Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 
 
 

Kdy a kam

  • Myslivecký ples

    sobota 18.1 20:00 - Radomyšl, KD

    K tanci a poslechu zahraje skupina Scéna.

  • Retro disco s Milošem Zemanem

    sobota 18.1 20:00 - Katovice, Sál KD

Zobrazit všechny události
 
 
 
 

Soutěže (1)

 

Úvod  > 

Jak Marxovi, Engelsovi a Leninovi přibyla čtvrtá hlava. O propagaci socialismu s Ladislavem Šilhanem

Ladislav Šilhan , Autor: Pavla Maradová

Ladislav Šilhan     Autor: Pavla Maradová

6.12.2019 12:29

STRAKONICE – Při promítání snímků o historii Strakonic je často vidět za fotoaparátem. Dokumentuje události ve městě jako je otevírání obchodního domu Prior, vítání politických delegátů, oslavy 1. máje, fotografuje a natáčí mezinárodní dudácké festivaly a jiné kulturní akce ve městě. Potkáte jej na divadelním představení nebo koncertu škol. Za minulého režimu pracoval v kultuře i propagaci a do kulturního střediska se po letech zase vrátil.V úsměvném rozhovoru prozradil Ladislav Šilhan víc o letech, kdy pracoval v propagačním oddělení dnes již neexistujícího podniku Fezko.

 

Lidé vás vídají především za fotoaparátem nebo kamerou. Je to vaše původní profese?

Vždycky jsem dělal fotografa. Tehdy byla otevřená škola, které se říkalo institut výtvarné fotografie, dnes institut digitální fotografie v Praze, kde jsem se tomuto řemeslu učil.

Kde jste pak našel uplatnění?

Pracoval jsem jako fotograf na oksu. Tak jsme říkali okresnímu kulturnímu středisku. Tehdy sídlilo na hradě.

A odtud jste se dostal do propagace? Přišla nějaká oficiální nabídka?

Nabídka přišla, ale tak trochu neoficiální. Tehdy dělal šéfa propagace v podniku Fezko Petr Pučelík a od něj jsem dostal tuhle nabídku, když jsme seděli v hospodě. To bylo někdy okolo roku 1974. Už si to nepamatuji přesně.

Tehdy se vyžadovalo i ruční psaní plakátů a transparentů. To jste uměl?

To jsem se naučil až tam. Ve škole jsme se věnovali všemu kolem fotografie. Písmomalířství se učilo na umělecky zaměřených školách. A když se pořád dokola psalo Se Sovětským svazem na věčné časy!, tak na to byl velký prostor. Všechno se dělalo nejen pro podnik, ale pro stranu a vládu. Když pískli, nikdo nereptal. To si nikdo nedovolil.

Jaké jste používali materiály?

Ty materiály jako dnes nebyly k dispozici, takže se propagace dělala hlavně na papír, plátno, pracovalo se s tím, co bylo po ruce. Tisklo se na cyklostylu. Hojně se používal krepový papír. Ten jsem nenáviděl.

Není tajemstvím, že při takových aktivitách docházelo i k úsměvným situacím. I u vás?

Tak jedna byla dobrá. Pamatujete ještě budovy, kterým lidi říkali U tří trpaslíků? Tam byly takové tři obrovské hlavy přes celou šířku budovy. Marx, Engels a Lenin. A mohli být i čtyři! Dělalo se to jako pérovka na pauzáku.

Co to je?

To byly černobílé motivy tedy obrysy, které se zvětšovaly epidiaskopem.Ještě je tu jeden schovaný. Je to v podstatě lampa a zrcadlo. Tam se dal obrázek a ono jej to zvětšilo podle vzdálenosti, ze které se to promítlo na plochu. A tím jak to bylo založené na světle, muselo se to dělat večer nebo v noci. Prostě za tmy. Šli jsme brzy ráno a nátěrku, tedy natěrače tam dělal jeden člověk, který se nabídl, že nám pomůže. Chodil také skicovat. A jak se tam tak přimotal, přibyla k těm třem i jeho hlava. A když se rozsvítilo, zírali jsme na čtyři hlavy. Ten potom v hospodě zkusil. Všichni si ho dobírali. Pochopitelně jsme ho museli vymazat.

A co záměrné legrácky?

