Kdy jste se poprvé podíval zblízka na věžní hodiny doma v Chýnově?

Chýnovské hodiny znám opravdu důvěrně. Už jako kluk jsem je pomáhal opravovat taťkovi. Táta zemřel v roce 1983 a místní hodiny mi v podstatě zůstaly. Tehdy mě oslovili, jestli bych se o ně dál staral, servisoval je a opravoval. Ani taťka přitom nebyl původně vyučený hodinář. Byl jemný mechanik, pracoval u dráhy na zabezpečovacím zařízení a po práci jako koníček opravoval lidem hodiny.

Vy jste také nebyl vyučený hodinář. Proč jste si po letech praxe řekl, že potřebujete i výuční list?

Měl jsem průmyslovku, ale na začátku devadesátých let jsem si řekl, že když tu práci dělám, chci být hodinářem se vším všudy. Na škole v Polné jsem dálkově absolvoval povinnou praxi, složil všechny zkoušky a asi po roce a půl jsem před komisí obhájil své hodinářské znalosti a dovednosti. Chtěl jsem mít platný výuční list, osobně odpovídat za svoji práci a také tím uživit rodinu. Už jsem nechtěl mít nad sebou žádného šéfa. Tehdy jsem si řekl: Tak to zkusím. Buď to půjde, nebo ne. A zůstal jsem u toho pětatřicet let.

Když se zastavily hodiny na táborském děkanském kostele nebo Staré radnici, také se volalo k vám do Chýnova…

Na děkanském kostele jsou elektronické věžní hodiny, které dělal kolega Šmerda z Liberce. Ten už dnes nežije, ale pokud vím, pokračuje jeho syn. Na Staré radnici je elektromechanický hodinový stroj s elektrickým natahováním. Na něm jsem už jednou dělal generální opravu. Ve věži ale zůstal také původní starý stroj. To je nádhera. Bohužel byl tak prorezlý a poškozený, že dát ho znovu dohromady by znamenalo značné náklady. Tak jsem ho alespoň zakonzervoval a připravil jako exponát pro muzeum.

Kdy vám táborské hodiny připravily nejhorší chvíle?

Jednou prasklo táhlo k cimbálu. A to musíte vylézt úplně nahoru. Mraky schodů. Nejdřív do malé místnosti, kterou kdysi používal věžník, a potom ještě dál ke strojkům. Tam je všechno staré, místy shnilé a špinavé. Pořádně nevíte, kam šlápnout a co pod vámi vydrží. Já tam předtím nikdy nebyl a přiznávám, že ty prostory byly v hrozném stavu. V podstatě se o ně nikdo nestaral, nikdo tam ani nechodil. Taky proč. Jenže vy jste tam od toho, abyste závadu našel a opravil. Takže musíte až nahoru k cimbálu. A hlavně si dole nesmíte nic zapomenout. Prostory jsou minimální, ke všemu se špatně dostáváte a je to i trochu nebezpečné. Ale to se nedá nic dělat. Je potřeba, aby věžní hodiny zase fungovaly.

Když otevřete starý stroj, napadlo vás někdy, že už ty hodiny zachránit nepůjdou?

Zachránit jde téměř všechno. Lidé mi někdy přinesou staré hodiny a ptají se, jestli ještě stojí za to je opravovat. Nejdřív zjistím jejich stav a potom se většinou musím zeptat, jestli se jim oprava ještě vyplatí. Jestli k hodinám mají nějaký citový vztah, protože náhradní díly prostě nejsou a musím je vyrobit. Snažím se všechno zprovoznit a dát hodinám ještě jednu šanci. Ale musí to být rozumné. Záleží také na tom, kolik jsou majitelé ochotni do obnovy investovat. Nejhorší je, když dostanete do rukou krásné hodiny, alespoň zvenku. Otevřete je a máte pocit, že je opravoval nějaký elektromechanik samouk. Všechno zacínované, připájené. Až se divíte, že po takovém zásahu vůbec někdy šly. Z toho se mi vždycky ježí vlasy na hlavě. Je mi líto původních tvůrců těch hodin.

Co udělá hodinář, když náhradní díl prostě neexistuje?

Na staré hodiny dneska neseženete zhola nic. Téměř všechno si musíte vyrobit sám – ozubení, kola, pastorky, hřídele… A to nemluvím o kapesních hodinkách, protože na ty nejsem ani zařízený. Prostě neumím všechno. Já mám rád velké hodiny a hlavně věžní. U nich si z devětadevadesáti procent musím potřebnou součástku vyrobit sám. Mám takovou bednu se „šrotem,“ a tam se taky občas něco najde, co se dá použít a dotvořit. Buď je to ze stejných nebo hodně podobných hodin. Pak se s tím dá ještě něco udělat.

Na zámecké věži v Dačicích jste pracoval s hodinovým strojem signovaným letopočtem 1713, na Hluboké s hodinami z roku 1741, v Broumově se strojem z roku 1781. Proběhlo vám někdy při rozebírání tak vzácného mechanismu hlavou: Jestli teď něco pokazím, náhrada neexistuje?

To fakt ne. Prostě to musíte udělat tak, aby to fungovalo. Musíte to opravit. Hodiny je třeba nejdřív pořádně vyčistit a promazat a teprve potom můžete hledat závadu. Když je všechno špinavé a jsou tam staré usazeniny, nikdy pořádně nezjistíte, kde je problém. Většinou si dávám týden na to, aby všechno chodilo, a další týden na vyzkoušení. Až potom hodiny předám zákazníkovi.

Za desítky let jste vystoupal na spoustu věží. Bylo vám někdy nahoře opravdu úzko?

Asi nejhorší přístup byl v Českém Krumlově na věži kostela svatého Víta. Je tam asi šestimetrový žebřík, skoro kolmo postavený ke stěně. Když po něm lezete, tak fakt nemáte nejlepší pocit. Držíte se skoro na konečcích prstů u nohou. Ale musíte. Jinak se ke strojkům nedostanete. Když je ale bouřka, do věže vůbec nelezu. Ani náhodou. A nikomu bych to ani nedoporučoval. To už by byl zbytečný hazard. Stačí, co člověk zažije při běžné obhlídce a opravě některých věžních hodin. Lidé dole jen vidí, že se ručičky zase rozběhly.

Dokážete být po povedené opravě na sebe pyšný?

Radost mám asi ze všech hodin, které se podaří opravit. Musíte ji mít, když vámi opravené hodiny zase ožijí a chodí. Moje přítelkyně se vždycky ptá: Tak co, jak to dopadlo? A já jí z legrace říkám: No, když jsem odcházel, tak ještě šly… Ale stane se, že opravíte věžní hodiny a po týdnu se objeví nějaký problém, který ani není ve stroji. Může být třeba v ručkových převodovkách nebo v centrálním převodu. Takže to zase musíte najít a opravit. Někdy to znamená sundat ručkové převody, a to není zrovna jednoduché. Ne vždycky to jde zevnitř věže. Pak potřebujete najít jiné řešení, přistavit plošinu, nebo využít třeba hasiče a jejich techniku.

Celý život zachraňujete mechanické hodiny, ale zároveň jste sám zaváděl automatické natahování a elektronické řízení. Nemizí tím kus hodinářského řemesla?

Ono je to trochu jinak. Když je požadavek udělat u historického stroje elektrické natahování, dělám to tak, abych nezasahoval do konstrukce původního stroje. Zachovám také možnost ručního natahování. Pod původním strojem je konzola, na které jsou motory, převodovky a elektromagnetické spojky. To staré tam nechávám. Když se na hodiny podíváte zepředu, nevidíte vůbec nic, co tam původně nebylo.

Je vám pětasedmdesát a stále vyrážíte k věžním hodinám. Co je těžší – opravit starý stroj, nebo se k němu vůbec dostat?

U některých starých věžních hodin je problém v tom, že je musíte nahoře rozebrat a všechno snést dolů. Dole stroj vyčistíte, složíte, najdete problém, opravíte ho a vyzkoušíte. Pak ho ale musíte znovu rozebrat, všechno vynést zpátky na věž a tam zase poskládat, připevnit, seřídit a prověřit. To je fyzicky strašně náročné. Bez pomocníků bych to dneska už nezvládl. Když vidím třeba schody na táborskou věž, tak si dopředu musím dodat hodně odvahy a optimismu, protože ty schody už potřebují značnou fyzičku. Za ty roky jsem určitě zvládl schodovou osmitisícovku. Možná Mount Everest. A ještě se zátěží…

Máte komu předat to, co jste se za celý život naučil?

Nemám. Syn Michal (49) je sice také hodinář, má firmu, bydlí u Kolína a pracuje v Praze. Provádí opravy hodin, nástěnných hodin, hodinek a klenotnických výrobků. Je se svou prací spokojený a stěhovat se sem nechce. Snažil jsem se získat nějakého mladého hodináře v regionu, potom i v Jihočeském kraji. Nedaří se. Všichni vědí, co tahle práce obnáší, a tak nechtějí. Mám obavy o věžní a radniční hodiny, které se mi podařilo rozhýbat. Za pár let se mohou nadobro zastavit. Je pravda, že mi Michal párkrát pomohl, ale má to stále jen jako koníčka. Zatím se nenechal zlákat. On ví, že starat se o věžní hodiny je těžká a špinavá práce. Mnohdy i nebezpečná. Ale také ví, že výsledek stojí za to. Tak uvidíme…

Kdyby zítra zazvonil telefon a ozvalo se: Pane Kapplere, na Staré radnici v Táboře nám zase stojí hodiny, co uděláte?

Víte, ono to není – kdyby. Táborské hodiny teď chvíli jdou a chvíli nejdou. Takže si tam budu muset odskočit. Asi to bude někde zanesené klacíky od ptáků. Ve vedrech jsem si ale netroufal lézt nahoru do věže. Tam je ještě o deset až dvacet stupňů víc než venku. Navíc jsem omezený otevírací dobou muzea, protože přístup je právě přes muzeum. Jednodušší je to v Chýnově nebo v Malšicích. Tam mám od věže klíče, takže nepotřebuji žádnou asistenci. Prostě odemknu a jdu se podívat, co těm hodinám zase je.

Jiří Riki Řeháček