Získávají u vás chvíle s rodinou na jihu Čech s přibývajícím věkem na ceně?

Musím se přiznat, že se mi na začátku do Ruska moc nechtělo. Člověk jde přece jen do neznáma… Výhodou je, že jsem dlouho na jednom místě, takže jsem se s ním mohl sžít a mám to tam rád. Doma se ale pochopitelně cítím na jihu Čech.

Do Ruska v létě odjíždí profesionální hokejista, domů se po sezoně vrací unavený táta. Co na to váš čtyřletý syn?
U hokejistů je to samozřejmě jiné, než to mají nastavené tatínci nesportovci. Tím spíš, že se jedná o Rusko a odjíždím pryč na dlouhou dobu. Rodina tam se mnou není neustále a za ty roky vyvstaly dlouhé prodlevy, kdy jsme spolu vůbec nebyli. V tom období mezi sezonami si v podstatě se synem hlavně zvykáme na to, že jsme spolu doma každý den. A je pravda, že někdy dokáže unavit tátu víc, než ten hokej.

Jste rozmazlovací tatínek?
Někdy samozřejmě dokážu být i přísnější, ale vzhledem k tomu dlouhému odloučení to není lehké. Když mám syna konečně u sebe, chci si to s ním hlavně užít. Asi tedy nejsem úplně nejlepší vychovatel.

Jak moc se do výchovy Tobina promítá vaše vlastní dětství?
Byl bych rád, kdybych si něco ze svého dětství mohl převzít. Jenže můj život je úplně jiný, než jaký žili rodiče. Navíc musím říct, že jsme jim to s bráchou hodně usnadňovali, protože jsme byli dost samostatní a moc času jsme doma netrávili. Tím, že z nás táta chtěl mít sportovce a nás to opravdu chytlo, tak jsme celé dny někde lítali a domů se chodili jen najíst a vyspat. A to už v dnešní době dost dobře nejde. Není možné nechat kluka, aby si na kolo zamotal hokejky, jezdil po městě a vyzváněl na spolužáky, ať si s ním jdou zamlátit hokejbal.

Váš bratr Jan, který byl kapitánem české reprezentace na mistrovství světa v Lotyšsku, má podle trenérů povahu rozeného vůdce. Kdo z vás byl doma větší průšvihář?
Stoprocentně Honza. Já jsem byl vždycky spíš za hodného, ale i tak jsem za něj občas nějaký ten průšvih slíznul. Vzpomínám si třeba, že jeden z Honzových parťáků z týmu jednou vytrhl našemu známému v chatařské kolonii rybízový keř. Honza byl u toho, i když to neudělal. Ten zahrádkář byl tělocvikář, silnej a velkej chlap, a když jsme jeli do krámu nakoupit, tak si nás chytil. Oba. Dal mi na hubu a Honzovi taky, i když jsem se ho snažil bránit. Mohlo mi být tak dvanáct let a Honzovi deset.

Byli jste v dětství rivalové?
Nikdy jsme na sebe nebyli zlí, ale rivalita tam určitě byla. Tím, že jsem byl starší, tak se mě Honza snažil dohánět, a já ho samozřejmě částečně vnímal jako soupeře. Ve sportu jsme se ale snažili vždycky být spolu. Oba jsme typy, které nesnášejí prohru, takže kdybychom hráli proti sobě, asi by nějaké konflikty vznikaly.

Čas vašim rodičům veškerou péči splatil a z obou jejich kluků vyrostli velmi úspěšní sportovci. Musí to být pro ně i pro vás příjemné pocity…
Jsou to dvě misky vah. Věřím tomu, že jsou hrdí na to, co jsme v hokeji dokázali. Druhou věcí je, jestli si někdy neřeknou, že kdybychom nebyli sportovci, mohli nás mít déle a častěji doma. Brácha vypadl z baráku v patnácti, já v šestnácti nebo sedmnácti letech a už jsme se tam vlastně nikdy nevrátili. Ani teď se moc nevidíme, protože jsme oba osm let v zahraničí. Myslím si, že jim svým způsobem chybíme, ale určitě je uklidňuje, že nám pomohli ke kariéře.

Kdy jste začal věřit tomu, že můžete v hokeji dokázat něco velkého?
První těžký, ale důležitý krok jsem udělal, když jsem odešel z Písku do Budějovic. Pak jsem odchytal dobrou první sezonu v extralize juniorů a podařilo se mi objet všechny akce nároďáku do osmnácti let. Tam jsem pocítil, že se mi ty dveře otevřely a mám šanci něčeho dosáhnout. V té chvíli jsem začal stavět hokej nad školu a dával mu úplně všechno.