To nebylo tak jednoduché. Vtípky to ano, ale dráždit hada bosou nohou bylo zbytečné. Takže do takových věcí jsme se nepouštěli. Ale pamatuji si, že kolem roku 68 bylo v Sušici napsáno: Leninskou cestou v nových šatech od nás! To bylo v jednom obchodě a to mě zaujalo. Vydrželo to tam asi měsíc, než si toho někdo všimnul a museli to sundat. Pak v Sušici za mostem je hřbitovní kostel a na kostelní zdi, kudy chodily funusy na hřbitov, někdo napsal transparent: Leninskou cestou! Což bylo zvlášť pikantní, když tudy šel smuteční průvod. Takovými dvojsmysly se lidi bavili a dávali najevo svůj názor na tehdejší politickou situaci. To, ale když nějaký vtipálek udělal a přišlo se na něj, tak to dost odskákal.

Co byste označil třeba za bizarní propagaci?

Například alegorické vozy, které jsme dělali v kulturním středisku na 1. máje. Přivezli nám hotovou změť všeho možného pro propagaci několika podniků a měli jsme to dát na jeden vůz. Takže růžařství Blatná poslalo růže, rámařství Lyra poslalo z Krumlova zlaté rámy, byly tam výrobky z Fezka, křesla z Hikoru Písek. No to byla neskutečná skladba. Takový šílený slepenec. Ještě nějaký podnik, poslal dvoumetrovou letlampu. Bylo neuvěřitelné, že tohle vůbec někoho napadlo. Naštěstí tam nebyla Leninova hlava.

A jak se dělal alegorický vůz pro podnik Ovoce zelenina, když se stály fronty na ovoce?

Tak to ono se na tuhle akci vždycky něco dovezlo, aby to vypadalo, že tu máme všeho dost.

A jak to fungovalo v propagačním oddělení podniku Fezko?

Šéfa dělal Petr Pučelík. Protože se dělaly různé uzávěrky a hodnocení, pracovali tam dva knihaři, kteří všechny materiály vázali. Alois Zábranský pracoval jako výtvarník a dva fotografové. Fotili jsme hlavně nové kolekce čepic.

Jezdilo se také propagovat podnik do ciziny?

Jezdil jsem pravidelně na Dny módy do Berlína. Bývaly tam módní přehlídky a všichni tam jezdili pro inspiraci. Ještě se jezdilo na Liberecké výstavní trhy a do Trenčína. To byla výstava Trenčín, město módy. Tam se celý týden aranžovala expozice. Pikantní bylo, že den před zahájením přišly paničky soudruhů a s nimi pikolík a štůčky látek, na které si ukázaly, odnášel do auta. Fezko dělalo skvělé vlněné látky, o které byl zájem. Také pěkné závěsoviny s umělým vlasem a barety. Jinak se vozily fezy ve velkém na východ. Krásné, vyšívané a ty vyšívačky se to učily hodně dlouho. Taky jsem tam jednou chodil s nějakými bezpečáky, nebo co to bylo za partičku, a fotil jim ty ženský při práci a bylo vidět, že je to náročné. Pracovnice, co tam byly už dvacet let, si to ani ani nepředkreslovaly a jely načisto. To bylo obdivuhodné. Dělalo se na starých mašinách po židech. Jen se upravily, nových se moc nekupovalo.

Měli jste v propagačním oddělení pořád práci? Co jste tam celé dny dělali?

Různých prkotin bylo tolik, že bylo pořád co dělat. Propagace strany a vlády nás dokázala dost zaměstnat. Ti pořád něco chtěli. Všechno bylo všech, tak se to spláchlo pod propagaci podniku. V okresním kulturním středisku to bylo to samé. Tam, kde je výtah na bývalém okresním úřadu, byla nástěnka a tu jsem chodil dělat. Soudruh Fix mě chodil kontrolovat a chtěl, abych tam přidával víc toho krepového papíru, který jsem bytostně nesnášel. Tak jsem ho tam trochu přidal a než jsem sešel schody, už telefonoval, že je tam toho málo. A šel jsem znovu. Všude nejlépe červený krepák, látky a ještě dneska je to tady schované a to už jsem toho hodně vyházel. Červená byla módní i knihaři všechno dělali v červené barvě.

A když srovnáte propagaci tehdy a dnes?

Tehdy jsem všechno dělali na koleni. Jediný luxus byla samolepící písmenka. Ale bylo to nedostatkové zboží. Jinak se to muselo napsat, nafotit, zvětšit. Velké transparenty se malovaly ručně.

Jak dlouho trvalo napsat třeba třímetrový transparent?

Asi tak jeden den. A pak to muselo zaschnout. Naposled jsem psal ten transparent, co byl zavěšený za letadlem při oslavě 100 let republiky. Takže se ruční psaní hodí i dnes. I když dnes to všechno díky plotrům trvá pár minut. Ale když vypnou proud, tak můžou být ti zaměstnanci v reklamních agenturách tak leda doma.

 

Autor: Pavla Maradová

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace