Zdeněk Solfronk (42) z Českých Budějovic pracuje jako řidič sanity u Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje už 22 let. Za tu dobu zažil mnohé a do nemocnice bezpečně dopravil stovky pacientů. Že je profík na správném místě dokázal právě při prvním ročníku Mistrovství České republiky řidičů záchranných služeb. Jak ale sám říká, místo v dalším ročníku mistrovství už přenechá mladším kolegům. „Šlo spíš o to zúčastnit se a vyzkoušet si to. Do dalších ročníků musí jet mladí a nadějní. Jsou dravější,“ usmívá se Zdeněk Solfronk.

Mistrovství České republiky řidičů záchranných služeb se konalo poprvé. Věděl jste do čeho jdete?

Ano, přišly nám manuály s rozpracovanou trasou, jak bude vypadat, co od nás budou očekávat a jak budeme bodovaní.

Co se tedy od soutěžících očekávalo?

Zajet rychlostní slalom, v rámci bezpečnosti s osobním automobilem, protože hrozilo v extrémním případě převrácení sanitního vozu. Následovala jízda na přesnost se sanitou, parkování do garáže bez zapnutých couvacích senzorů a kamer. Měřila se vzdálenost od optické zdi, kterou jsme tam měli připravenou, vědomostní test a výměna kola na čas.

Připravoval jste se nějak předem, vyrazil jste si třeba zajezdit na polygon?

Jezdíme na polygon pravidelně ob rok. Je dobré si ho vyzkoušet v rámci chování sanitky na mokré ploše, v zatáčkách a podobně. Na mistrovství jsem se ale nijak zvlášť nepřipravoval. Jel jsem tam pro zábavu. Pořadí, na kterém se umístím, pro mě nebylo rozhodující. V celkovém čase a hodnocení byl mezi prvním a posledním soutěžícím rozdíl asi tři, čtyři minuty. Z mého pohledu nešlo o to, kdo bude první či poslední. Jednalo se spíš o to, aby se mohli celorepublikově potkat řidiči, tuto možnost máme málokdy. Většina závodů je určena pro záchranáře nebo posádky.

Přihlásíte se i do dalšího ročníku, když už víte, o čem soutěž je?

Ne, doporučil bych to klukům do třiceti let, kteří pracují na záchrance tak do pěti let. Mají jiný drive a bylo to hodně znát. Chlapi kolem 40 až 50 let sice mají zkušenosti, co se týče záchranky jako takové, ale už nemají tu dravost.

Přejděme k vaší práci jako takové. Mnohdy při ní jde doslova o vteřiny. Jak se chovají řidiči ostatních aut, když vidí houkající sanitu se zapnutými majáky?

Většinou se snaží uhýbat. Jsou ale situace, kdy se leknou a nereagují úplně adekvátně, zazmatkují. Při sekundárních převozech mezi nemocnicemi se ale samozřejmě někdy stane i to, že se na nás někdo nalepí a sveze se s námi. Mnohdy se ale nebezpečně chovají i chodci, kteří jsou schopni vkročit do silnice, i když se blížíme se zapnutými majáky a houkačkami. Stejně tak cyklisté.

Dostal jste se někdy do situace, kdy byste měl kvůli dalším řidičům co dělat, abyste neměl se sanitou nehodu?

V posledním roce se mi stalo například to, že z kolony stojících aut vyjela paní, která se mi rozhodla uhnout do jediného místa, kterým jsem mohl projet…

Jak by se tedy měli správně řidiči zachovat, když za sebou slyší houkání?

Hlavně nezmatkovat, to je nejhorší, co se může stát. Většinou je vidět, kam chce sanita jet a stačí volně popojet v tomto směru a přibrzdit u kraje. Není třeba prudce brzdit nebo najíždět na obrubník, což lidé někdy dělají a pak smutně stojí u píchlé pneumatiky. Musí to být bezpečné i pro ně.

