Farskou louku v Lomnici nad Lužnicí zaplnily veteránské vozy
Zobrazit galerii
(47)
LOMNICE NAD LUŽNICÍ – Třetí ročník srazu historických vozidel se v sobotu 29. července konal na Farské louce v Lomnici nad Lužnicí. Sjely se sem nejenom automobily, ale milovníci veteránů si mohli prohlédnout také motocykly nebo traktory. Nechyběla ani sbírka hraček na parní pohon a nejen děti měly radost z modelů lodí. Pro dobrou náladu hrála kapela Ševětínka.
Sraz historických vozidel se stal tradicí, kterou si nenechává ujít čím dál více lidí, ať už majitelů veteránů, tak i návštěvníků. Na prvním ročníku se sjela šedesátka vozidel, loni jich bylo přes sto a letos už ke dvěma stovkám. A protože počasí bylo téměř aprílové, střídalo se sluníčko s dešťovými přeháňkami, připravili pořadatelé i stany pro motocykly, aby je případný déšť nepoškodil.
Setkání si kromě místních majitelů veteránských vozidel nenechali ujít ani jejich kamarádi z okolních měst. „Přijel jsem s Wartburgem 353 z roku 1978. Je dvoutaktní, tříválcový a výkon má šestačtyřicet koní. Koupili jsme ho už před delší dobou, asi před čtyřmi roky, a teď jsem ho opravil,“ řekl Bohumír Kreuzer z Jindřichova Hradce.
„Dalšího veterána mám ještě aerovku pětistovku. Tu mám ale zatím rozebranou, ještě není hotová. Potom ještě skútr pět set dvojku, tomu se říká prase. Na aněm většinou jezdí můj syn. A vlastně také máme německého sachse z roku 1939,“ vyjmenoval Bohumír Kreuzer s tím, že velkou výhodou je pro majitele veteránských vozidel, když na nich dokáží řadu práce udělat sami. „To ušetří hodně peněz. V dnešní době je to totiž hodně drahý koníček a také se náhradní díly těžko shání. Ale koníček je to určitě zajímavý, jezdíme s kamarády po srazech a tím si chceme zpestřit stáří,“ dodal.
„Já mám oktávku z roku 1961, ale dneska jsem s ní nepřijel, protože není pojízdná a nemám teď čas se jí věnovat. Takže tu mám za plotem zaparkovanou novější škodovku a jdu se s rodinou jenom podívat. Myslím, že tu je k vidění řada zajímavých kousků. A syna baví traktory, chce si sednout snad na každý z nich,“ smál se Jiří Pěnkava, který přijel z nedaleké Třeboně. „Mně se zase líbí velorex. Dozvěděla jsem se, že se vyráběl jako motorový vozík pro invalidy. To si vůbec neumím představit, i mně se do něj špatně sedalo, jak je nízký,“ poznamenala Iva Pěnkavová.
„Původně si konstruktéři bratři Stránští tříkolový velorex postavili pro sebe, protože jezdili do práce na motorkách a v zimě nebo za deště to nebylo praktické. Po roce 1948 je chtěli zlikvidovat a oni změnili taktiku. Řekli, že je budou vyrábět pro invalidy, kteří byli zraněni ve válce. Opravdu se ale ve tříkoláku sedí skoro na zemi,“ zmínil majitel velorexu z roku 1973, který má čtyři kola. Těch se už vyrobilo mnohem méně než tříkolých a ani nedosáhly takové slávy. O to cennější kousky to mohou být dnes.
Diskuse k článku