V letošním ročníku si všichni přáli postup hokejového Motoru, ale tento cíl splněn nebyl. Byla tedy nakonec z vašeho pohledu sezona úspěšná, nebo spíš neúspěšná?

Úspěšná byla určitě z toho pohledu, že se podařilo vyhrát základní část. To není vůbec jednoduché, protože Jihlava, dnes už extraligová, nám dost šlapala na paty. Tým se tvořil tak, aby postoupil do baráže, to se povedlo. Že už jsme z ní nepostoupili, to je věc druhá. Vždycky hraje roli plno okolností, nám se v průběhu jara zranili Nouza, Walker nebo Květoň, což prostě musí být znát, i když se na zranění nikdo nemůže vymlouvat. Nakonec jsme vyhořeli na neproměňování šancí, ve kterém byl zakopaný pes po celou sezonu, jak několikrát řekl i trenér Stavjaňa.

Co říkáte na výkony týmu v baráži? Začaly se totiž šířit mnohdy až absurdní názory, že hráči nechtěli postoupit, jak to cítíte vy?

Tohle už tu známe, posloucháme to druhou, třetí sezonu. Stejně jsou to vždycky jen hospodské řeči ve smyslu „jedna paní povídala“. Samozřejmě na to svůj názor mám – není důvod, proč by se nemělo chtít postoupit, byť to tak třeba na ledě pokaždé nemusí vypadat. Jde o sponzory, prestiž a tak dále – každý chce hrát nejvyšší soutěž. Já chápu ten názor, i když ho nesdílím, že někteří hráči se obávají, že v případě postupu v týmu skončí, protože na vyšší soutěž potřebujete posily, ale vidíte, jak to dopadlo letos. Nepostoupilo se a stejně půlka týmu skončila. Myslím, že to je pro pochybovače jasná odpověď, že to o žádném vypuštění nebylo.

Máte zklamání z neúspěšného konce sezony stále v sobě?

Ano, každopádně. U mě to zklamání naštěstí trochu přemohl titul a následné oslavy volejbalového Jihostroje, kde to mám srdcově vlastně nastejno. Když má ustoupit Jihostroj před Motorem nebo naopak, vždycky je to pro mě hrozné dilema.

Jak se vám sezona vydařila z fanouškovského hlediska?

Byla zase parádní, mnohokrát jsme vyprodali Budvar arénu. Město žije hokejem, všude vidíte samolepky, čepice, oblečení. Když sledujete hodinu před zápasem ve městě, jak jdou proudy lidí v motoráckých barvách na stadion, je to paráda. To také dřív nebývalo. Uspořádali jsme plno výjezdů, a i když některý nebyl z naší strany organizovaný, stejně se nás na druhém konci republiky sešly klidně dvě stovky. Je to mazec. Na druhou stranu je škoda, že nejezdí všichni s námi autobusem, protože společné výjezdy autobusem nebo vlakem, to je paráda. Je to lepší, než se camrat někam do Havířova pět hodin v pěti lidech, užijete si spoustu srandy.

Můžete zavzpomínat, jaký letošní výjezd byl úplně nejlepší?

Z mého pohledu určitě vlakový retro výjezd na Kladno, který byl čistě z mé hlavy. Sice s tím bylo strašně moc starostí, ale ten nezapomenutelný zážitek vůbec nic nenahradí. Dalším vrcholem byl určitě první barážový zápas v Pardubicích. Když Luboš Rob pár vteřin před koncem rozhodl, byla v narvaném kotli neskutečná euforie. To, co se tam dělo, bylo naprosto nepopsatelné. Já byl v transu asi deset minut, kdy vůbec nevím, co se dělo. Něco podobného jsem zažil snad jen v sezoně 2004–2005 při postupu do extraligy.

Jednou z letošních novinek byl i televizní pořad Motorfans, v čí hlavě tento nápad vznikl? A jak se cítíte s mikrofonem před kamerou, když nám novinářům tak trochu fušujete do řemesla?

