Po každém vystoupení svlékne Jan Toužimský kostým metalového ďábla a přepne se do role milujícího chotě manželky Katky a táty čtyř dcer Jany (14), Anny (9) a dvojčat Alžběty a Antonie (7). Před rodinou, fanoušky ani bulvárními novináři přesto neukryl jednu vášnivou „bokovku.“ Jmenuje se Harley Davidson a patří k dvaačtyřicetiletému zpěvákovi úplně stejně jako decibely k rockové muzice. Jaké pouto ho svazuje s těmito legendárními motocykly? Jak mu změnil život kolaps na pódiu? Čím se baví v době, kdy covid ochromil jeho profesi? A jakým je vlastně tátou?

Povídáme si v suterénu vašeho jistebnického domku. Čím pro vás Jistebnice je?
To je pro začátek hodně jednoduchá otázka: domovem. I když jezdím za prací do Prahy a jsem pořád někde na cestách, do Jistebnice se prostě vracím domů. A nikdy to ani jinak mít nebudu.

Dřímal ve vás už od dětství muzikant?
Když se to vezme kolem a kolem, tak ano. Vždycky jsem chtěl být kytaristou. Poskakoval jsem po posteli s tenisovou raketou a představoval si, že jednou budu mít elektrickou kytaru. Částečně se mi to splnilo, i když na mě nakonec zbylo hlavně to zpívání. Ale jsem šťastnej.

Kdy poprvé vám přišlo na mysl, že máte hudební talent?
Myslím, že už na základní škole při první hodině hudební výchovy. Když se vyndala taková ta krabice s tamburínkou, trianglem a ozvučnými dřívky a já se párkrát trefil do rytmu. Říkal jsem si, že tam asi něco bude… Později mi strejda půjčil pětistrunné banjo. Začal jsem si něco brnkat a tak moc mě to bavilo, že jsem si přál klasickou kytaru. A pak už se to nabalovalo. Zajímavé je, že jsem nikdy nikam nechodil. Jsem takový samouk a samorost. Ve všem, i ve zpěvu.

Legendární Kanaďan Bryan Adams jednou prohlásil, že nejkrásnější vzpomínky nemá na vyprodané světové arény a úspěšná alba, ale na ty úplné začátky, kdy byla ještě hudba jeho ryzí vášní bez jakýchkoliv postranních uliček. Podepíšete se pod jeho slova?
Stoprocentně. Ty začátky byly vážně nezapomenutelné. Když jsme s Martinem Voborským „záškolačili“, vždycky se omluvili na poslední den ze školy a zdrhali z intru rovnou do Jistebnice do zkušebny, kde jsme hráli ty svoje songy a byli přešťastní. To byla absolutní ryzí radost z muziky. Člověk se z ní samozřejmě raduje pořád, ale tohle byl opravdu neředěný pocit.

Přesto jste před lety do oněch postranních uliček nahlédl. Máte ve své profesní náplni roli, kde si můžete říct: ano, tohle jsem já, Honza Toužimský?
S Arakainem je to dané. Tam jsem sám sebou. Vlezu na pódium a nemám předepsaný žádný scénář ani nic dalšího. V podstatě všechny svoje role dělám ale docela rád. Třeba král Artuš v Excalibru mě hrozně moc bavil. Byl jsem ještě tak trochu puberťák a sígr, ale skrze Artuše jsem do sebe nasál takový ten smysl pro čest a spravedlnost a chvíli si i takový opravdu připadal.

Žádnou muzikálovou postavou jste se neprotrápil?
Musím říct, že jsem měl velké štěstí na vynikajícího režiséra Romana Štolpu. On vám sice sdělí svou představu o roli a natvaruje vás do ní tak, aby se mu to líbilo, ale zároveň nechá vyznít i vaši přirozenost a povahu. Umí pracovat s nějakou vaší vrozenou dispozicí a není všechno tak striktní. A vy se pak v té roli cítíte dobře. Na druhé straně je ale fakt, že já se nikdy neženu do něčeho, co by mi opravdu nesedlo. Dovedu si představit, že bych se cítil hrozně ohrožený třeba v Labutím jezeře. Nikdo by mě ale tančit nedonutil, protože jsem na to fakt poleno.

V nejvyšších patrech české hudební scény se pohybujete dlouhých osmnáct let. Ještě stále vám dokáže muzika vracet zpátky to, co jí dáváte?
Určitě ano, hlavně živé koncerty. Je to možná zvláštní, ale ještě víc než na všech těch mega festivalech pro desítky tisíc lidí jsem raději na našich koncertech. Jsou sice menší, ale chodí na ně právě ti naši lidé a společně si tu muziku dokážeme užít.

Utkvěla vám nějaká akce v paměti?
Jedno turné jsme měli zaměřené speciálně na klubovou scénu a bylo to super. Kolikrát jsem stál na pódiu na jedné noze, a to ještě ne na svojí, a měl lidi metr od sebe. Byla to fakt masakrální, příjemná atmosféra a dostávalo to ohromné grády. V tu chvíli ta chemie neskutečně funguje.

Musíte na obřích festivalech zapojit daleko více profesionální rutiny?
To bych neřekl. Je samozřejmě super pocit hrát před tolika lidmi. Ten podstatný rozdíl je ale v tom, že tam nepřijdou jen vaši fanoušci a může se stát, že některé z těch lidí pod pódiem svým způsobem dokonce otravujete. Muzikanti to většinou takhle na férovku neříkají, tají to a možná si mnohdy i vážně myslí, že všichni přišli právě na ně. Tak to ale není.

Je to už skoro jedenáct let, kdy vás dostihly důsledky enormního profesního nasazení a vaše tělo si na pódiu pražské Retro Music Hall rázně řeklo o odpočinek. Naučil jste se díky tomu ubrat na tempu?
Přišlo to tehdy ráz na ráz a přiznám se, že jsem měl velký strach. Pro mě jako pro zpěváka jsme v tu dobu neměli program naplánovaný tak, aby to tím krásným koncertem v Retro Music Hall vyvrcholilo. Těsně předtím se naštosovalo hodně akcí a to se pak všechno lehce nasčítá. Únava hlasu, sem tam nějaké lehké nachlazení… A hlavně, tehdy jsem ještě prožíval takové to nevybouřené mládí, takže se dost flámovalo a dostávali jsme se do postele často až ráno. A když třeba při třech koncertech v pěti dnech naspíte dvě nebo tři hodiny denně, tak se to samozřejmě musí na organismu projevit. Tenkrát jsem šel dolů a setsakramentsky mě to poučilo. Už takové věci prostě nedělám. Navíc jsem teď daleko starší. Dávám si pozor.

Uzpůsobujete i svůj pracovní program?
Snažím se. Když jedeme hodně koncertů po sobě a jsme na hotelech, tak se chci pořádně vyspat, abych se cítil fajn. Nejen fyziologicky, ale hlavně po psychické stránce. A pokud to jenom trochu jde, tak neotálím, sednu na motorku a přejedu třeba z Plzně do Ostravy. To je pro mě kompletní a totální relax.

Z vašeho tehdejšího kolapsu se stalo sousto pro bulvární média. Jak s nimi vlastně vycházíte?
Určitě je lepší s nimi komunikovat, ale na druhé straně si je nesmíte pouštět blízko k tělu. Já naštěstí nejsem úplně mainstreamová figurka, i když jsem samozřejmě v téhle branži nějakým způsobem na očích. Nepatřím ale k těm, kteří chodí po večírcích, kde se obvykle právě tahle novinářská komunita pohybuje. I když někde řádím na pódiu s metalovou partou a vyvádím tam psí kusy, tak jsem pořád hlavně táta od rodiny a úplně normální člověk, který se v podobných sešlostech nevyžívá. A nikdy ani nebude. Rád si s někým ze svého profesního okolí popovídám a mám tam kamarády, ale daleko radši si sedneme s přáteli do klidu tady na zahradě nebo u krbu, opečeme si buřty a je nám fajn.

Dostihl vás někdy bulvár?
Tomu se úplně nevyhnete. Když jsem se s ním přece jen setkal a někdy mě i zamrzelo, jak mě tam prezentují, tak jsem se s tím hodně rychle vypořádal. Díky tomu, že se vyhýbám všem těm večírkům, tak to ale nikdy nebyl extrém.

Z nezkrotného venkovského rockera je zkušený dvaačtyřicetiletý chlapík. Přijdou na vás tu a tam chvíle, kdy si připadáte starý?
Nechci ze sebe dělat starého dědu, kterého všechno bolí, ale věk se na spoustě věcí podepisuje. Ono je to ale skutečně o tom, co jsme před chvílí probírali: trochu se šetřit a poslouchat svoje tělo, které samozřejmě potřebuje adekvátní odpočinek. Upustit páru samozřejmě někdy můžete, ale jen když víte, že je na to vhodná doba.

Jak doma zvládáte výraznou ženskou přesilu?
Vzhledem k tomu, že jsem hodně času pryč, tak jsem spíš takový ten rozmazlovací tatínek než generál. V téhle covidové době je to samozřejmě jinak, takže jsem tak trochu máma a táta dohromady. Taková „máta“. Moje žena je od rána do večera v práci, a proto se snažím o holky starat trošku víc než obvykle. Občas si musím umět i dupnout, jinak by mi za chvilku lezly po hlavě. Jak teď moc nemohly tolik lítat venku s kamarádkama, mají přehršel energie.

