V prvním díle našeho miniseriálu, mluvil Ivo Grabmüller o tom, proč se rozhodl Korunu světa zdolat a jak dlouho mu to trvalo. Ve druhém o Kavkazu, a ve třetím o velkém dobrodružství na Nové Guinei a nakonec přišla řada i na Everest, na kterém bojoval o život.

Prachatický horolezec vystoupal na vrchol Everestu stejně jako Edmund Hillary a Tenzing Norgay v květnu, ale 65 let po nich. Původně chtěl na Everest o několik let dříve, ale musel plány změnit kvůli ničivému zemětřesení v Nepálu, protože plánoval vystoupat na horu právě z nepálské strany pouze s jedním šerpou. A v plánu měl i výstup bez kyslíku v lahvích na zádech. Ale aklimatizaci na velké nadmořské výšky zhatila nemoc, kvůli které musel nějakou dobu brát antibiotika.

Zažil tu přitom i krádež věcí včetně bundy a také velké české vlajky se symboly Jihočeského kraje a Prachatic. „Nechápu, k čemu to někomu bylo,“ řekl. Nakonec se fotil na vrcholu s půjčenou vlajkou od českého kolegy horolezce, která byla ale výrazně menší než ta ukradená.

Na cestu na vrchol vyrážel z posledního výškového tábora ve výšce 7900 metrů večer kolem sedmé hodiny. Většinu výstupu o tisíc výškových metrů tak absolvoval v noci, aby na vrchol přišel za světla. Nesl dvě kyslíkové láhve a nosič mu nesl ještě jednu. Vše přesně spočítané, aby to vydrželo na výstup a sestup. Počasí také přálo, jen šerpa se choval zvláštně, jako by neznal cestu, když vyrazil na jedné křižovatce k jinému vrcholu.

Cestou nahoru míjel těla horolezců, která na rozdíl od odpadků nikdo dolů nesnáší, protože je to příliš náročné a mohli by při tom zemřít další lidé. Fyzicky velmi náročný výstup probíhal nakonec poměrně dobře a vrcholu dosáhli za téměř jasného počasí. Ivo Grabmüller si dokonce pořídil při výstupu selfie.

A tím pohoda skončila a nastalo drama. Uslyšel tu syčení vzduchu a následně se ukázalo, že láhev s kyslíkem, kterou měl mít na sestup, ušla a prakticky nic v ní nezbylo. A on nebyl aklimatizovaný na takovou nadmořskou výšku a tak málo kyslíku ve vzduchu. „Říká se, že na Everestu je každý sám a je to pravda,“ řekl Ivo Grabmüller. Na nikoho se tak nemohl obrátit o pomoc. A to ani na svého šerpu. Pomoct někomu v takové výšce znamená, že mohou zemřít oba a nikdo nakonec nikomu nepomůže.

Šerpa ale překvapil a nabídl prachatickému horolezci, že má v jedné lahvi ještě zbytek kyslíku. Ale hned se zeptal, kolik za ni zaplatí. A peníze zůstaly v jednom z výškových táborů. „Stejně mi to moc nepomohlo, vydrželo to jen chvíli,“ řekl Ivo Grabmüller. A situace se začala ještě zhoršovat. Počasí se kazilo a blížila se další noc. „Říkal jsem si, že teď jsem v prdeli,“ řekl. Navíc šerpa ho ponechal svému osudu a na boj o přežití tak zůstal zcela sám.

Úseky, které šel nahoru hodinu, šel dolů třeba pět hodin. Kyslíkový dluh v těle ho často donutil se doslova zhroutit, protože po každé větší námaze jako by se dusil. A když se tělo vzpamatovalo, mohl ujít zase další kousek. Při přechodech mezi fixními lany mu omrzly prsty na obou rukách. „Je to hrozná bolest,“ popsal. „Ale víš, že to nemá řešení a ty prsty mrznout musí a že tě to spojuje se životem.“

Sestup trval nekonečně dlouhé hodiny. „Postupně vypínáš a přestáváš dělat všechno, co nemusíš, a zbude jen: ‚Sestup!‘ – to musíš. Tělo dokáže neuvěřitelné věci, když musí bojovat. Jak říká můj kolega z Antarktidy Radek Jaroš, nejvíc živý jsi, když jsi nejblíže smrti.“

Cestou dolů ve tmě a špatném počasí, kdy hrozí pád do velkých hloubek a tělo může přestat bojovat, prožil i neobvyklé duševní nebo duchovní věci. „Mluvil jsem tam se svými blízkými. To je jedna z věcí, které neumím vysvětlit. Vzpomínáš si na věci, které jsi zažil a ani jsem nevěděl, že je mám v sobě. Vzpomeneš si a ptáš se, proč jsi tenkrát dělal některé věci. Nevím ani proč jsem si na některé věci vzpomínal. Nevím ani proč jsem mluvil s dcerou.“

Při sestupu nakonec přestával vidět. Když se ptal kolem jdoucích horolezců, kudy do tábora, jen mu ukázali tudy, ale špatně vidícímu nikdo nepomohl. Nakonec ho silná vůle a vytrénované tělo zachránily a dostal se do tábora. Nenašel svůj stan a tak spal v cizím prázdném. Usnul na dvanáct hodin a tělo konečně mohlo nabrat trochu síly.

Prsty měl tak omrzlé, že zčernaly a nemohl si s nimi ani sbalit věci. Protože mu šerpa nepomohl, cpal například spací pytel do batohu lokty. A jeho cesta z vrcholu vedla po sestupu rovnou do nemocnice. Nakonec přišel už doma v Čechách o několik článků na prstech, ale dlouhý pobyt bez kyslíku v zóně smrti přežil.

I o výstupu na Everest dokáže Ivo Grabmüller dnes vyprávět s humorem. „Nakonec si pamatuješ hlavně to dobré. Tak dneska si dělám srandu i z tohohle, ale tehdy to sranda vůbec nebyla…“