Mezitím mladý muž v redakci vypil dvě kafe a vykouřil několik cigaret. Z návratu do vězení měl strach. Bylo to docela dlouhé povídání, než nakonec připustil, že v životě po akci následuje reakce, nic se neděje jen tak samo od sebe, a po vině přichází trest, ke kterému je třeba se postavit čelem. Protože na to, začít znovu a jinak, je ještě v jeho životě čas.

Jakub si myslí, že jeho svět se změnil, když mu v osmnácti letech zemřela maminka. Otec po čase našel nový vztah, Jakub bydlel u babičky. Mluví o tom, že babička je člověk, kterého má opravdu upřímně rád a chtěl by, aby mu odpustila. Jenže svůj první trest dostal u soudu právě proto, že vybíral bez babaččina vědomí peníze z její platební karty. Chodil za ně po diskotékách, hostil kamarády. Nakonec babičce sebral i příruční kasu se šperky a ty prodal do starožitnictví. „Zlato policie v zastavárně našla a babičce vrátila, ale já jsem jí jedny drahé hodinky ukradl podruhé a prodal jsem je v Praze,“ přiznává Jakub. Brzy zjistil, že peníze na život na vysoké noze, jízdy taxíky, návštěvy kadeřnických salonů a zábavních klubů se dají vydělat daleko jednodušeji. V pražských gay klubech se podle jeho slov pohybuje dost mužů i z vyšších kruhů, kteří tam hledají známost na jednu noc. „Když jsem takovému člověku sebral peněženku, tak to radši ani nehlásil,“ všiml si Jakub. Na otázku, jestli je tedy gay nebo bisexuální krčí rameny. Prý měl napřed přítelkyně, ale v kontaktu s komunitou gayů už si nebyl o své orientaci jistý.

Delší vztah měl s přítelkyní z vesnice na Táborsku. „Byla opravdu hodná a měla i hodné rodiče a prarodiče. Měl jsem se u nich dobře,“ říká. „Vymyslel jsem si, že mám rakovinu a oni mi půjčovali peníze. Tvrdil jsem jim, že léčba je drahá a všechno jsem utratil s kamarády. Pak jsem vypozoroval, že prarodiče mají za skříní trezor. Počkal jsem, až šli na zahradu a dlátem jsem trezor vyndal a dal si ho do batohu. Když jsem s batohem odcházel, ještě se mě ptali, kam jdu, tak jsem řekl, že přítelkyni naproti, že je zima a nesu jí bundu. Doběhl jsem pak přes louky na nějakou samotu a tam jsem požádal nějakého člověka, aby mě odvezl do Týna. Odtud jsem si objednal taxíka do Prahy.“

Po trestu za okrádání babičky pak zákonitě přišel další trest, čtyři roky nepodmíněně a zákaz Prahy. Trest si Jakub odypkával ve věznici ve Všehrdech na Chomutovsku a po dvou letech byl v roce 2009 podmínečně propuštěný. Za porušení zákazu Prahy a další delikty se ale musel do vězení vrátit. Peněžitý trest mu byl prominut po amnestii prezidenta Klause, po třech letech byl v roce 2015 znovu podmínečně propuštěn, tentokrát po dvou třetinách trestu. „Vrátil jsem se k babičce a ačkoliv to měla od táty zakázané, dávala mi potají peníze. Říkal jsem jí, že to potřebuji na advokáty, ale peníze jsem znovu s kamarády utratil. Když táta trval na tom, abych se od babičky vystěhoval, rozmlátil jsem tam okna, dveře, truhlíky, nebyl jsem střízlivý, to je pravda. Já jsem měl z táty takový strach, že střízlivý bych se s ním setkat nešel,“ říká.

Babička, táta s partnerkou, vlastní sestra i nevlastní sestra z Prachatic, která prý jediná občas Jakubovi do vězení píše, taky rodina bývalé přítelkyně, to stále není kompletní výčet lidí, kterým Jakub svým počínáním ublížil. Vyučený je květinářem a zahradníkem v Soběslavi a vyhrál dokonce na jednom z ročníku aranžérské soutěže Soběslavská růže. Na to vzpomíná rád. A kupodivu i na své dva zaměstnavatele. „Dělal jsem v elektrofirmě pana Ploštici v Náchodě, ten byl na mě hodný, bohužel už umřel. Pak jsem pracoval u Zahradní architektury Tábor a i pan Slepička a jeho paní se mi snažili pomoct. Paní Slepičková mi i poslala do vězení velký balík. To jsem měl ohromnou radost, protože jinak jsem se snažil z vězení psát, ale nikdo z rodiny mi neodpovídá,“ popisoval mladý muž dál svůj ne dlouhý, ale hodně pestrý život. Přiznává všechno, ale viník těch událostí jakoby se nacházel někde ve vzduchoprázdnu. Pro Jakuba je zjevně obtížné zkusit se vcítit do hloubky zklamání babičky, táty, sestry a pochopit, proč ho od svých životů odřízli.

A ani tento výčet lidí, které Jakub zklamal, není konečný. Mluvil i o manželce, se kterou se oženil po sedmidenní známosti a po třech měsících se rozvedli. Byla to o dost starší žena, která ho i poté finančně podporovala a snažila se ho přimět ke změně života. „Jenže mě doma zamykala, to omezovalo moji svobodu, tak jsem stejně utíkal a ona mi to odpouštěla. U soudu řekli, že se o mě starala jak moje máma,“ zmínil. I tato žena už ale Jakuba ze svého života škrtla.

Jakubovi bylo jasné, že jeho útěk nebude mít dlouhého trvání, že nemá ke komu jít. „Ještě chvíli. Ještě jedno kafe, prosím. Já přece vím, že se tam musím vrátit,“ prosil. A tak dostal ještě jedno kafe. A taky otázku, proč vlastně utíkal. Protože teď už asi může na práci mimo věznici zapomenout. „Já jsem to tam už psychicky nezvládal. Chtěl bych do jiné věznice, klidně i s vyšším stupněm zabezpečení, o to prosím. Chtěl jsem s někým mluvit, necítil jsem se dobře, měl jsem pocit, že mě nikdo nevyslechne. Do novin jsem šel, abych vzkázal do vězení, že se určitě vrátím,“ přiznal. A mluvil i o strachu. „Bojím se, že mě zbijou, protože jsem určitě udělal problémy dozorcům i spoluvězňům, kteří jezdili se mnou na práci. Pořád jsem žádal o přeřazení, ale vychovatel mi řekl, že zatím tu žádost podávat nebude. Paní psycholožce jsem řekl, že bych chtěl na krizové oddělení, ale řekla mi, že tam chodí lidi, u kterých je nutný vyšší stupeň zabezpečení… Ještě chvíli, prosím vás,“ chápe už Jakub, že krátký výlet na svobodu je u konce. Propotil od nervů tričko, které měl na sobě, ale nakonec souhlasil, že zavolat na policii je třeba. Shodou náhod se ocitl v redakci, kde jako klučík chodil kdysi coby kamelot prodávat noviny, aby si vydělal pár korun. To už je ale dávno. 

Dva policisté přijeli za pár minut. Jakub se zvedl, nastavil ruce na želízka. Jeden z policistů vzal maličký batůžek, se kterým mladý muž přišel. Dveře se ze trojicí zavřely. V redakci zbyly hrnky od kávy, popelník plný nedopalků a snad naděje, že ve zbylých měsících, k nimž za útěk i něco přibyde, začne Jakub víc myslet na ty, kterým rozbil obraz někdejšího bezelstného kluka, než na sebe.