Jsou i okamžiky, které by člověk ze svého životopisu nejraději vytěsnil. Taky vás potkaly?
Nejdůležitější věc, kterou všichni máme, je zdraví. Takové věci nejsou jen o sportu a výrazně vám mohou zasáhnout i do života. Pár už jsem jich zažil. Asi nejhůř mi bylo, když mi hrozila amputace prstu u nohy a byly obavy, že to může postupovat i dál. Nebo otřes mozku, u kterého nikdy nevíte, jaké může mít následky.

Jak jste s tím vším bojoval?
V životě nejvíc litujeme věcí až v době, kdy o ně přicházíme. Jakmile je ale překonáme, tak všechno vesele běží dál. Stejné je to i při těch zraněních. Když se něco vážnějšího stane, tak vám vstoupí do hlavy, že jsou v životě důležitější věci než hokej. Jenže pak se z toho dostanete a za měsíc znovu skáčete hlavou proti puku a děláte ty samé blbiny.

Působíte v jedné z nejprestižnějších hokejových soutěží, kde se na úspěch přes noc zapomene a neúspěch vás okamžitě hází na pranýř. Jak náročné je zachovat si nadhled?
Pro mě je výhoda, že jsem největší hokejovou slávu zažil v Rusku. Tam jsem mnohem známější a uznávanější, než tady u nás. V Česku se veškerý úspěch měří jenom přes národní tým a já si v něm to nejlepší odbyl už před lety. Kladné i záporné komentáře na svou osobu vnímá každý sportovec jinak. Já osobně se snažím hledat nějakou zlatou střední cestu. Vždycky ale platí, že devadesát devět krásných komentářů přebije jeden špatný.

Jak to snášíte?
V mém věku už sám cítím, když se něco nepodaří. A když se mi naopak něco povede, nepotřebuju, aby mě někdo plácal po ramenou. Pravdou ale je, že když se ke mně dostane nějaká hodně ošklivá reakce, tak si ji dost beru k srdci. Víte, chyby se dělají a odpouštějí ve všech profesích. Člověk moc dobře ví, čím vším si prošel, aby se dostal tam, kde je. Že to není jen o tom jednom nepovedeném zápase nebo pokaženém zákroku, ale o celé kariéře, které musel dost obětovat a odpustit si mnohé z toho, co jiní nemuseli. A když pak nějaká taková zlá reakce přijde, je mi to líto a někdy i pár dní trvá, než se z toho oklepu.

Co vás zaručeně rozzlobí?
Někdy chodí hodně nepříjemné zprávy od sázkařů, kterým nevyjde tiket, a mají potřebu si na vás vylít vztek za to, že vlastní tupostí prohráli svoje peníze. To mě vyloženě ubíjí. Nemůžu ale přijít v den zápasu do šatny zničený z toho, že jsem si zrovna přečetl něco ošklivého. V tu chvíli musím nahodit poker face a být stejný jako vždycky.

Jekatěrinburg je čtvrté nejlidnatější město v Rusku, kde žije jeden a půl milionu lidí, Mirotice malé jihočeské městečko s dvanácti stovkami obyvatel. Kde je vám to bližší?
Na to vám teď těžko můžu odpovědět. Střídám dva naprosto odlišné světy. Zatím je to pro nás optimální varianta. Otázkou je, jak to budeme řešit v době, kdy s hokejem skončím. Co z toho mi bude víc chybět.

Jak se vlastně žije na Uralu?
Na Jekatěrinburgu se mi líbí, že má hrozně kompaktní centrum. Můžete se po něm pohybovat pěšky a nikam to nemáte daleko. Co je mi hodně blízké, jsou restaurace s čerstvými potravinami a zdravým jídlem. Mořské ryby, saláty, veganská a bezlepková jídla… V tomhle to tam mám o moc jednodušší než tady v Česku. S počasím je to složitější, to se mění každých pět minut. Podnebí se tam ale v posledních letech hodně změnilo. Zimy už nejsou až tak tvrdé, ale v létě tam naopak panují extrémní vedra. Loni jsem zažil i plus čtyřicet.

Uchovává vám coby hvězdě tamního hokejového klubu Jekatěrinburg anonymitu?
Musím říct, že mě lidé dost poznávají. Na ulici ani tak ne, ale jakmile někam zajdu, ať už do restaurace, kina nebo obchodního centra, tak často vědí, o koho jde. Jsem tam přece jenom dlouho a nějaký zájem jsem si tam svými výsledky vysloužil. A na druhé straně se i já znám s lidmi, kteří ve městě něco znamenají.

Způsobuje vám taková popularita i nějaké nepříjemnosti?
Nic takového. V Rusku nehrozí to, co by se asi dělo u nás. Nezažil jsem, že by nás někdo chtěl pronásledovat a práskat na nás, že jsme někde trajdali a dali si u večeře po zápase víno. Možná, že se něco takového děje, ale od vedení a trenérů se to k nám nevrátí. I díky tomu, že máme slušné výsledky.

