Nastoupil jste do formace s Martinem Beránkem a Milanem Gulašem. Jak z vašeho pohledu spolupráce fungovala?
Věřím, že ano. Samozřejmě to byl první zápas a v profesionálním hokeji vždycky chvilku trvá, než se sehrajeme, ale myslím, že to byl dobrý start. Měli jsme nějaké dobré šance, bohužel nám tam nic nespadlo. Uvidíme, jestli nás trenér nechá společně, nebo se ještě bude hledat jiná varianta.

Po svém příchodu jste mluvil o tom, že hokej na větším evropském kluzišti je prakticky jiný sport, než na co jste zvyklý ze zámoří. Jak jste to zvládl v prvním zápase?
Možná to chvilku bude trvat, je to opravdu jiné a hrál jsem první zápas. Ale hlavně mě mrzí, že jsme to nedotáhli do vítězného konce. Teď už s tím nic neuděláme, musíme se soustředit na další zápas a věřím, že mé výkony i týmové výsledky budou jen lepší a lepší. Mrzí mě, že debut nebyl vítězný, ale moc jsem si to jinak užil. Už na rozbruslení jsem viděl spoustu lidí, co znám. Je fajn být doma, atmosféra byla neskutečná. Pokaždé, když jsem si sedl na střídačku, tak jsem je vnímal a užíval si, jak dokáží fanoušci skandovat celý zápas. Na to člověk z Ameriky není zvyklý.

Trenéři vás poslali také na nájezd v rozstřelu. To asi není úplně vaše disciplína, je to tak?
Není, ale trenér mi na to dal důvěru, a když důvěru dostanu, vždycky na nájezd rád půjdu. Když jel Lukáš Pech přede mnou, viděl jsem, že Mazi (brankář Třince Marek Mazanec – pozn.) dával trošku níž vyrážečku a vykrýval si tím mezeru mezi betony. Proto jsem chtěl střílet nahoru, ale hezky mě vybruslil. Chtěl jsem mu to naznačit také mezi betony a pak hodit nahoru nad rameno, ale bohužel se to nepovedlo. Chytil to hezky.