„Pamatuji si, že jsme se šly k filmařům zapsat. Jednak kvůli tomu, že nás natáčení zajímalo, a jednak taky kvůli penězům. Mám pocit, že se inkasovalo asi čtyřicet korun za natáčecí den. Kdo už měl občanský průkaz, dostával víc. Nám se spolužačkami bylo tehdy sladkých čtrnáct a patnáct let,“ vzpomíná Věra Monzerová a pokračuje: „Jednu z nevěst si zahrála prodavačka z obuvi, co bývala pod spořitelnou. Ve filmu až tak vidět nebyla, byl to docela rychlý záběr a nevěsty měly závoj. My tři kamarádky jsme dělaly křoví v civilu. Chodily jsme po Velkém náměstí kolem Majáku, pak nás nahnali na balkon na zámku. Těšila jsem se, že budeme ve filmu hodně vidět, ale nakonec jsme zjistily, že všechny tyhle scény vystřihli.“

Přišel, odkud ho nečekali
Ve filmu je také scéna, jak Karel Gott alias Jiří Švanda přechází od spořitelny směrem k dnešní směnárně. Bývala zde přístavba a byla tu prodejna se sportovními potřebami a na rohu malý obchůdek se zeleninou. Ten byl filmaři předělaný a za výlohou byl vystavený kabát, který si tam Švanda koupil a který ho provázel celým filmem. „Tuto scénu točili snad patnáctkrát,“ říká Libuše Zemanová. „Režisérovi se to pořád nezdálo, tak ho vracel zpátky. Před každou klapkou přispěchali ke Gottovi maskéři, přepudrovali ho, načesali, zlakovali – to snad byly tuny laku…“ vybavuje si.
Ve Hvězda padá vzhůru je ještě vidět starý dřevěný most. Podle Josefa Zemana se už v té době ale pomalu rozebíral a začal se stavět nový Palachův. „I já mohl být v záběru,“ směje se Josef Zeman, „zkazil jsem totiž Gottovi výstup. Zabírala ho kamera, on zpíval a přestože měli místo filmaři uzavřené, dostal jsem se tam nevědomky z jiné strany, s čímž nepočítali. Tak jsem se těšil, jak se uvidím v televizi, ale vystřihli to.“ Poznamenal, že jeden záběr se natáčel také na autentickém místě, kde se pověst odehrávala, a to na Šibeničním vrchu.

Kašna z papíru
„Dodnes mám schovaný památník, kam se mi Karel Gott a Milena Steinmasslová podepsali. A můj mladší bratr nikdy nezapomene, jak ho Karel Gott vzal kolem ramen a kráčel s ním a i ostatním komparsem po mostě. Zda to byl záběr nebo jen pauza, už neví,“ vzpomíná Věra Monzerová.
Točilo se také na hradním nádvoří. Režisér tam chtěl mít kašnu. Ta tam historicky bývala v místech, kde jsou sluneční hodiny. A tak ji štáb vyrobil z papíru.

Kritické reakce
Věra Monzerová i Libuše Zemanová se shodly, že film Hvězda padá vzhůru neměl v době svého vzniku zrovna kladné hodnocení. „Lidé ho dost ho odsoudili. Byl to propadák, film poplatný době, kdekdo nechápal, proč se tomu Karel Gott, tehdy už hvězda, propůjčil. Ale po těch letech se na něj dnes ráda kouknu,“ vysvětluje Věra Monzerová a Libuše Zemanová ji doplňuje: „Reakce dospělých byly opravdu tenkrát dost kritické. My jako mladé holky to tak nevnímaly. Strakoňáci – patrioti by přijali spíš klasickou verzi, ne tento experiment a velké odchýlení od klasiky. Odskákal to i Karel Gott. Divákům se nelíbil v této roli, nebyl věrohodný. Myslím ale, že teď se tento film dočkal a už není vnímám špatně. Vlastně je to film pro pamětníky a naše generace se na něj ráda podívá, jestli tam nezahlédne někoho známého, a také z nostalgie, protože jsou v něm záběry na místa, která už ve Strakonicích neexistují.“

V hlavní roli závodníci
Na film si dobře vzpomíná i legendární strakonický promítač v kinech a restaurátor starých archivních filmů Jaroslav Landsinger. „V těch sedmdesátých letech jsem ještě nepromítal, ale začínal jsem se zvukařinou. Bylo mi třiadvacet, když se tady Hvězda padá vzhůru natáčela. Pamatuji si hlavně na scény na hradním nádvoří, kde dělali kompars naši motocykloví závodníci ze zbrojovky Zdeněk Parkos, Jan Kollros, Jiří Hynek, Václav Vlk, Jaroslav Čadek a Miloš Sládek. Měli za úkol vyjet od hudební školy na druhé hradní nádvoří. Natáčení probíhalo v celém městě a na Velkém náměstí při jedné scéně bylo totálně narváno. Ta závěrečná scéna, jak hlavní protagonisté shlížejí na Strakonice, se natáčela nad třetím řepickým rybníkem, k němuž se dnes už nikdo nedostane.“ Když se film promítal v kině Svět ve Strakonicích, byly prý vyprodány obě představení.

Další legendě, strakonickému dýdžejovi Františku Marešovi, bylo v době natáčení třináct let. V živé paměti má stále scénu, kdy se Karel Gott zbavuje kouzelného pláště. Má ho hodit na auto s pískem. „Můj otec pracoval ve stavební podniku a tím autem jezdil. Točilo se to celý den. Gott hodil plášť, auto popojelo… a bylo to špatně. Scéna se opakovala několikrát, než byl režisér spokojen,“ vypráví František Mareš. V té době u mladého Františka naplno propukl jeho koníček sbírání podpisů slavných. Dnes má vskutku bohatou sbírku. Ten první skutečně významný podpis byl právě od Karla Gotta. „Vypravil jsem se za ním s barevnou fotkou k obchodnímu domu Maják, kde zrovna natáčel. Poté byla autogramiáda. Lidé mu tam dávali podepsat ledacos, třeba i tácky od piva. Moje barevná fotka ho potěšila.“
František Mareš se později zaměřoval při svých diskotékách i na programy věnované dětem nebo zdravotně postiženým. Hodně spolupracoval s tehdejší vedoucí sdružení zdravotně postižených Drahuškou Kolářovou. Na akce pro handicapované zvali slavné osobnosti. Jednou padl i nápad pozvat Karla Gotta. „Tohle se zdálo být nerealizovatelné. Přes kamarádku Terezu Pergnerovou a jejího otce jsme se k němu dostali. Chtěli jsme ho pozvat na besedu k obnovené premiéře filmu Hvězda padá vzhůru. Tehdejší Gottův manažer František Janeček nám řekl, že náš nápad Gotta zaujal a že přijede. Dolaďování pokračovalo s Františkem Janečkem. Když ale padlo slovo charita, s čímž byl Karel Gott srozuměn a souhlasil, Janeček začal dělat potíže a všechno vyšumělo…“