnuje úplně cizímu dítěti. Seznamte se s přechodnými pěstouny Martinou a Josefem…

Co vás přivedlo k přechodné pěstounské péči?
Josef: Syn David se osamostatnil a s Martinkou jsme doma zůstali sami. Cítili jsme prázdno. Lásky máme na rozdávání. Od známých jsme slyšeli o pěstounství, začali jsme zjišťovat podmínky. Nezalekli jsme se ani papírování, ani čekání. Řekli jsme si, že pomůžeme těm nejmenším překlenout těžký start do života.
Martina: Jsme materiálně zajištění, máme dům se zahradou. Chyběl v ní jen dětský smích. Prošli jsme kurzem, registrací a pak přišel telefon: „Máme pro vás dítě. Vyzvedněte si ho do 24 hodin.“ A Pepa měl najednou s kým dělat rošťárny.

Jak to organizačně zvládáte?
Martina: Zapojení jsme oba. Jinak to nejde. Dítě s bolestnou zkušeností nevěří dospělým. Obdivuji ženy, které to zvládají samy. Já mám péči jako práci na plný úvazek, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Pepa chodí do zaměstnání, ale veškerý volný čas věnuje drobečkovi. Kdyby se něco stalo, může si vzít i paragraf na ošetřování. Jsme rodina na dobu neurčitou. Na dlouhodobou péči už nemáme věk – za rok mi bude padesát, Pepovi už je. Až by dítě maturovalo, nám by bylo skoro sedmdesát. Proto přechodná péče.
Josef: Ze zákona máme na dítě rok. Pokud se rodina nenajde, soud lhůtu prodlouží. Naším úkolem je, aby se dítě nebálo světa a zažilo lásku.

Jak dlouho jste přechodnými pěstouny a kolik dětí u vás bylo?
Josef: Pět let, máme čtvrté dítě. Pro prvního chlapečka jsme jeli rovnou do porodnice. Dalším dvěma dětem bylo půl roku a osm měsíců. Současné holčičce byly necelé tři roky, když k nám přišla. Dnes je z ní veselá čtyřletá slečna. Žije Ledovým královstvím, Elzou a Annou.
Martina: Je to naše malá princezna. Chápe víc, než si dospělí myslí. Zpočátku jsem probrečela noci – byla hodně zanedbaná. Dnes ji od vrstevníků nerozeznáte. Jen mě někdy překvapí, že po Pepovi opakuje spisovnou češtinu. Já mluvím obecnou a jsem s ní celý den. Pepa je voják z povolání, má služby.

Jak to přijal váš syn David?
Martina: Dnes je to v pohodě. Těší se na sebe. Ale když mu bylo sedmadvacet, trochu žárlil. Ptal se, jestli může přijet na oběd, jestli ho máme pořád rádi. Všechno jsme si vysvětlili. Dnes nám fandí a s dětmi si zalumpačí.
Josef: David je taky voják. Pochopil, že pomáháme dětem srovnat krok s vrstevníky. Ty děti to neměly jednoduché. Snažíme se odbourat jejich bloky. Dáváme lásku a ony nám ji vracejí.

Znáte příběhy svěřených dětí?
Martina: Většinou ano, ale někdy bychom je raději neznali. Co některé děti zažily… Jsme malá republika, musíme chránit jejich anonymitu. S naší princeznou jsme slavili už druhé narozeniny. Poprvé neznala dárky, byla vděčná i za trhání papíru. Letos založila ruce v bok: „Už zase kalhoty?“ A hned si je zkoušela. Je konečně svá.
Josef: Přála si letět letadlem, vidět moře, hrát si v písku. To má ze školky. Můžeme si to dovolit, tak jsme letěli do Egypta. To papírování ale bylo šílené – kopie, překlady, ověření, souhlas zákonného zástupce. Stálo to skoro jako další dovolená. Ale nelitujeme. Její radost nám všechno vrátila.