Já za to nemůžu (smích). Nápad vznikl jinde, že bychom mohli využít toho hokejového boomu, který v Budějovicích je. Nejdříve jsme jezdili s mým moderátorským kolegou a kamarádem Žížou na focení a vůbec jsme nevěděli, do čeho vlastně jdeme. Nakonec to dopadlo tak, že si všechno vymýšlíme a domlouváme sami, máme k sobě jen jednoho kameramana a myslím, že to běží dobře. Děláme pořad pro fanoušky, což nás baví. Teď vyjde 32. díl, který bude v této sezoně poslední. Je to pecka, dost se u toho nasmějeme, i když to tak možná v televizi nevypadá, tam se snažíme udržet kamenné tváře, protože nervozita je. Pokud bude zájem, v příští sezoně budeme v natáčení rádi pokračovat.

Zažíváte největší hokejovou euforii právě teď, nebo už jste zažil i plodnější sezony?

Myslím, že co se týče celostadionového fandění, opravdu jsme dosáhli absolutního vrcholu teď. Tribuny si žijí svým vlastním životem – stačí mávnout a všichni vědí, co se bude řvát, jaký bude chorál, kdo kdy má začít. To je fantazie. V samotném kotli a na výjezdech bývá samozřejmě euforie pravidelně, ale teď fandí celý stadion, což je super. Jsou lepší a horší zápasy, kvalitnější atmosféra se vždycky udělá na nějakém menším starším zimáčku, tým tam podporují všichni a kulisa je bouřlivá. Pak přijedeme naopak třeba do Jihlavy, kde je až 1500 motoráků, ale spousta lidí se přijede jen podívat, chce toho být součástí, ale tolik nefandí, takže to není takové.

Od kdy vlastně fandíte Motoru? Jak jste se do ochozů Budvar arény dostal?

Poprvé jsem do arény přišel v sezoně 1984–85. Závodně jsem plaval, a když jsem šel večer z tréninku kolem Budvar arény, slyšel jsem hrozný řev „GÓÓÓL!“. S kamarádem z plavání jsme tam nakoukli a už jsem v aréně zůstal vlastně dodnes. První půlrok jsem tam zašel občas po tréninku, v deseti letech jsem si bouchal dole na plexisklo, ale od nějakých čtrnácti let už chodím pravidelně. Sice si to člověk nepamatuje úplně přesně, ale z let 1985 a 86, kdy mi bylo dvanáct let, už mám doma schované skoro všechny Hokejkluby (zápasový zpravodaj), takže jsem chodil fakt pravidelně. S vrstevníky jsme tak dlouho fandili, až nám taťka Vency Krále (legenda budějovického hokeje) řekl, jestli nechceme buben. My jsme si sehnali další a od té doby fandíme. V tu dobu ještě nebyl oficiální fanklub, ale od nějakých šestnácti, sedmnácti let už jsem se o tyto záležitosti staral. Od té doby jsem v tom zapíchlý.

Jak vidíte z hlediska fanouškovské základny budoucnost budějovického hokeje? Neobáváte se, že by euforie mohla pomalu vyprchat, kdyby se tým ještě na pár let usadil ve druhé nejvyšší soutěži?

Možné to je, ale myslím, že minimálně příští sezona ještě bude slušná. Starší lidé, kteří by postupu třeba přestávali věřit, pak možná trochu ubydou, kdybychom ještě pár let nepostoupili. Dá se předpokládat, že by nechodilo šest tisíc lidí, ale třeba čtyři a půl. Uvidíme. Na druhou stranu na zimáku nepotřebujeme „čumily a pískaly“, kteří přijdou jen na TOP zápas. Když lidé budou chodit na zimák za dobrým hokejem a bude se jim tam s námi líbit, ať jich chodí klidně čtyři tisíce. Nicméně díky tomu, jak je teď budějovický hokej populární, začíná chodit i spousta mladých, byť si tam zatím spíš jen dělají selfíčka a chodí randit. Ale zase natáhnou své kamarády, takže žádný extrémně negativní dopad neočekávám. Moc kvalitnějších sportů v Budějovicích není.

Jak jste si v Budvar aréně užili reprezentační Carlson Hockey Games?