Je podle vás Jan Toužimský dobrý manžel a táta?
Když nad tím přemýšlím, tak asi úplně normální a obyčejný. Víte, v naší branži je spousta lákadel, vjemů a jiných věcí, kvůli kterým končí manželství a rozbíjejí se rodiny. Je to bohužel celkem běžná věc. Někdy se tomu vlastně ani nedivím a už vůbec to nechci odsuzovat. Já jsem ale vyrostl na vesnici a mám takové hodnoty, jaké jsem se naučil od rodičů. Snažím se užívat si děti, než mi vyrostou a trávit s nimi co možná nejvíc času, a samozřejmě být i dobrý manžel. Rodina je pro mě víc než svatá. A za to bych dal alespoň šestnáct vykřičníků!

Hltají vaše holky tátu rockera? Nebo jim připadá, že jste prostě jinde a frčí u vás jiné teenagerské idoly?
Vůbec jim neurčuju, co by měly poslouchat. Je pravda, že se mě teď naopak ony snaží na takové věci navádět. Nejdřív mě tím krmila čtrnáctiletá Janička. Ani si nepamatuju přesně, jak se ta jedna interpretka jmenovala, ale bylo to prostě šílené. Člověk nevěděl, jestli vydechne naposledy, nebo nevydechne vůbec… Pravdou je, že když bydlí v jednom domě s tátou rockerem, tak znají songy všech kapel, které tady u mě natáčí. Takže se vlastně navzájem ovlivňujeme, aniž bychom chtěli.

Fanoušci rocku a metalu dobře vědí o vaší náklonnosti k motorkám Harley Davidson. Jak se ale stalo, že z vás tato legendární značka učinila svého ambasadora pro Čechy a Slovensko?
Došlo k tomu vcelku nevinně a přirozeně. Značka Harley Davidson si asi před sedmi lety pronajala prostory RockOpery Praha, kde jsem v té době fungoval v několika představeních. K výročí firmy jsme tehdy hráli Oidipa Tyrana. Tam jsem se pak dal do řeči s lidmi od Harleye a domluvili jsme se, že bychom si někdy mohli vyjet. Motorky miluju a jako každý kluk z vesnice jsem jezdil už od čtrnácti let na všem, co vrčelo. Harley byl můj sen a najednou jsem měl možnost si ho vyzkoušet. Asi na mě bylo vidět, jak hrozně jsem nadšenej, tak mi nabídli ambasadora pro Čechy a Slovensko. Jsem na to moc hrdý a vděčný za spolupráci.

Stal jste se taky patronem charitativního projektu 1000 statečných, který financuje výzkum v oblasti dětské onkologie a hematologie. Co vás k tomu přivedlo?
Jsem táta čtyř zdravých dcer, a proto si umím dobře uvědomit, že ne každý rodič má takové štěstí. Bohužel i v blízké rodině máme zkušenost, že právě takové problémy připravily dvě děti o život. I kvůli tomu jsem tenhle projekt rád podpořil.

Čím se v této době zabývá zpěvák, který nemůže zpívat?
Baví mě všemožně kutit a neustále něco předělávám. Už někdy v březnu jsem vzal do ruky sbíječku a přestavěl celé spodní patro v domě. Měl jsem tady takové malé studio, no a teď je alespoň o trochu víc než menší. Předělával jsem ho víceméně pro svoje využití, ale jsem moc rád, že ke mně začali jezdit muzikanti natáčet zpěvy k deskám, které dělali jinde. Trošku jim s pěveckými linkami pomáhám a dělím se s nimi o svůj pohled. Teď už tady mívám i kompletní kapely. Dělá mi radost s nimi spolupracovat a připadá mi, že jim taky, což mě samozřejmě těší. Bál jsem se, abych se v téhle hrozné době nenudil, ale teď nevím co dřív.

Jak se vyrovnáváte s covidovou dobou?
Rozhodně bych to nepodceňoval. Sám jsem si covidem dost nepěkně prošel a jsem rád, že to nakonec dopadlo bez dalších následků. Rozhodně proto nepatřím k těm, kteří bojkotují nějaká nařízení. Nemám s nimi žádný problém, naopak jsem si říkal, že je potřeba to vydržet a překonat, abychom pak měli zase pokoj. Ať už si člověk o některých z nich myslí cokoliv.

Každý člověk v sobě nosí nějaké nesplněné sny a touhy. Jaké jsou ty vaše?
Já jsem spokojený člověk. Sny, které jsem měl, už jsem si vlastně splnil. Mám krásnou a zdravou rodinu, dělám muziku, jezdím si na motorce… Ale jo, jednu takovou touhu mám. Přál bych si objet na harleyi skandinávské země a poznat na vlastní oči tu divokou přírodu. To by se mi líbilo.