Vaše práce musí být psychicky náročná, máte zodpovědnost nejen za sebe, ale i za lidi, které vezete. Jak relaxujete?

Různě. Chodím si zastřílet, dokonce i s manželkou. Občas vyrazím s rodinou na výlet. Speciální relax ale nemám, moje práce mě baví a naplňuje.

Patří řidič sanitky k těm, komu pacienti přijdou poděkovat za záchranu života, nebo se to stává spíše záchranářům a lékařům?

Nedělal bych rozdíly, když přijde poděkování, pak na posádku jako celek. Nebo naopak výtka, i to k naší práci ale patří.

Jaká je vlastně náplň práce řidiče třeba u dopravní nehody?

Záleží na tom, o jakou nehodu se jedná. Pokud je to třeba jen o zlomenině ruky, je úkolem řidiče zastavit tak, aby posádku ochránil. Místo musí být bezpečné pro celou posádku, to je priorita. Pomáhají nám v tom případně i hasiči se svými vozy. I když se to ostatním řidičům často nelíbí. Při větší nehodě procházíme všechna auta, posádka se stará o účastníky nehody v nejvážnějším stavu, ale mohou tam být i další, které v daný okamžik například „jen“ bolí za krkem a trochu se jim motá hlava. Za okamžik se ale může jejich stav změnit, musíme je tedy monitorovat. Pokud je na místě zraněných víc, je mimo jiné úkolem řidiče také zavolat posily.

Ošetřujete také zraněné? Předpokládám, že musíte mít nějaký zdravotnický kurz?

Jedná se o ošetřování typu fixace končetin, obvazování krvácejících ran a podobně. Pro řidiče zdravotnické záchranné služby jsou určeny dva základní kurzy, RZP a RLP. Dnes už se dělají dohromady jako rok a půl trvající kurz, dřív byl dvouletý. Ten mám já, rok jsem byl v Českých Budějovicích na RZP a rok jsem dojížděl do Brna do Národního institutu dalšího vzdělávání.

Dá se říct, k jakým případům vyjíždíte nejčastěji?

Rozhodně to nejsou dopravní nehody a infarkty, jak si mnoho lidí myslí. Velká část výjezdů je k situacím, kdy pacienti v seniorském věku nevědí, jestli je jejich stav ještě takový, aby to řešil praktik, který třeba ordinuje až odpoledne, nebo vážnější a je třeba lékařská pomoc ihned.

Své jste si užili určitě i při pandemii covidu…

Největší problém byl, že jsme se vše učili. Jak dezinfikovat auta při častých výjezdech k této chorobě, navlékat se do ochranných „skafandrů“… Zdravotnictví je ale i o infekčních chorobách, tato pro nás byla nová, co týden přicházela nová nařízení, ale pořád jsem covid bral jako každou jinou nemoc. Bylo jen třeba naučit se k ní umět chovat.

A jak se k vám chovali pacienti? Někteří zdravotníci mi říkali, že mnohdy dokázali být docela nepříjemní…

Nasávali informace z médií a ty nebyly vždy úplně přesné. Vysvětlit některým lidem, že v danou chvíli nezemřou bylo složité. Bylo jasně vidět, jak funguje lidská psychika. Týden nemohl člověk dýchat, kašlal a považoval to za normální průběh běžné nemoci. Když ale zjistil, že má covid, volal nás, i když jeho hodnoty nebyly nijak tragické. Nepříjemní byli ale někdy hlavně příbuzní pacientů. Na druhou stranu se není čemu divit, chápu, že reakce může být neadekvátní, bojí se o své blízké. Je ale třeba, aby si lidé vždy uvědomili, že i my děláme svou práci, jak nejlépe dovedeme.

U záchranky jste už dlouhá léta, baví vás ještě vaše práce?

Baví mě pořád. Líbí se mi na ní její různorodost, každý den a výjezd je jiný.