Užili jsme si to parádně, už to bylo na pohodu, bez nervů. Snažil jsem se užívat si atmošku všech zápasů včetně těch, kde nehráli naši. Byl jsem se kouknout třeba na severském derby, kde fandila půlka našeho kotle Švédům a půlka Finům, aby se všichni cítili jako doma. To byla bomba. Mělo to grády. Když se podívám v cizích zemích na podobný zápas, kde zrovna nehraje domácí reprezentace, tak je to nesrovnatelné. Je tam tisíc lidí a ticho jako v hrobě, to u nás nehrozilo. A když jsem viděl tu hokejovou kvalitu, padala mi huba, zíral jsem na to fakt s otevřenou pusou. Mazec! Samozřejmě, že přechod do útočného pásma, nahrávky, přesilovky – všechno bylo o několik levelů výš, než na co jsme z první ligy zvyklí. Navíc tím, že jsme fandili dole za bránou, tak jsme ze dvou metrů detailně viděli Kubu Voráčka, Petra Mrázka nebo Rusáky Yevgenie Dadonova s Nikitou Gusevem, na které jinak koukáme jen v televizi. Prostě super zážitky.

Když jsme nakousli mezinárodní akce, co očekáváte od mistrovství světa, které začíná už zítra?

Náš tým v Budějovicích vypadal hodně slibně, navíc ho doplní ještě Tomáš Plekanec a David Pastrňák. Sestava je v pohodě, jen uvidíme, jak to dopadne, jak bude tým šlapat v kabině, jak si to sedne, to je vždycky nejdůležitější. Snad se turnaj vyvede i gólmanům, kteří jsou vždycky klíčoví, třeba Peťa Mrázek mi u nás přišel trošičku nejistý, dost puků z něho vypadávalo. Věřím ale, že úspěch uděláme. Přejdeme přes čtvrtfinále a pak uvidíme, je to vždycky loterie. Sám ale zítra zvolím grilovačku na zahradě a na hokej se koukneme decentně s rodinou, protože hospod mám za poslední měsíc až nad hlavu. Do města vyrazím třeba až na důležité bitvy.

Co říkáte na tvorbu nového kádru Motoru? Antonín Stavjaňa začal dost drastickými změnami.

Upřímně říkám, že jsem tak velký třesk nečekal. Na druhou stranu se čistka dala čekat, důležitou roli hrají prachy. Není tajemstvím, že nějaké neshody s trenérem asi proběhly, když se z ničeho nic ocitlo pár hráčů na tribuně a v útoku nám přitom hrál obránce. Ale zbytečně bych to nehrotil, takové věci jsou normální v každém kolektivu. Oni se holt nepodřídili svému nadřízenému. Věřím tomu, že kluci z vedení mají rozjednané a připravené posily, protože je spousta lidí, kteří teď mají obavy a ježí se jim vlasy hrůzou, když se loňský kádr skoro rozsypal. Odešlo nějakých 60 gólů. Jména ale také nejsou všechno, jak nám koneckonců ukázala Jihlava. Se soudy si tedy počkám na červenec, až bude náš tým kompletně pohromadě. I v průběhu této sezony jsme si mysleli, že jsme přivedli vynikající hráče, a pak bylo po pár zápasech hotovo – viz. Angelo Esposito. Počkejme na závěry, až k tomu bude vhodná doba. Já za sebe říkám, že budu radši, když budeme mít dvě lajny, ve kterých dají všichni hráči po patnácti gólech, než padesátigólového kanonýra. Ten se může zranit a jste v koncích. Něco podobného nás potkalo v baráži, kdy se přestalo střelecky dařit Mílovi Čermákovi s Míšou Chovanem, trefovali tyčky, Nouza byl zraněný, Rob v baráži skoro zmizel z ledu. Do toho má problémy s fyzickou hrou u mantinelu. Přeji mu, aby se tam, kam teď odejde, chytil, ať se mu daří, všechno v dobrém, ale nevím, nejsem o tom přesvědčen. Bude muset hodně zesílit.

Co se týče právě Roba, mluví se o jeho odchodu do Jihlavy, kde už včera podepsal smlouvu také Jakub Suchánek. To by bylo hodně pikantní, kdyby je Motor třeba potkal příští rok v baráži?

To docela jo. Ještě když si vezmete tátu Luboše Roba, který za Motor bojoval proti Jihlavě celá léta, navíc tady trénuje juniory, a teď by měl bojovat jeho syn proti Motoru. Nevím, o tom radši ani nemluvit.

Naopak se domů vrátil Václav Nedorost. Předpokládám, že návrat patriotů ocení zarytí fanoušci, jako jste právě vy, ještě více než příchod hvězdy „zvenčí“?

Jasně, ještě čekáme Jirku Novotného, Martina Hanzala a bratry Michálky (smích). Ale samozřejmě víme, kde je realita, tohle je jen zbožné přání. S Vencou Nedorostem jsem se viděl před koncem roku, říkal mi, že už se chce opravdu usadit zpátky v Budějovicích, ale nakonec to nevyšlo, protože se Slovan Bratislava rozjel, začal dohánět ztrátu na play off, takže se Vaška nemohl vzdát. A do toho přišlo to jeho zranění. Jsme rádi, že ho tu konečně máme, tak jen doufejme, že mu vydrží zdraví. Všichni víme, jak na tom je, on má u doktora kartotéku jako málokdo. Skoro jako Rosický, to je rekordman. Ale strašně se na Vencu těšíme, snad mu vedení do lajny sežene pořádné spoluhráče, aby vytvořili výbornou formaci. On je skvělý hráč a myslím, že když si to sedne, tak nám ukáže ještě plno parádiček.

Už jsme nakousli, že fandíte také volejbalovému Jihostroji, ten vám letos udělal po trápení v základní části velkou radost…

To každopádně, základní část byla hrůzostrašná, doma to ještě trochu šlo, ale venku byli kluci úplně jaloví a prohrávali s kdejakým soupeřem. Ještě v únoru jsme byli na pátém, šestém místě. Vypadalo to všelijak, vyměnil se trenér a do vody byl vhozen Renda Dvořák, který to ani nečekal, ani se mu do koučování moc nechtělo. Ale nakonec se hráči srovnali a klaplo to, play off bylo úžasné, prostě pecka. Naše užší jádro se vždycky s hráči zúčastní i toho závěrečného večírku po barech, takže se s nimi dobře známe. Letos ale oslavy proběhly bez tradičního koupání v kašně, protože byla hrozná zima. Nebylo to k tomu, tak snad ještě někdy příště. Na volejbal chodím aktivně od roku 1992 a zažil jsem všech devět titulů, takže to už je také pěkná řádka vzpomínání.

Pokud se nepletu, sám máte rodinu, dvě děti, do toho Motor, Jihostroj, práce – dá se to vůbec zvládat?

No, je toho opravdu hodně. Co se týče Motorfans, je pořád co zařizovat. Jsem rád, že už je nás ve vedení pět, takže si můžeme práci trochu rozdělit a odlehčit. Teď jsme měli valnou hromadu, kde jsem byl zvolen předsedou na další tři roky, ale příště už snad vyhraje někdo jiný, zlobit se nebudu (smích). Teď po sezoně hokeje i volejbalu už je to lepší. Přišlo šťastnější rodinné období, kdy jim to musím vynahradit. Poslední měsíc byl fakt extrémní, když hrál Motor baráž a Jihostroj finále extraligy. Samozřejmě, že to mám občas od manželky na talíři, musím teď trochu dohnat resty. Máme čtyři měsíce na to, abychom si rodinku pořádně užili, a abych konečně hodil na zahrádce nohy na stůl.

Zbývá vám ještě čas na aktivní sportování?

Jak už zaznělo, v mládí jsem třeba závodně plaval, ale vyzkoušel jsem snad všechny sporty – florbal, hokejbal, teď hraji bowling za tým Motorfans. Přes léto si rád zahraji i takové ty sporty „na pohodu“ u vody – nohejbal, plážový volejbal, pétanque a tak. Když to jde, mám i windsurfing, ale už je to horší, protože mi vyskakuje koleno.