František Diviš chodil do základní školy do Jemnic a už od mládí pracoval na malém hospodářství v Malé Turné, vyučil se zedníkem. Ve svých 21 letech 26. března 1902 (byl odveden k 11. pěšímu pluku do Písku a od 1. října 1902 do 30. září 1905 absolvoval tříletou vojenskou službu. Dalších deset let měl strávit v záloze. To ještě nevěděl, že vojna se mu stane osudnou.
Podle dokladu o odvodu z roku 1902 měl František hnědé vlasy, boty číslo devět a výšku 168 centimetrů. Jedenáctého října 1910 se oženil s Alžbětou rozenou Divišovou z Radomyšle. Františkovi bylo v době svatby 29 let, Alžbětě 22 let. A 13. srpna 1911 se jim narodil syn František, který celý život pracoval v JZD Osek.
Když byla 26. července 1914 vyhlášena všeobecná mobilizace, Františka Diviše se bohužel jako aktivního záložáka. Bylo mu v té době 33 let. Prvního srpna 1914, když byly synovi necelé tři roky, odjel vlakem z píseckého nádraží přes Tábor, Gmünd, Vídeň, Budapešť a Uhry do stanice Županje. Odtud 11. pěší pluk pochodoval k řece Sávě, přes kterou byli převezeni na srbské bojiště.

Vojáci 15. srpna 1914 pochodovali po trase Slatina-Jadranská Lešnica a Milina. Druhý den 16. srpna pokračovali na výšinu Rasuljača přes Velkou Glavu. A 17. srpna už u Velké Glavy bojovali a dobyli srbské zákopy v Ingoviči. Když 18. srpna 1914 ustupovali pod velkou dělostřeleckou palbou zpět přes Velkou Glavu, byl František Diviš vážně raněn střepinou do zad a zároveň ohluchl na jedno ucho. Byl poslán domů, kde se léčil.

Druhý syn a znovu do války
Patnáctého prosince 1915 se Františkovi narodil druhý syn Eduard, který se později stal poslancem Federálního shromáždění a předsedou JZD Drhovle. Už 6. dubna 1916, i když nedoléčen, musel František Diviš znovu do války.
Dne 29. dubna posílá manželce Alžbětě pohled z uherských kasáren z Guyle od 4. marš kumpanie z rakousko – maďarské hranice začínající slovy: „Přijměte ode mě srdeční pozdrav a polibek. Na všecky si tam na vás vzpomínám milá ženo.“ Pohled stále existuje. Veškerá korespondence na frontu i z fronty byla ale v té době cenzurována, a když si například žena stěžovala muži na frontě na útrapy války, dopis jí byl vrácen s tím, aby příště psala více vlastenecky.
O Guyle písečtí vojáci složili píseň: „Dyž jsme do tý Guyly přišli, byl to ňáký šum, každý kam jsme jenom vešli, říkal nemtudum. Čert ví, proč nás z naší vlasti přišoupli až sem. Ta Maďárie, ta Maďárie, to je blbá zem. Kdo byl jednou v Maďárii, snadno pochopí, proč se městu Guyla říká prdel Evropy“. Možná i podle této písně říkali Maďarům „Nemťudáci“.
Z Guyly se 11. písecký pěší pluk přesunul do pohoří Kras na slovinsko – italskou hranici. František Diviš v pohoří Kras strávil rok a půl a zúčastnil se pěti těžkých bitev. Krátké přestřelky začaly už v květnu 1916. Ve dnech 20. a 21. května 1916 se bojovalo u Vezzeny a už tam přišli někteří vojáci píseckého pluku o život. Podařilo se jim dobýt italské zákopy a tahaly odtud pytle kávy, cukru, mouky či špek. Oblíbené byly italské masové konzervy a víno. Při rychlých přesunech poté často získané věci odhazovali.
Červen 1916 pobývali v zákopech v Ronchi. Čas většinou trávili mačkáním všudypřítomných vší, mezitím hráli karty nebo šachy. Ze vzpomínek vojáka o zákopu: „Byli jsme po dvou. Kromě malé pryčny tam byl asi čtvereční metr místa. Současně jsme se svlékat nemohli, na to prostor nestačil. Lehnout jsme si museli vedle sebe na bok jako dvě štěňata takřka na sobě. Po stěnách kapala voda po žluté mazlavé hlíně. Ze všech koutů smrděly odpadky jídel, krabičky od sardinek a člověčina.“

Vojáci raději využívali svou výzbroj jinak než k boji: bajonet nahrazuje sekyrku, ale i nůž, kladivo, dláto či věšák. Dýka krájí dobře sýr nebo chleba. Přilba je ideální umyvadlo. Lžíce se rovná vidličce i noži a také dobře oškrabuje bláto z bot. Telefonním drátem se dobře přišívají knoflíky. Důležitou výbavou je brotsak (mošna na chleba) a nejčastěji využívaná feldšpátka (polní lopatka).
