Z prostoru zámecké jízdárny se už před zahájením ozývalo ladění nástrojů, do ticha pronikaly tóny lesních rohů a trubek. Uvnitř se postupně plnil velký a vysoký sál s dřevěným stropem, kde si přibližně pět stovek návštěvníků sedalo na nečíslovaná místa.

Ještě před samotným začátkem se lidé shromažďovali v prostoru u vstupu, posedávali a čekali na úvodní slovo ředitele opery Tomáše Ondřeje Pilaře. Ten charakterizoval dílo jako mimořádně vrstevnaté. „Je to, jako kdybychom se dívali na gotickou katedrálu,“ uvedl.

Opera byla uvedena v koncertní podobě – bez opony, kulis a klasické scénografie. Všichni účinkující zůstávali po celou dobu na svých místech a hlavní roli tak převzala hudba a zpěv.

Právě akustika jízdárny se ukázala jako jeden z nejsilnějších prvků večera. Už první potlesk po příchodu orchestru působil zvláštně tlumeně, jako by se ztrácel v prostoru. Jakmile ale zazněl zpěv, sál se jako by otevřel. Zvuk nešel jen zepředu, ale obklopoval posluchače ze všech stran a rezonoval celým prostorem.

„Sál je akusticky velmi štědrý,“ poznamenal při lektorském úvodu Pilař. Na jevišti – respektive v otevřeném prostoru bez jasně oddělené scény – se představilo zhruba čtyřicet sboristů, orchestr a hlavní sólisté. Tvůrci se snažili obsadit role co nejvěrněji, mimo jiné dbali na obsazení kontrastních hlasů hlavních postav, což bylo patrné i při poslechu.

Skladatel Jaroslav Krček přiznal, že práce na takovém tématu v sobě nese velkou odpovědnost. „Když člověk sáhne k takovému tématu, třese se mu ruka, aby to nezkazil. Někdy ale přijde moment, kdy víte, jaká nota tam patří. A tomu já věřím,“ řekl.

Hudba vystavěla příběh i bez kulis

Hudba dokázala velmi přesvědčivě vykreslit jednotlivé obrazy. Přechod mezi první a druhou scénou byl zřetelný – zatímco úvod působil klidně, další část přinesla temnější atmosféru a hudba evokovala přicházející bouři.

Silný moment nastal při zapojení sboru. Do prostoru se rozezněly bubny a desítky hlasů spustily chorál Hospodine, pomiluj ny. Publikum reagovalo viditelným zaujetím, lidé se natahovali, aby lépe viděli na interprety.

Naopak v šestém obraze, odehrávajícím se při slavnosti v Boleslavově sídle, se atmosféra znovu proměnila. Při bujaré Písni o oslu se sál v mysli posluchačů proměnil téměř ve středověkou tancovačku.

Závěr opery pak přinesl výrazné zhuštění. V posledním obraze, kdy venku postupně padala tma a v jízdárně se začalo ochlazovat, působila scéna smrti svatého Václava o to silněji. Temný dřevěný strop jako by se nad diváky skláněl a celý prostor získal zlověstný nádech. V okamžiku finálního obrazu panovalo v sále naprosté ticho. Dva hlavní představitelé stáli proti sobě a jejich pohledy umocňovaly dramatické napětí. Po závěru následoval dlouhý potlesk ve stoje. Diváci tleskali opakovaně a někteří se přesouvali blíž k orchestru, aby lépe viděli dirigenta a účinkující.

Reakce publika byly převážně pozitivní, přesto se objevily také kritičtější postřehy. „Bylo to vynikající. Nepřišel jsem s očekáváním, ale se zvědavostí. To téma je hluboké a ta hloubka v té hudbě byla,“ podělil se o své pocity divák Jan Braunstein.

Divadlo návštěvníkům poskytlo tištěný program přímo na sedadlech, případně si mohli návštěvníci naskenovat QR kód a sledovat děj v mobilu. V brožuře byl podrobně rozepsaný obsah i text jednotlivých obrazů opery – od úvodních scén až po závěrečnou smrt svatého Václava. Divákům tak pomáhala lépe sledovat děj v koncertní formě. Marie Staňková z Prahy ocenila hudební stránku i program, zároveň ale upozornila na horší viditelnost. „Byli bychom radši, kdybychom lépe viděli na orchestr a zpěváky. Viděli jsme dobře jen na dirigenta. Program byl ale skvělý, člověk se mohl orientovat,“ řekla.

Další návštěvníci vyzdvihovali také samotný výběr prostoru. „Baví mě, že Jihočeské divadlo hledá nové, neotřelé lokality. Nejsem typický operní divák, ale moc se mi to líbilo,“ uvedla Tereza Staňková z Hluboké nad Vltavou.
Podle autora opery Jaroslava Krčka je téma svatého Václava složité právě svou nejednoznačností. „O svatém Václavovi toho vlastně moc nevíme. Existují legendy, ale vždy musel být na začátku silný impuls. Z těch příběhů je patrné, že vládl slovem, nikoli mečem,“ dodal.

Divák si musí část příběhu domyslet

Koncertní podoba opery nebyla náhodná. Podle ředitele opery Pilaře jde o formu, která klade větší nároky na představivost publika. „Diváci neuvidí klasickou akční podívanou, ale koncert, kde si musí část děje sami představit,“ uvedl.

Hudba podle tvůrců propojuje různé styly a pracuje i s historickými nástroji. „Je velmi bohatá a vedle symfonického orchestru využívá také netradiční nástroje, jako je například šalmaj, tromba marina nebo dudy,“ doplnil Pilař.
Ředitelka Jihočeského divadla Martina Schlegelová upozornila, že nejde o inscenaci s pravidelnými reprízami, ale o koncertní uvedení. „Koncerty uvádíme někdy jednorázově, někdy program opakujeme. Prozatím se počítá ještě s jednou reprízou v září – na svatého Václava,“ sdělila.

Schlegelová zároveň nevyloučila, že se koncert při diváckém zájmu může vrátit do programu v některé z dalších sezon. „Zatím počítáme s tím, že se koncert hraje na Hluboké. Těžko říct, jak to bude dál. Jihočeské divadlo je ve velmi složité situaci, co se infrastruktury týče, nedá se dobře odhadnout, jaké prostory budeme mít kdy k dispozici,“ doplnila.