První setkání Jaroslavy Koškové s divadlem začalo už na základní škole T. G. Masaryka ve Vimperku. Tehdy ještě ani přesně nevěděla, co dramatický kroužek obnáší. Přitáhla ji spíš atmosféra, děti kolem a chuť být u toho.

„Já jsem vůbec nejdřív nevěděla co je dramaťák, jenom jsem viděla jak se ty dětičky srocují k hraní divadla a já u toho chtěla být. Kroužek tehdy vedla paní učitelka Iva Karasová, ke které jsem utekla a nikomu jsem nic neřekla. Rodiče mě hledali a družinářka byla na nervy, že ztratila dítě,“ popisuje herečka první vzpomínku na dramatický kroužek.

Divadlo ji postupně vtáhlo natolik, že se mu začala věnovat naplno. Během studia na střední pedagogické škole se dostala do dětského divadelního souboru Rarášek, kde se v herectví ještě více utvrdila. Po střední škole se dvakrát pokoušela dostat na DAMU. Ani dvě neúspěšná přijímací řízení ji ale od herectví neodradila.

Cesta k profesionálnímu divadlu

Následovaly dva roky, během nichž učila děti ve vimperské škole a zároveň prováděla návštěvníky po tamním zámku. Další zlom přišel s přijetím na vyšší odbornou školu hereckou v Praze. Díky novým kontaktům získala první hostování a od konce loňského roku také angažmá v mladoboleslavském divadle.

Jaroslava Košková dnes žije v Praze. Přiznává však, že kdyby na začátku její profesionální cesty přišla nabídka z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, neváhala by. Za současných pracovních povinností už podobné rozhodování není tak jednoduché.

Herecky se řadí spíše k výrazným dramatickým typům. „Miluju dramatické role a jsem hlavně pudová herečka,“ charakterizuje se rodačka z Vimperka. Mezi své vysněné role řadí Blanche ve hře Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha.

Diváci ji nemusejí znát jen z divadla. Objevila se také v seriálech, například v úvodním díle komediálního seriálu Buldok z Poděbrad. „Mám tam menší roli modré prostitutky, která mi přinesla čtyři hodiny v maskérně, abych tam poté řekla pět vět,“ popisuje herečka se smíchem.

Přestože má zkušenost i s kamerou, bližší jí zůstává divadlo. Mimo jiné i proto, že jí podle jejích slov umožňuje lépe si zachovat určitou anonymitu.

Pracovní povinnosti ji často přivádějí zpět do rodného kraje, především při hostováních v regionálních divadlech. „Ve Vimperku jsem hrála předloni hlavní roli v komedii Sylvie, to je pes. To jsme zahráli i ve Strakonicích a Prachaticích. Byli jsme i v Táboře s hrou Vyhnání Gerty Schnirch, potom v Třeboni s Kyticí a v Písku diváci viděli hru Váňa,“ přibližuje herečka své cesty po jižních Čechách.

K Vimperku má stále silný vztah. Právě tam ráda tráví volný čas. „Vimperk mi hrozně chybí co se týká přírody a klidu. Tady si otevřu okno a slyším cvrčky. To v Praze není,“ znázorňuje svůj vztah k rodnému městu.

Každé představení je neopakovatelné

Přestože se profesně věnuje i pohybové spolupráci, tedy choreografii, sama o sobě říká, že ke sportu příliš neinklinuje. Herectví ji však naplňuje právě svou proměnlivostí. „V každé sezoně jsou úplně jiné tituly, jiné role a každé představení je neopakovatelné. Není to rutina, proto jsem si tu práci vybrala,“ svěřuje se herečka.

Jihočeští diváci se s Jaroslavou Koškovou budou moci znovu potkat také na podzim v Jindřichově Hradci. V příští sezoně by se navíc ráda pokusila přivézt do vimperského Městského kulturního střediska hru Lolitky, která vychází ze skutečných příběhů tří dětí. Pro rodačku z Vimperka by to byl další návrat domů — tentokrát opět na jeviště před publikum, které je jí nejbližší.