Kněz Benedikt František Hronek z Olešné zahynul krátce před koncem války v Terezíně
František Hronek se narodil 12. února 1907 v Kloukách, tedy v dnešních Klukách u Písku. Jeho rodiče František Hronek z Olešné a Anna Adámková z Klouk se vzali 19. listopadu roku 1894 a od svatby žili v domku s číslem 27 v Olešné. Z jejich manželství vzešlo více než deset dětí, ne všechny se však dožily dospělosti. Jediný František spatřil světlo světa v domě svých prarodičů s číslem popisným 91 v Kloukách, kde jeho maminka právě byla na návštěvě. Kmotrem při křtu byl jeho strýc Josef Adámek, tehdy svobodný nádeník. Všichni ostatní sourozenci se narodili v domku svých rodičů v Olešné.
Do obecní školy v Podolí I František nastoupil 16. září 1913 a učil se v ní do února 1921. Obec Podolí I farně příslušela ke kostelu v Bernarticích, a proto žáci podolské školy bývali během školní docházky slavnostně biřmováni v bernartickém kostele. Týkalo se to i žáků z Olešné, byť jinak Olešná patřila pod chřešťovický kostel svatého Jana Křtitele na poušti. Dne 4. června 1918 byl kaplanem Tomášem Lexou v Bernarticích biřmován i František. Za kmotra mu tehdy šel krejčí Josef Hronek, jeho starší bratr, žijící v domě rodičů v Olešné.
Vstup k dominikánům
František vyrůstal v prostředí silně věřící katolické rodiny, která byla zapojena i do náboženského života v obci. Roku 1921 začal studovat Arcibiskupské gymnázium v Praze. Studie však ukončil předčasně na konci šestého ročníku, protože dospěl k rozhodnutí vstoupit do řádu dominikánů. Přijat do něj byl 21. srpna 1927 v Praze a hned 31. srpna byl poslán do noviciátu v Olomouci. Zde dostal řádové jméno Benedikt. Následující rok začal studovat na filozoficko-teologickém učilišti řádu dominikánů v Olomouci a 29. června 1933 byl v arcibiskupské kapli v Olomouci vysvěcen na kněze.
Po vysvěcení se odebral do kláštera dominikánů v Praze, aby zde vykonal svou primiční mši. Ta se konala 2. července 1933 v chrámu sv. Jiljí na Starém Městě pražském i za účasti rodičů a sourozenců. Tento slavnostní okamžik si nenechalo ujít také mnoho přátel, krajanů a rodáků z Olešné. Po slavnosti se poprvé po šesti letech, strávených v klášteře v Olomouci, vydal zpět ke svému domovu. Cestou se zastavil v Milevsku, kde ho věřící uvítali. Doma se ještě stačil sejít s otcem, který po návratu z Prahy vážně onemocněl a 12. července ve věku 70 let zemřel.
Osudný Terezín
Dva dny po pohřbu odjel Benedikt do divizní nemocnice v Terezíně, aby vykonal prezenční vojenskou povinnost. Dle vzpomínek Hronkova přítele a kolegy v noviciátě Prokopa Švacha prý jednou vyjádřil přání se do Terezína znovu podívat. To se mu splnilo během mobilizace v roce 1938. Tehdy ještě netušil, že se v Terezíně ocitne i potřetí za dramatických okolností a že se tím naplní jeho osud.
V kněžské službě působil Benedikt František Hronek v různých dominikánských klášterech v Čechách i na Moravě – v Praze, Olomouci, Litoměřicích, Znojmě či v Uherském Brodě. Měl i hudební talent, v jeho pozůstalosti se dochovala řada jeho varhanních skladeb nebo jejich úprav a variací. Jako autor přispíval menšími články do časopisů Neděle a Růže dominikánská. Benedikt František Hronek byl nadaný kazatel. Jeho kázání byla oblíbená a hojně navštěvovaná. Kázal nejen v klášterech, ve kterých právě působil, ale procestoval mnoho měst i vesnic na Moravě i v Čechách. Kázání si pečlivě připravoval a jejich ručně psané texty i s údaji kdy a kde je pronesl, jsou uschované v jeho pozůstalosti. Zapisoval si i myšlenky, které někde slyšel či četl a které ho zaujaly. Takovým myšlenkám říkal lapidárky a často je ve svých textech využíval. Během těžkých let nacistické okupace dodával lidem odvahy, snažil se je povzbudit a dát jim naději na lepší časy.
