Pavel Smrt hledá pamětníky

„Než se místo tehdy zatopilo, tak jsme tam s kamarády prolézali různé baráky, sklepy či další místa. Tehdy už v těch domech nikdo nebydlel,“ vzpomenul Pavel Smrt, jehož doplňovali Josef Vorel, Vlasta Votýpková, Josef Kálal či Jaroslav Jiroušek. „Někteří dospělí zatopení nesli dost těžce. Dokonce se někdo poté i oběsil. My jsme na Podolsku bydleli výš, kam voda nedosáhla. Jenže nám tehdy barák nestihli dokončit, takže jsme museli jít bydlet na půl roku do Milevska na náměstí. Vedle nás bydlela rodina Kuklova. Jeden z jejích členů prý v Milevsku stále bydlí. Rád bych se za ním zastavil a popovídal s ním o Červené nad Vltavou,“ konstatoval Pavel Smrt. Vybavil si také dívku, která měla příjmení Farová. Křestní jméno si už nepamatoval. Prý bydlela na Saníku nedaleko Podolského mostu. „Pracovala v ZVVZ. Možná, že by si někdo ze zaměstnanců vzpomenul a poskytl mi informace, kde nyní tato žena žije. Rád bych si s ní popovídal o tom, jaké to dříve bylo na staré řece,“ zmínil Pavel Smrt.

Před zatopením objektů kolem řeky museli lidé hledat nová místa k bydlení. „Pamatuji si, že sousedovi, který bydlel na Podolsku vedle nás, dali 80 tisíc korun. On jim na to říkal, že to je málo. Nakonec to vytáhl na 114 tisíc. Ty peníze lidé dostávali od státu. My jsme měli služební barák. Pak jsme dočasně bydleli v Milevsku. Následně jsme se na Podolsko vrátili a otec začal dělat u Povodí Vltavy, takže jsme dostali služební byt,“ vypráví Pavel Smrt.
Zatápění míst začalo v roce 1958. Tehdy se kvůli přehradě zatopila pouze část řeky, která končila v Červené nad Vltavou. Další rok na jaře koncem dubna se přehrada začala napouštět do největší možné kvóty. „Časem ubrali dva metry kvůli nějakým průsakům,“ zmínil Pavel Smrt. Pak se řeka napustila do maximální výše. Na Podolsku se hladina zvedla o pětadvacet metrů. Ve Zvíkovském Podhradí o sedmatřicet metrů. U hráze šlo o sedmdesát metrů.

Na Podolsko jezdily známé osobnosti

Před zatopením to v Podolsku žilo. „Mohu jmenovat třeba hospodu U Charypara, o které se často mluví. Byla to hospoda, kde se v létě často promítalo kino. Konaly se tam i tancovačky nebo babský maškarní ples. V Podolsku se jezdil také vodní slalom. U nás spávali Havel s Hendrychem, což byli velice dobří slalomáři. Manželka Havla také jezdila slalom, takže oba spolu jezdili i mix. Také k nám jezdili Slepička, Lánský, Felix a další sportovci,“ vybavuje si Pavel Smrt. A konaly se tu i závody motorek. Soutěž měla název Silniční závod přes dva mosty. „Nad Temešvárem se startovalo. Jelo se dolů serpentýnami na most, který byl pak přesunutý ke Stádlci, a pod nově postavený Podolský most. Pak vyjeli závodníci nahoru a vraceli se po novém mostu směrem k Temešváru. Bylo to divácky velice atraktivní a soutěž měla ohlas po celé republice. Přesně si nepamatuji, kolik okruhů se jezdilo, ale víím, že tu závodil například Valtr, Roučka, Šťastný nebo třeba Hlaváč z Písku,“ dodal Pavel Smrt.
Vilu na Podolsku měl herec Richard Záhorský. „Občas za ním přijel Rudof Hrušínský. Chytal tady ryby. Dokonce jsem četl, že právě zde na Podolsku se naučil chytat ryby. Pak si postavil chatu v Plané nad Lužnicí a tam chytal na Lužnici,“ dodal Pavel Smrt. Richard Záhorský svou vilu po několika letech prodal. Jenže mu to nedalo a po čase se do Podolska vrátil a postavil si tam vilu novou. Do Podolska jezdil na chatu i poslanec a bývalý starosta Písku Tom Zajíček.