Byl čas i na pocity vložené do básní: „Až já z vojny povandruju, dám si ruksak na uzel, polibte mně všichní prdel, koho jsem tu omrzel. Zpropadená vojančina do čeho mě připravila. Teď tu sedím v díře jako ňáký zvíře“.
Když 23.7.1916 Emani, tak říkali Italům, zaútočili na Písečáky, zemřely stovky lidí. Písečtí vojáci byli odříznuti i od vody. Příběh z 24. července (viz. kniha Dvě ofenzivy): 20letý František Kout z Čepřovic řekl kamarádům, že oběhne Italy a přinese za 100 cigaret vodu z nedalekého jezera. Skončilo to špatně – byl zastřelen.

V létě 6. až 19. srpna 1916 Rakušané ztratili pozice na masivu Monte san Michel a stáhli se k vesnici Marcottini. Bojovali zde i Písečáci. Když opouštěli v srpnu 1916 horu Monte Zebio, byli šťastni, že odchází z toho pekla. Absolvovali vysilující 24hodinový pochod, který zakončili v Tridentu a ubytovali se ve škole. Největším štěstím bylo, že si mohli sundat boty a spát zutí, aby si nohy plné puchýřů a živého masa odpočinuly. V zákopech si sundat boty nešlo.
Dále mířili přes Insbruck a Villach do Gorice. Písečáci se první zářijové bitvy ještě nezúčastnili a zůstávali v záloze. Jeden z vojáků k tomu poznamenal: „Hoši vono je to jedno, nejsme tam my, jsou tam jiní, lidi jsou to dycky a umírají a nevědí proč a zač. Mně je líto všech stejně, i Němců, Maďarů či Taliánů“.
Další boje
Na podzim 14. až 17. září a 10. až 12. října propukly silné boje jižně od Gorice. Voják Hála (viz .kniha Dvě ofenzivy) popsal pocity těchto dnů: „Sedím ve stanu, strašlivé revma mě úplně sklíčilo. Je děsná zima a není čím topit. Vytrhávám list po listu z knih, které mám s sebou, a spaluji je na kameni, který jsem postavil uprostřed stanu. Loučím se s nimi nerad, ale co si mám počít? Přece nezmrznu. Hlavou se honí ponuré myšlenky a všechna veselost leží schlíple jako pes pod deštěm nasáklým kamením Krasu. Osud nás odkopl od světských radostí a zaklel do tohoto kamenitého kraje.“

Mezi 31. říjnem a 4. listopadem 1916 se boje táhly mezi obcemi Vertojba a Lokvica. Písečáci hrdinně bojovali v zákopech u Mirenského Gradu směrem k řece Vipavě. Zde padly či byly nezvěstných tři tisíce členů 11. pěšího píseckého pluku a zbylo tak pouze 450 bojeschopných vojáků. Mezi nimi zatím živ i František Diviš. Celkem 450 zoufalých vojáků se ubránilo kulomety útoku šesti tisíc Italů.
Voják 11. píseckého pluku vzpomíná na tyto dny: „Situace je nezáviděníhodná. Naproti stojí asi minová baterie, neboť miny letí vždy čtyři najednou. Poněvadž lze sledovat let na nebi, vylézají vojáci z děr a jako štvanci uhýbají a pobíhají ze zákopu do zákopu. Zůstali jsem na místě – buď to padne vedle a pak se nám nic nestane anebo to vletí přímo na tu drátěnou střechu zákopu, pak jsme na kaši a máme na věky pokoj od té strašné války“.
Zimu pak Písečtí strávili ve Štorje a Podkoritě a čekali na doplnění stavů. Hrozný byl duben 1917, kdy vojáci dostali pouze šest hodin odpočinku na 48 hodin. Zbytek času budovali kaverny a opevnění, neustále pršelo a v nedodělaných kavernách nestačili mezi prací ani uschnout, hrozně trpěli též nedostatkem jídla. V té době František Diviš obdržel dvě medaile za statečnost – bronzovou a stříbrnou.
Jaký přístup měli vojáci k medailím? Až na výjimky je nenosili. Bronzové říkali čokoládová, protože za ní nic nebylo. Za stříbrnou bylo sedm korun a 50 haléřů měsíčně. A nejvíce se cenila zlatá, která znamenala 30 korun za měsíc a dovolenku.
