Hry jsou propracované co do světel, kulis, hudby, kostýmů. Hrají v sálech i pod letní oblohou. Jedna recenze o nich říká: „Bylo to vtipné, ale ani náhodou laciné, živé, ale ani náhodou zbrklé, zpěvavé, ale ani náhodou uječené, mluvné, ale ani náhodou ukecané. Nádhera pro prcky i pro dospělé.“ Přijďte to posoudit sami na některé z jejich představení. Třeba taky budete z Divadla Navětvi, tak trochu na větvi.

Jste vystudovaní herci?

Matěj: Ani jeden nejsme vystudovaný herec. Já jsem vystudovaný filmový a televizní tvůrce, mám tedy všeobecné vzdělání v oblasti světel, zvuku, filmu, fotografie, produkce a tak dále. Od filmu jsem utekl k divadlu. Film je hodně stresové prostředí a hodně kolegů říká, že tam pročeká život. Divadlo oproti tomu je hodně živé, víc mi vyhovuje.

Jakub: Já jsem vystudoval střední uměleckou průmyslovou školu – scénickou techniku. Dál jsem pokračoval na DAMU, kam jsem byl přijat dvakrát, ale ani jednou jsem školu nedokončil.

Proč hrajete pro děti a ne pro dospělé?

Matěj: Dětský divák je náročnější než dospělý divák. Dítě je daleko více „kruté,“ když uděláte chybu, tak vám to dá sežrat, když dítě nezaujmete, tak v sále zavládne chaos. Je to podle mě těžší, hrát pro děti, protože dospělí většinou i špatné divadlo nějak přetrpí, vydrží tam, ale dítě ne.  S kolegou jsme se potkali u jednoho dětského projektu. Mluvili jsme se o tom, že je spousta divadel, které berou dítě spíše jako produkt, než jako diváka, je to pro ně zkrátka dítě, a ne plnohodnotný partner. Proto naše základní motto  zní, že je špatné říkat – dětem to stačí. Je tu dost kvalitních divadel, ale i dost méně kvalitních. Náš cíl byl udělat kvalitní divadlo, kde dítě nebude jen tak odložené, ale bude opravdový divák, a budeme se tím snažit „vychovávat budoucího diváka.“ Aby děti věděly, že divadlo není ta divná věc, kde se nějaký pán s nějakou paní na nás pitvořili. Že je to něco, co je může bavit.

Jakub: Já jsem k divadlu pro děti zběhl již o trochu dřív než Matěj, přes amatérské divadlo, kde jsem dělal scénografii. Přišlo to přirozeně. Nezbohatneme na tom, ale baví mě to.

Přistupujete tedy k dítěti jako k malému dospělému?

Matěj: Malý dospělý zní divně. Je to myslící divák, který má fantazii, estetické cítění, má osobnost, není to odložená výplň sálu. Nevidím rád to, co rodiče často dělají: Tady si sedni a koukej, já jdu na pivo a pak si pro tebe přijdu. Divadlo je kulturní zážitek a dítě jej vnímá skrze rodiče. Takže když tam dítě rodiče nemá, nebo má a rodič kouká do telefonu, což je snad ještě horší, tak dítěti zážitek kazí.

Jakub: Snažíme se opravdu k dítěti přistupovat rovnocenně, ve spoustě našich představení je i prostor pro improvizaci a často také dítě do děje zapojujeme.

Matěj: Máme tam i spoustu narážek, které dítě nepochopí, ale jsou pro rodiče, aby se bavili i oni a měli se svým dítětem společný zážitek.

Kolik představení za rok odehrajete?

Jakub: Až stovku. Nejvíc se hrají vánoční pohádky, to je v adventu téměř denně. Letní věci moc neděláme. Máme totiž hodně velkých věcí, které se venku hrát nedají.

Matěj: My třeba vůbec nehrajeme ve školkách. Spousta dětských divadel, která si říkají divadélka, což je slovo, které nemám rád, ve školkách hrají. My máme přípravu představení náročnou a máme filozofii, že je to kulturní zážitek a na ten se musí někam přijít.

Jakub: Hrát mezi hračkami není pro děti svátek, to není ono. My třeba stavbu připravujeme až dvě hodiny, a to prostě ve školce nejde, děti by to viděly a přijdou o kouzlo, že někam přijdou a tam uvidí krásnou scénu a příběh.

Spolupracujete s dětskou psycholožkou. Radíte se s ní, když připravujete nové představení?

Matěj: Řešili jsme hlavně jazyk, vnímání, jestli to či ono je dítě schopné „umyslet,“ jak na dítě mluvit. Já hrozně rád používám synonyma. A mě třeba vůbec nenapadlo, že nejprve se musí použít slovo, které dítě zná, a pak až jej rozvinout synonymem, že to nejde obráceně.

Jakub: Já jsem učil, mám pedagogické minimum, takže základ psychologie trochu mám, což mi v divadelní praxi pomáhá.