V Podolsku sloužili vojáci

Zajímavé příhody má Pavel Smrt také s vojáky. Jednalo se o ženisty, kteří se v Podolsku učili například stavět most nebo se učili dělat soulodí. „Bydleli pod námi a hodně jsem s nimi kamarádil. Mám dokonce s nimi jednu fotku. Jednalo se o desátníka, který bojoval v Dukelském průsmyku. Jmenoval se Milan Zajac,“ řekl Pavel Smrt. „Další vojáci byli na Větrově. Ti byli ze Střelských Hoštic. Tenkrát za některým tím vojákem občas přijela žena. Ta pak většinou spala u nás. I u vojáků se občas promítalo kino. Také jim tam hrál Karel Vlach. To jsem jim později záviděl, protože když jsem byl na vojně já, tak nám tam jednou přišel kouzelník a jednou tam byly zatancovat holky z moravského souboru. Vojákům na Podolsku ale jezdili zpívat Milan Chladil, Yvetta Simonová nebo Rudolf Cortés. Také tam vystupovali strakoničtí dudáci. Zkrátka to v Podolsku žilo,“ dodal Pavel Smrt. K řece se jezdilo koupat i hodně lidí z okolí. V té době se v Podolsku nacházelo přes třicet domů. Podolsko se dělilo na čtyři části. Část spadala pod Podolí, další části pod Temešvár, Jetětice a Olešnou.

Pod Podolským mostem stály dva bunkry. „My jsme v jednom z těch bunkrů s kamarády hrávali žolíky nebo kanastu. Já to měl nejblíž, takže jsem měl karty doma a ty jsem tam nosil. Odpoledne tam vždy svítilo slunce. Druhý bunkr byl v místě, kterému se říkalo u kamenů. Tam jsme se rádi chodili koupat, protože tam byl čistý písek. Když člověk uplaval deset metrů, tak si zase mohl stoupnout. Nebylo to tam tak hluboké,“ vybavuje si Pavel Smrt. Docházel do školy v Podolí I a posléze kvůli kratší vzdálenosti do Temešváru. Když chodil do páté třídy, řetězový most se postupně začal rozebírat. Pak se Pavel Smrt převážel do školy přes řeku lodí.

Upuštěná přehrada nabízí zajímavé pohledy

„Přehrada už byla víc upuštěná dříve. Jen to nebylo tolik medializované a lidé o to neměli tolik zájem. Když se ovšem před těmi dvěma lety začalo o snížení hladiny hodně mluvit, začal být zájem obrovský. Parkoviště bylo zaplněné do posledního místa. Já jsem si tam brával své desky z Podolska a návštěvníkům jsem ukazoval, co kde bylo, kde jsem bydlel a co se kde dělo. Jednou jsem tam náhodou potkal kamaráda, který pocházel ze Saníku,“ pokračuje pamětník. Podle něj patří k nejzajímavějším místa, kde se nacházela hospoda U Charyparů a pak bunkry. Zajímavé by byly i zbytky mlýna, ale ty se neobjevují. K vidění je například dům rodiny Márových, která měla v obci statek. „Když jsem po upuštění přehrady přijel, tak se mi před očima objevil tehdejší obraz vesničky. Když tu natáčela televize, byl jsem jim schopný přesně říct, co se kde nacházelo. Jsou to krásné vzpomínky, které už mi nikdy nikdo nevezme. Mám schovanou celou řadu fotografií a často u nich vzpomínám,“ uzavřel Pavel Smrt povídání o Podolsku.

Osud hostince Charyparových

Historií rodiny Charyparových se zabývala Olga Kolísková. Její zjištění jsou mnohdy překvapivá. Třeba hygienické požadavky pro provoz hospody byly už tehdy přísné. Stálo v nich: „ Budiž zde postaveno dostatečné množství zdravotních plivátek s vodou, jež je nutno častěji čistiti, kromě toho buďtež na vhodných místech vyvěšeny zákazy plivání na podlahu a v tanečním sále zákaz kouření při tanci… Záchody a pissoir i přístupy k nim jest denně čistiti, za soumraku a v noci osvětlovati, každoročně bíliti a občas desinfikovati. Podlaha tanečního sálu buď před každou zábavou řádně vymyta a stěny nebuďtež dekorovány, poněvadž se na dekoracích usazuje prach…“

Hospoda se skládala z výčepu, hostinské kuchyně, hostinské místnosti, tanečního sálu, tří pokojů pro ubytování návštěvníků – ty musely být vybaveny zvonkovým zařízením a spojeny s místností, kde byl přítomný někdo z majitelů, a z bytu Charyparových. Hostinec měl i prostorné sklepy, traduje se, že za záhadnými dvířky na konci chodby vedla podzemní chodba až do míst bývalé tvrze v Podolí I. V době největšího upuštění vody se jednomu odvážlivci podařilo tímto sklepením projít. Kdyby se odstranily nánosy bahna, mohlo by bez problémů fungovat dál. Vše je zachováno jako za starých, dobrých časů. „Je navýsost smutné, jak se zachoval k rodině podolských hostinských komunistický režim. Paní Charyparové bylo milostivě dovoleno pracovat coby zaměstnankyně Jednoty v původně vlastní hospodě, na vývěsním štítě však už nestálo U Charypara, nýbrž Na Podolsku. A pak ukončila existenci hospůdky zátopa,“ uzavírá Olga Kolísková.