Když jsem pár dní před odlety našich reprezentantů slyšela rozhovor s jedním z nich a mladý muž líčil, že „si to tam jede hlavně užít“, nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Souvislost mě napadla, až když se média vytasila se statistikami kondomů rozdaných na jednotlivých olympiádách – od údajně zanedbatelného počtu 8500 kusů v roce 1988 v Soulu, až po nynějších 450 tisíc v Riu. Pikantní podrobnosti o premiéře ženských kondomů a lubrikantech jsou pro mne už za hranicí dobrého vkusu. Mimoto doufám, že tyto zážitky mladý olympionik na mysli neměl. 

Co mi ale dodalo, byl včerejší rozhovor s naší střelkyní Adélou Bruns, když obsadila 32. místo. Dala se slyšet, že o výsledek ani tolik nešlo, šlo prý o její dobrý pocit. 

Nějak nerozumím. Až doteďka – než tedy některé sportovní orgány vyřadily ruské sportovce šmahem, zatímco já bych asi logicky vyřazovala jen nečestně bojující jedince, jsem si myslela, že jde o to, poměřit síly s nejlepšími sportovci světa a především – do roztrhání těla bojovat za čest a slávu vlajky, pod kterou naši sportovci nastupují.

Že jde o něčí pocit a „hlavně si to užít“, to jsem tedy nečekala. Zůstávám optimistkou a doufám, že se dočkáme medaile, snad od sportovců, kteří nemyslí jen na sebe, ale taky na nás tady doma za mořem, a jako krédo mají krev, pot a slzy.