Ondřej Žlůva byl u toho, když generace pod taktovkou náročného kouče Jana Tlačila na přelomu milénia dva roky po sobě vyhrála pro České Budějovice dorostenecký titul. Další medaili, tentokrát stříbrnou, přidal fyzicky disponovaný bek v juniorce, a vrchol mládežnické kategorie prožil Ondřej Žlůva na Kladně (2003/2004), kde poskládal vítěznou juniorskou partu bývalý gólman Jaromír Šindel. Pikantní tehdy na finále bylo, že v bráně Prostějova stál proti Žlůvovi exbudějovický Jaroslav Jágr. Na konci série se mohl radovat jen jeden.
Jaké to je, skončit druhý, si Ondřej Žlůva připomněl hned napřesrok s pražskou Spartou „20″. „Když to tak vezmu, něco jsem vyhrál a skončil jsem taky výhrou,“ ohlíží se Žlůva za hokejovým životem. V Benátkách si jako mladík vyzkoušel druhou ligu, současně studoval vysokou školu nejdříve v Praze, později v Budějovicích. Zaměřil se na školu, které přizpůsobil hokejové štace. Blížil se k domovu. „Hrál jsem v Milevsku, a když v roce 2010 skončilo, přesunul jsem se do Písku. Jakmile jsem dostudoval, nechal jsem druhou ligu, protože se při práci nedala stíhat, a od té doby hrál za Hlubokou,“ říká obránce, který se pohyboval na hraně mezi amatérským a profesionálním hokejem. „V Milevsku a v Písku člověk z hokeje něco měl, ale nebyly to žádné závratné peníze,“ podotýká.
Protože zdatně uměl skloubit hokej s vysokou školou, vysloužil si od trenéra Jaroslava Lišky pozvánku do akademického výběru. „Byl jsem na univerziádě v Turíně 2007, pod trenéry Liškou a Pešánem. Světová univerziáda se konala každé dva roky. Před Turínem byl Innsbruck, kam jsem měl taky jet, ale týden před odjezdem jsem si urval meniskus – a oni byli stříbrní! Viděl jsem to jenom v televizi. Na druhou stranu je příjemný, že jsem si k tomu přičichl,“ cení si startů pod českou vlajkou.
Doma na Hluboké se metrákový bek s rancem zkušeností loučil zvesela. Po vítězných oslavách, která následovaly po výhře nad Milevskem v loňském finále krajské ligy. Do přípravy na další sezonu už nenaskočil. „Taky nejsem nejmladší a každý rok to pro mne bylo těžší a těžší. Do toho práce, rodina, takže na hokej už nebylo tolik času, a když se nám povedlo vyhrát, řekl jsem si, že je ten správný čas skončit. Jak se říká, skončit na vrcholu a přenechat místo někomu mladšímu, ať se realizuje,“ oznámil. Se čtyřmi křížky na krku naskakoval do zápasů sporadicky, spíše v roli mentora radil mladším obráncům. „Osobně toho nelituju a myslím, že jsem rozhodnutí načasoval správně,“ uvažuje chlapík, který na ledě uměl přitvrdit.
Sliboval, že se bude na hokej chodit alespoň dívat. Dokonce se někdy objevil na tréninku, aby se s týmem sklouzl. Přibral, konec kariéry chutná říznému obránci sladce – zlé jazyky tvrdí, že ochutnává v manželčině kavárně na Hluboké domácí zákusky… Však už si to může dovolit! Nemusí nahánět útočníky, trenérovy biče už na něj nedosáhnou. Galeje skončily. Ondřej Žlůva obdivuje veterána Kamila Ťoupala, který je ještě o jedenáct let starší a stále je platný, ale soupeřit s ním nehodlá. „Kamil je úkaz,“ rozesměje se. „Drží se poměrně dlouhou dobu, takže smekám před ním.“ Všechny hlubocké patrioty v sestavě hokejově přežil. „Poslední z mých vrstevníků, který hrál, byl Honza Šimek, a to už je taky asi tři roky nazpátek, co skončil,“ loví Žlůva v paměti. „Čas nezastavíš, teď je čas věnovat se jiným aktivitám. Neberu to jako tragédii a vždycky je lepší rozhodnout se sám, než být odejit,“ uzavírá s nadhledem čtyřicátník, který se loučil s pohárem nad hlavou.