S ruštinou i prostředím už jste určitě sžil. Osvojil jste si i nějaké tamní zvyky?
Lidi, kteří mě znají, by vám určitě řekli, že ano. Už bych si třeba nikdy nenalil vodku s džusem. Rusové mě naučili mít rád saunu, ale ne tu finskou, ale typickou ruskou baňu. Tuhle vlhkou saunu zbožňuju a vypěstoval jsem si na ni velkou závislost. Určitým způsobem mi sedí i mentalita Rusů. Hrozně mě baví povídat si s tamními staršími lidmi, protože mají na dění ve světě úplně jiný náhled než ten, který nám podsouvají média. Je pro mě hodně zajímavé otevřít si tímto způsobem nové obzory.

Jste úspěšný, uznávaný a také movitý člověk. Do jaké životní role vás to staví?
Beru to jako fakt. Někam jsem se dostal a nebylo to jednoduché. Musel jsem si určitou cestou projít a překonat hodně těžkostí: spory trenérů, šikanu, zranění, nervy… A když se člověk na nějakou úroveň propracuje, tak je pak za to ohodnocený. Často se mluví o tom, proč třeba doktoři neberou tolik co sportovci. Ti nejlepší lékaři ale také mají velké peníze. Jsou podnikatelé, kteří vydělají čtyřicet tisíc hrubého, a pak i tací, kterým jejich firma vydělá padesát milionů. A sportovci jsou vlastně lidé, kteří podnikají se svým uměním a svým tělem. Je to podobné jako třeba u herců. Čím je lepší a žádanější, tím dostane logicky víc zaplaceno. I když samozřejmě existují výjimky.

Je těžké naučit se být bohatý?
Jsem hodně konzervativní člověk. Neustále přemýšlím o tom, abych někde nepromrhal to, co jsem si vydělal. Aby díky tomu i můj syn měl šanci jít za nějakým svým životním snem a já měl radost, že jsem mu k tomu pomohl. Ano, jsem bohatý. Přináší nám to možnost koupit si kvalitnější potraviny, zajistit si dovolenou v lepším hotelu s čistší pláží, pořídit si bezpečnější auto, bezpečnější domov. Peníze dávají určitou svobodu, ale v žádném případě člověku nezaručí štěstí. Já osobně si všeho vážím o to víc, že jsem si sám prošel tím, že se mi peněz nedostávalo. Když jsem byl v Budějovicích, zůstaly mi po odečtení všech výdajů na ruce čtyři tisíce. Navíc tam v té době bylo normální, že jsme byli tři nebo čtyři měsíce pozadu ve výplatách, takže jsem měl den před zápasem se Spartou k obědu i k večeři chleba namazaný máslem a hořčicí.

V červenci vám bude třiatřicet. V řadě rozhovorů jste prohlásil, že už v příštím roce byste se rád vrátil domů a dohrál svou kariéru v Česku. Jak moc vás zaměstnávají myšlenky na život po hokeji?
Především bych nerad říkal, že chci kariéru v Česku dohrát. Jakmile se hokejista vrací do Česka s tím, že jde dohrát kariéru, tak to většinou skončí strašně špatně a pak už se na něj jen píská a leje pivo. Já hokej miluju a chci ho dělat stále naplno. A když už to nepůjde, tak skončím. Rozhodně nechci nechat na poslední chvíli, co budu po kariéře dělat. Už v uplynulých letech jsem rozjel dost projektů. Postavili jsme domy, koupili pozemky a činžovní dům. Zajímá mě finanční trh a snažím se, abych sám rozuměl tomu, jak se svým majetkem co nejlépe naložit. Uvažuju i o dalších možnostech, třeba společně s bráchou. Je pro mě důležité, abych po kariéře nemusel sedět doma a po večerech přemýšlet, co budu dělat druhý den.

Máte ještě nějaká přání, která byste si rád splnil?
Ještě jednou se podívat do národního týmu. V příštím roce je olympijská sezona. Nejsem samozřejmě naivní a vím, že brankářů teď máme dost. Na druhé straně tu ale není žádný Hašek, který by měl svoje místo jasně dané. Proto chci mít co nejlepší sezonu, abych o to třeba ještě jednou mohl zabojovat. A abych si mohl dovolit ten luxus vybírat si sám z nějakých variant angažmá. A osobní přání? Strašně mě láká procestovat svět. Nerad bych ve stáří seděl doma a litoval, že jsem měl tu možnost, ale kromě dovolené u moře jsem vlastně nic pořádně neviděl.