Špatné podmínky
Další nepředstavitelnou oblastí byla hygiena v zákopech. O nějakém čištění zubů, česání či pravidelném mytí nemohlo být ani řeči. Hodně trpěly nohy – na jaře a na podzim byly zákopy plné mazlavého bahna a vody, teploty nízké. Boty se promočily a voják v nohou zcela ztratil cit a nemohl se pohybovat. Další útrapy přidávaly krysy, které užíraly zásoby, a dokonce ohryzávaly pažby pušek. Horší bylo, že přenášely blechy a svrab. Po konzumaci zkažených potravin měli vojáci často střevní potíže, ale při bitvě vylézt ze zákopů a odskočit si bylo nebezpečné. Latríny se budovaly mimo zákop – byl to takzvaný latrínový příkop přes který byla položena prkna či trámy pro vykonání potřeby. Vzpomínka vojáka: „V zákopech jsme vykonávali potřebu do starých dopisů či listů z knih a pak jsme to vyhazovali ven. Když došel papír zachytávali jsme stolici do holých rukou.“ Nemoci tedy byly dalším zabijákem kromě šrapnelů, min a kulek.
Ve dnech 12. května až 8. června 1917 proběhla krvavá bitva za obrovské převahy Italů, kteří měli v pohoří Kras na každých pět metrů hlaveň děla a na rakouské pozice včetně Písečáků dopadl milion granátů. Písecký 11.pluk bojoval v přední linii a 26. května 1917 odrazil útok na Monte Ermado a zahnal Italy až k vesnici Meadazza. Písečáci obsadili postupně jižní a severní okraj vesnice a sváděli těžké boje o tunely na železniční trati Montalcone – Terst.
Časté přesuny a změny pozic vojáky vyčerpávaly. Autentická vzpomínka vojáka (viz. kniha Dvě ofenzivy): „Silnice bílá jak křída. Jdeme po ní zvolna žerouce prach a polykajíce horký vzduch, který se nad ní tetelí. Proti nám automobil přeplněný raněnými. Umazané obličeje vylekané přestálou hrůzou nebo ohyzdně zkroucené bolestí se nás nemile dotýkají. Další se trousí pěšky. Všude je vidět ovázané hlavy podobajíce se ohromným bílým koulím, pošpiněným prachem a zrudlých krví, zlomené ruce nesené v páskách. Všechny tyto žluté voskové mumie, v nichž není života, mají jedinou touhu ve svých špinavých tvářích: ležet již konečně někde na poslední stanici této křížové cesty s celou svou hnisající a odporně páchnoucí bolestí.“
Další velká bitva byla od 18. srpna do 12. září 1917. Zajatý český důstojník prozradil pozice rakouských a českých vojáků na Bajnšické plošině a zde okolo Kanalského vrhu byl písecký 11.pluk téměř zničen. František Diviš byl naposledy spatřen u svého pluku v neděli 19. srpna 1917. Zda zemřel v této bitvě či později, není jasné.
Vzpomínka vojáka z 19. srpna (kniha Dve ofenzivy): „Vyrazil jsem z tunelu jako štvané zvíře, v pravé ruce nabitý revolver, levou přidržuji bajonet. Maska proti plynům mě tluče do zad, kovová těžká helma mě tlačí k zemi. Přeskakuji hromady šutrů z rozstřílené ochranné zdi a hořící klády. Slyším, že mi něco kovového prudce zazvonilo o přilbu. Vyhýbám se rozhýbaným kolejím a jamám od granátů. Bez přestání frčí mi kolem hlavy střepiny granátů a syčí kuličky z pušek. Za každým zbytkem zdi se krčí nějaký voják s vyjeveným obličejem. Chci si na chvíli odpočinout, ale strach mně žene kupředu. V tu chvíli se řež stupňuje ve vášnivé šílenství. Krajina je zahalena dýmem jako mlhou a ustrašenou zemí otřásá detonace za detonací – miny, granáty, šrapnely a odporný rachot mašinkvérů. Země se proměnila v pekelnou výheň a žene proti sobě statisíce lidí s lidskými city, se vzpomínkami na život, s vášnivým chtěním žití bez sebemenšího zájmu zabíjet. A tito lidé se podle rozkazu rvou o mizerné zákopy bídně vydlabané v kamenité zemi jako by šlo o bůhví jakou věc a ne hromádky rozstříleného šutru, o přeražený strom či rozbitou vesnici.
Další vzpomínka vojáka na tuto bitvu: „Byla to hotová Golgota utrpení a smrti. Tam, kde začínala první linie, byly jen zasypané zákopy naplněné mrtvolami a z předprsní (klesající část zemního valu směrem k nepříteli) zbyla jen rozsypaná skalní suťoviska, za kterými se krčilo několik šílených vojáků – zmatených od největší hrůzy strašnější než peklo – bránících vrchol sv. Gabriela uprostřed nelidských hrůz nejstrašnějšího popraviště“.
