Vlajky se používají při různých mezinárodních sportovních soutěžích, prezentují se s nimi týmy zúčastněných zemí, spolu s tóny státní hymny s nimi uctíváme vítěze. Vlaječkami se zdobí velké hotely, aby si hosté všimli, že je navštěvuje mezinárodní klientela. Na různých mezinárodních sympoziích a konferencích vlajky zúčastněných států také nechybí. To je několik možností vhodného a důstojného užívání státní vlajky.
Když ale vidím u silnice napůl rozpadlou chatrč, která měla kdysi být jakýmsi rančem a na vysokém kůlu na zahradě již několik let bojuje ve větru a dešti o přežití naše státní vlajka, nebo spíš jenom její cáry, nejraději bych přelezla plot a trosky odstranila.

A což teprve účastníci různých demonstrací! Jedni jsou pro a druzí proti čemusi, rvačky, bitky s policisty. Uprostřed takového chaosu vytrvalci, kteří se dříve na demonstracích maskovali, dnes se ale nemaskují, protože by to vypadalo, že poslušně nosí ochranu dýchacích cest. Válejí se na zemi a mávají kusem klacku s ledabyle navlečenou státní vlajkou. Tohle snad není „vhodný a důstojný způsob?“ Ztratili jsme k našim českým barvám úctu? Znamenají už jenom odpor? Proti čemu a proti komu? Proti vlastní zemi?