Kde berete inspiraci?

Matěj: Buď je to podle poptávky, na co se lidé ptají. Jinak inspiraci nacházíme v každodenním životě, v tom, co si myslíme, že děti zrovna řeší. Třeba v představení Vejce vejci o dvou dinosauřích sourozencích  jsem vycházel ze svého života, protože mám mladší sestru, a i zkušenosti od známých jsem tam zapracoval.

Jakub: Dbáme na to, aby představení bylo vizuálně zajímavé.

Kdy by rodiče měli vzít dítě poprvé na divadelní představení?

Matěj: Hned jak dítě vydrží sedět třeba deset minut v kuse. Nám se často stává, že na nás chodí dvouleťáci a rodiče za námi po představení přijdou a říkají, že ještě v životě neviděli, že by jejich dítě tak dlouho sedělo a vnímalo, že se jim to stalo poprvé. Kulturu je potřeba rozvíjet už od plenek, maminka by měla číst dítěti pohádku, i když dítě tomu ještě nerozumí.

Jakub: Jsou speciální batolecí divadla, poptávka by po nich i byla, ale ty my neděláme, na to si netroufáme, nemáme s tím zkušenosti. My cílíme na děti od dvou let.

Matěj: I malé dítě si na našem představení něco najde, pohled na scénu je pro něj zajímavý, máme v představení autorské písničky, dítě nemusí rozumět všem slovům, aby si z představení něco vzalo.

Jakub: U všech her máme uvedeno, od kolika let je představení vhodné. Často nám pořadatelé tvrdí, že stačí 20 až 45 minut, že déle to děti nevydrží a pak jsou překvapení, že děti zvládnou pozornost udržet i celou hodinu.

Matěj: Odehrajeme tedy představení 45 minut, a pak se zeptáme diváků, zda chtějí zahrát ještě jednu bajku. Samozřejmě, že chtějí. Vydrží to, a ještě jsou rádi. Jelikož představení máme často komunikativní, tak si divák sám určí délku.

Platí podle vás, že pokud je dítě zvyklé od mala navštěvovat divadlo, je pravidelným divákem i v dospělosti?

Matěj: Může se to stát, ale není to pravidlo.

Jakub: Znám spoustu lidí, kteří řeknou, že když chodili se školou na divadlo, že je to nebavilo, že to není nic pro ně. Často je i mnohem lepší, chodit do menších měst třeba na předplatné, než do Prahy.

Matěj: Proto my nemůžeme hrát nekvalitní věci, protože „vychováváme“ budoucího diváka a nemůžeme si dovolit, abychom dítě od divadla odradili.

Proč je u nás dětské představení bráno jako něco menšího, než divadelní představení pro dospělé? Je méně honorované, vstupenky jsou levnější…

Matěj: To je dobrá otázka, a rádi bychom znali odpověď.

Jakub: Je důležité rozdělovat divadlo pro děti a dětskou show – tam jsou vstupenky drahé a stejně tak honoráře. A se show často pořadatelé přijedou sami, zaplatí si pronájem sálu a vstupné jde za nimi.

Matěj: Není to otázka peněz, že by rodiče neměli peníze nebo nechtěli zaplatit, je to otázka marketingu. A musíme rozlišovat, teď to tedy nechci dehonestovat, ale prostě manželský pár s kufrem a dvěma maňásky není divadlo, často se tomu tak přezdívá a lidé pak mají pocit, že toto je divadlo pro děti, a to nám kazí cenu, řeknou si, že to nestojí za víc, než za 50 korun. Většina našich představení je srovnatelná s většími představeními, co do ceny, náročnosti, máme např. světelnou show, vlastní hudbu… To maňáskové divadlo nemá. Názor společnosti i produkčních z divadel je, že když je vstupenka dražší, než 50 korun, tak nikdo nepřijde. Toto je potřeba ve vnímání změnit – že existuje divadlo, a pak existuje pán a paní s kufrem a že to není to samé.

Nechápu, proč je běžné vybírat na divadlo pro dospělé tisíc korun za vstupenku a za dětské divadlo sto korun, a to ještě v tom lepším případě. Je to přece úplně stejná disciplína, provedením je to stejná práce.

Přes vaše webové stránky nebo po představeních si lze koupit vaše autorské omalovánky, pohlednice s omalovánkou, pexeso, CD s písničkami a připravujete knížku Zvěřinec pana Ezopa. Nákupem se přispívá i na dobrou věc. Kam?

Matěj: Deset procent posíláme na sbírku Pomozte dětem, to je vysloveně ta charitativní složka, poté dalších patnáct posíláme státu, to je další „charitativní složka,“ a zbytek je na podporu nás jako divadla. Jsme divadlo bez dotací, máme náklady, takže čistý zisk moc velký není, často jde na dotisk dalších věcí.

Michaela Jindová