Poslední bitvou roku 1917 byla bitva u Carporetta 24. října, kdy Italové ustoupili až k řece Piavě. Otázkou zůstává, k čemu ta krvavá vítězství či ústupy byly. Můžeme si asi každý odpovědět sám.
Od syna Františka Diviše a mého dědy jsem se někdy kolem roku 1970 dozvěděl, že jeho otec zemřel v kaverně, vybudovaném krytu ve skalních stěnách, kterou Italové podminovali.
Vzpomínky vojáka na situaci v kaverně z 20. srpna 1917: „Kaverna nevypadá příliš vábně. Jsou tu jakési rozbořené kryty, z jejich trosek čouhají spousty klád, železných traverz a také lidských rukou a nohou. I rozbité hlavy je vidět. Železné plechy jsou zkrouceny jako zmačkaný papír. Betonové sloupy jsou vytrhány ze země a zpřeráženy na kusy. Je tu plno raněných a před kavernou, v níž už není ani trochu místa, leží bedny s municí a handgranáty (ruční granáty). Vzduch páchne čerstvou i starou krví a třaskavinami. Všude kolem díry od granátů, všecko je poházeno štěrkem z otřískaných skal. Všechny stromy jsou zpřeráženy. Nejhrůznějším dojmem působí nedaleká vesnice Medeazza. Je vidět chvílemi, když se rozptýlí hustý dým. Místo kamenných domků s květinami v oknech, místo kostela na náměstí, místo bílých uliček a cisteren a zahrad nic než hromádky roztlučeného kamení. Tam, kde kdysi lidé žili klidně svůj vesnický život, muži na vinicích a ženy u visutých krbů v kuchyních do černa začouzených, dnes nebylo života. Jako jed na srdci ležel na té zničené vsi těžký příkrov kamení, železa a lidských mrtvol, mezi nimiž daleko od rodného kraje spočinula též těla mnoha českých vojáků“.
František Diviš zemřel vzdušnou čarou přibližně 400 kilometrů na Jihozápad od Malé Turné. GPS ukazuje cestu do vesnice Meadazza, kde bojoval a pobýval v květnu 1917, po silnici 604 kilometrů.
Jeho manželka Alžběta téměř dva roky jezdila po nemocnicích a hledala mezi zraněnými vojáky svého manžela. Za mrtvého byl František Diviš prohlášen 21. srpna 1919. Podle polní italské pošty č. 391 z roku 1917 zahynul pravděpodobně v říjnu 1917, ale mohlo to být i dříve.
Jedenáct bitev mezi Italy a Rakušany v pohoří Kras na slovinsko – italské hranici, kde působil i 11. písecký pluk, přineslo půl milionu mrtvých a nezvěstných (300 tis.Italů a 200 tis. Rakušanů včetně Čechů) mezi kterými skončil svoji životní pouť v 36 letech i František Diviš. Zbyla po něm 29letá manželka Alžběta, šestiletý syn František a dvouletý syn Eduard.
Na památku svého manžela umístila Alžběta v roce 1919 nebo 1920 křížek u polní cesty mezi Malou Turnou a Petrovicemi, nechala místo farářem z Radomyšle vysvětit a zasadila tři břízy. Toto pietní místo je pravidelně udržováno a je i po více než 100 letech živou vzpomínkou celého tragického příběhu.
Na závěr
Pocity z fronty vyjadřuje také píseň Válka na Itálii, jejíž text údajně vytvořil jakýsi Alois Topol. Navíc alespoň trochu dobré nálady vojákům na frontě udržovalo naději na návrat domů, i když text je hodně bolestný. Jako doprovod písně měli obyčejnou foukací harmoniku:
„Slunce už zapadá za hory černý, do zákopu táhnou davy nesmírný. Z jedný strany Alpíny, z druhý padají miny, tak začala válka na Itálii.
Sotva jsem na vartě půl hodiny stál, taliánskej útok právě započal. Šrapnely tam lítaly a kamarádi padali, smutná podívaná na ty raněný.
Do zákopů padá tiše bílý sníh, všude kolem leží řady raněných. Jeden voči spálený, druhej nohy zlámaný, třetí prosí kamaráda vo doražení.
Psal jsi kamaráde domů psaníčko, stačil jsi jen napsat drahá matičko. Psaní už je dopsáno, tvou krví podepsáno, na italský frontě v šest hodin ráno.
Ten prstýnek co nosím na levý ruce vodevzdejte prosím mojí panence. A pozdravte jí nastokrát, že nespatřím jí vícekrát, voči mi vypálil italskej granát.
Sluníčko zapadá za hory černý, ze zákopů táhnou řady prořídlý. A měsíček když zazáří a bojiště ozáří padlejm kamarádům svítí do tváří.

Milan Smolík – pravnuk Františka Diviše