Tábor ke svému 600. výročí dostává krásný dárek k historii husitské revoluce, který napravuje bilanci české historiografie. Ta po husitské tetralogii Františka Šmahela nepřišla dosud s fundovaným vědeckým dílem na toto téma již čtvrt století. Kniha je obsažné dílo přemosťující všechny dosavadní nábožensko-ideologické spory o Žižku. Vyrovnává se objektivně s díly generací historiků a badatelů. Přináší téměř vše, co o Žižkově životě je možné dohledat.

Čornej zaujal

Petr Čornej má talent nejenom srozumitelně a působivě psát, ale i vyprávět, čímž zaujal všechy přítomné. Svůj vztah k naší historii, hrdost na příslušnost Táboráků ke svému městu, ostatně nečekané množství posluchačůí vyjádřilo i tím, že přes poměrně značnou cenu sedmisetstránkové publikace o Žižkovi byly přinesené výtisky na Housově mlýně zcela vyprodány. Čornej neměl už v závěru co při autogramiádě podepisovat.

„Zaměřil jsem se na doložená historická fakta, ale šlo mi o to především pochopit vnitřní myšlenkový svět Jana Žižky, jeho motivace. Víme o něm relativně málo, zachovalo se jen osm jím signovaných listů a Vojenský řád. Ten ale stylizoval jeho kaplan. Proto jsem kromě jiného také vycházel ze svědectví jeho současníků, které dosud zůstávalo nepovšimnuté,“ ozřejmil autor knihy. Zmínil, že Žižka ho zajímal od dětských let a samotná publikace vznikala po důsledném bádání, které trvalo 16 let.

První život Jana Žižky

Čornej při besedě uvedl, že v tomto obsáhlém tématu vidí tři životy Jana Žižky. A to první předhistorický do roku 1919, kdy je v jeho životě stále mnoho nedoložených otazníků. Nevíme přesně kdy se narodil (patrně někdy kolem roku 1340), ani kde, možná to mohlo a nemuselo být v Trocnově. Neznáme ani jeho podobu. Jisté je, že měl sestru Anežku a bratra Jaroslava. Ten byl vždy po jeho boku a zahynul posléze při obléhání Bechyně. Žižka nebyl zřejmě původně dobrý hospodář, to ho vedlo do služby šlechticům nebo ve vojsku. Každopádně je zde dvacetiletá nedoložená etapa jeho života, kdy ve světě sbíral vojenské zkušenosti a dosáhl jistého postavení.

Druhý život

Druhý život Jana Žižky podle Čorneje začíná v době těsně předhusitské, kdy se drobný šlechtic s bohatými zkušenosti v boji a sloužící v králově ochrance na Vyšehradě, který se předtím nezúčastnil náboženských nepokojů, chopil příležitosti. „Žižkova motivace mne velmi zajímala,“ trochu fabuluje Čornej. „Osobně ji vidím v tom, že se po šedesátce Žižka zamyslel nad svým dosavadním životem, plným násilí. Chtěl si v posmrtném životě alespoň jako naději získat plus a přešel proto na stranu husitské reformace. Plně se ztotožnil s husitským pojetím Božího zákona a obětoval novému poslání všechno. Zřejmě v domnění, že si na poslední chvíli zajistí Boží přízeň,“ dedukuje Čornej.

Nejslavnější a nejvýznamnější etapa druhého Žižkova života je z historických pramenů se všemi bitvami, vítězstvími i prohrami dostatečně známa po celém světě a zejména v Evropě.

Lapkou u Matěje Vůdce

Jeho kritici permanentně akcentují dobu, v níž se v rodném kraji ocitl neznámo odkud a stal se členem skupiny lapků vedených Matějem Vůdcem, snad jeho příbuzným. S ním páchal loupeže od Českého Krumlova přes České Budějovice, Kremži až po Dolní Rakousy a Znojemsko. Poté se nepohodl s Jindřichem z Rožmberka, v jehož službách také stál, a vypověděl mu nepřátelství. Vstoupil do družiny, jež se nechávala najímat šlechtici, kteří s Rožmberkem měli spory a napadali jeho majetek. Ale to byl hrdelní delikt, takže se octl se mimo zákon. Matěj Vůdce a jeho kumpáni propadli smrti, Žižka se však zachránil. Patrně vzhledem k jeho pověsti udatného bojovníka si vysloužil v roce 1409 podporu a omilostnění krále Václava IV., zřejmě na přímluvu dalších významných šlechticů.

Třetí život

Třetí období Jana Žižky vidí Petr Čornej po jeho smrti. Prakticky dodnes. Na jednu stranu se stává jeho osobnost zejména u nás hrdinnou, v některých obdobích až mýtickou a z hlediska národní identity takřka romantickou. Na druhé straně v bigotně katolických krajích je prezentován jako náslilník, lapka a vypalovač klášterů. Katolická církev v Evropě měla Žižku za ďábla, protože s mečem v ruce, což velmi dobře uměl, bojoval za její očistu v duchu Husova učení.

Proč jméno Žižka?

„Kde se vlastně vzal u Jana z Trocnova přídomek Žižka?,“ ptal se účastníků besedy Petr Čornej. „V době středověku se tak ve staročeštině označovali lidé, kteří měli oční vady, nebo jim chybělo oko. A to byl určitě případ Jana z Trocnova. Stejné výrazy používá dosud například polština,“ doplňuje historik. K této domněnce vede podle něj i skutečnost, že přídomek Žižka nikdo z jeho sourozenců nepoužíval.

Jak charakterizovat člověka, před nímž se třáslo půl Evropy a který dodnes vzbuzuje obrovské kladné i záporné emoce? Historik, který o tom asi ví nejvíce, tedy Petr Čornej, odpověděl v tisku po vydání této knihy velmi jednoznačně: „Byl odvážný, statečný, čestný člověk. Vynikající vojevůdce. Jak byl horlivý, impulsivní, tak byl i nesmiřitelný a nekompromisní. Dokázal být ale na dnešní poměry nezvykle krutý. Nikde se nehovoří, že byl prozíravý, uvážlivý a moudrý. Byl to razantní, energický muž, zkušený bojovník. Mám za to, že na své spolubojovníky měl mimořádný vliv. Nevyvyšoval se nad nimi, spal v prostém stanu, neobohacoval se. Byl prostě příkladný, a to dělá hodně. Navíc byl spravedlivý i v soudní moci, kterou měl.“