Jak zvládáte odchod dítěte?
Martina: Připravit se na to úplně nedá. Po odchodu několik dní brečím. Je to smutek i radost, že dítě jde do rodiny, která ho chce. Musíme děti připravit, vysvětlit jim to. Pomáháme jim vytěsnit to zlé. S novou rodinou se pak sejdeme. Zatím jsme měli vždy dobrý pocit. Fotky si schováváme, s Pepou je prohlížíme a vzpomínáme. Některé rodiny se ozvou a pozvou nás. To je největší odměna.
Josef: Děti to zvládají líp, než čekáte. Mají novou rodinu, ale nás rády vidí. Předvádějí, co umí. Obejmou nás. Dávají najevo, že jsme stále jejich. Hlavní je, že žádné naše dítě nemuselo do dětského domova.

Potřebujete pro rozloučení odbornou pomoc?
Martina: Nestydím se přiznat, že někdy vyhledám pomoc terapeuta. Díky tomu se dokážu lépe s emocemi vyrovnat a být oporou dalším dětem. Obrovskou oporou je mi ale hlavně Pepa. Bez něj bych to dělat nemohla. Vybrala jsem si to jako životní poslání.
Josef: Martinka má lásky na rozdávání. Jsem rád, že mě k pěstounství přivedla. Vidět, jak se dítě rozmluví, reaguje na svět, na naše psy, přijímá i rozdává lásku – to je dar.

Měli jste v péči i sourozence?
Martina: Ne. Na to si netroufáme. Bereme vždy jedno dítě a dáváme mu maximum. Na dlouhodobou péči a pubertu už nemáme věk.
Josef: To bych nemohl chodit do práce. A museli bychom být o patnáct, dvacet let mladší.

Museli jste upravit bydlení?
Martina: Pepa zrušil garáže. Máme tam sklad – postýlky, kočárky, židličky, hračky. Po telefonátu máme 24 hodin, abychom pokojíček připravili. Dítě se v něm musí cítit dobře.
Josef: A hned řešíme lékaře, pediatra, zubaře. Jedna holčička se zubařů bála. Hodně nám pomáhá pediatr Roland Meleg se sestřičkou Janou Blafkovou. Můžeme se na ně obrátit kdykoli. Děti je milují.

Jaká je za přechodné pěstounství odměna?
Martina: O peníze nejde. Je to moje zaměstnání – 32 000 Kč, plus 6 300 Kč na potřeby dítěte. Pepa to dělá zadarmo. Odměna je příjemná, ale náklady na lékaře, posudky, poradce často spolknou většinu. Tahle práce není o penězích. Pepa si v padesáti dodělává druhou vysokou školu se zaměřením sociální práci, to kvůli dětem.

Litovali jste někdy? Pociťovali jste vyhoření?
Martina: Nikdy. Ale je to vyčerpávající. Velkou oporu mám v Pepovi. Bez něj bych to určitě sama nezvládla. Občas zajdu k terapeutovi, abych ze sebe dostala to ošklivé, co dítě zažilo. Scházíme se i s jinými pěstouny, sdílíme zkušenosti. Musíme být v pohodě kvůli dětem.
Josef: Poznám, když je Martince těžko. Řešíme to hned. O pomoc si říct umíme. Děti nám dávají energii. To nás drží.

Co byste poradili zájemcům o přechodnou pěstounskou péči?
Martina: Hlavně trpělivost. Respektovat, v jakém stavu dítě přichází. Pomáhat mu láskou a respektem k plnohodnotnému životu.
Josef: Není to legrace. Není to cesta pro každého. Nedá se to dělat na zkoušku. Chce to plné nasazení a přesvědčení. Společnost tuhle práci potřebuje. A i malé dítě se ve světě orientuje. Naše současná holčička chce být policistkou. Jiné děti popelářem nebo kosmonautem. Děti mají svoje představy. A péči vracejí láskou, kterou jinde nezažijete.

Jiří Riki Řeháček

Kdo je přechodný pěstoun?

Stará se o dítě v krizi od několika dnů do jednoho roku, výjimečně déle. Cílem není adopce, ale stabilizace a předání do trvalé rodiny nebo i zpět domů. V České republice je takových pěstounů kolem 900. V Jihočeském kraji je v současné době 55 rodin s dětmi v přechodné pěstounské péči. Dětí, které tuto péči potřebují, jsou tisíce.