Svými přímočarými a často odvážnými texty zcela jistě vzbuzoval pozornost německé tajné státní policie, což se mu nakonec stalo osudným. Příkladem jeho statečnosti je například úryvek z kázání, které pronesl u kaple v Rastorech v roce 1941. Tam řekl: „Každá lidská stavba se rozpadne. Jen nikdy ne budova naší víry, která sahá od země až do nebes. Protože je to dílo Boží, protože ji stavěl nejlepší stavitel Ježíš Kristus. Protože je vystavěná na skále a její kameny jsou spojeny drahocennou maltou, krví Ježíše Krista a krví milionů svatých mučedníků. A proto také ti, kdo se do ní utíkají, najdou v ní bezpečný útulek a klidně mohou odpovědět na malicherné rány nepřátel, kteří rozbíjejí o ni stále svá čela. Marné vaše proti nám jsou vzteky. Nezhyne rod, jenž věřit neustane.“
Udal kněze kostelník?
Okolnosti zatčení otce Benedikta v květnu roku 1944 a jeho pobyt v koncentračním táboře v Terezíně popsal jeho bratr Bohumil Hronek, který tehdy žil a pracoval v Praze jako účetní. Další cenné svědectví o pobytu v koncentračním táboře sepsal Martin Nosek, který se s otcem Benediktem setkal na přízemní chodbě pankráckého vězení před transportem do Terezína dne 10. října 1944. Od té doby se z nich stali přátelé doslova na život a na smrt.
Benedikt byl 11. května 1944 telefonicky vyzván úředníkem gestapa, aby se druhý den dostavil k výslechu. To se stalo den poté, co kostelník Vasil Ravigiděwiš z kostela svatého Klimenta v Praze vyslechl rozhovor bratrů Hronkových, ve kterém se Benedikt zmínil, že chce nechat vymalovat obraz Panny Marie a opatřit jej veršem v tom smyslu, aby Panna Maria nedala zahynouti českému národu. Měl dodat, že Rusko brzy český národ vysvobodí. Bratr Bohumil na Benedikta naléhal, aby uprchl z Prahy a ukryl se, což však Benedikt odmítl s tím, že žádný generál z boje neutíká, leda zbabělec.
Dne 12. května 1944 byl tedy Benedikt František Hronek na gestapu zatčen komisařem Oberhauserem z oddělení IV4a pro církev, sekty, jasnovidce. Po výsleších v Pečkově paláci a věznění na Pankráci byl 23. června deportován do Terezína. Z Terezína mohl svému bratru tajně psát. V dopisech se zmínil o tom, že mu trýznitelé kladou za vinu, že z kazatelny schvaloval atentát na Heydricha. Jeho první pobyt trval v Terezíně do 19. září. Zpět na Pankrác se dostal patrně kvůli tomu, že dozorci objevili zápisník, který si Benedikt v Terezíně psal. Ke druhému deportování do Terezína došlo 10. října 1944. Vystřídal několik cel a nakonec se dostal na neblaze proslulý IV. dvůr.
K okolnostem smrti otce Benedikta Martin Nosek uvádí, že 6. ledna 1945 spolu s jinými vězni zametal Benedikt silnici v pevnosti. Byla mu zima, a tak se šel bez dovolení ohřát do konírny. Zde jej nalezli bachaři, kteří navíc při jeho tělesné prohlídce u něj objevili tajně doručený dopis, patrně od matky. Po surovém zbití byl za trest uvržen do takzvaného dunkelu, tedy malé cely bez světla a topení. V lednovém mrazivém počasí byl navíc zbaven teplého šatstva a deky. V těchto surových podmínkách byl vězněn více než měsíc, než na následky týrání a celkového prochladnutí 11. února zemřel. Tuto smutnou novinku přišel Martinu Noskovi oznámit Mirko Charvát, který se s oběma duchovními dobře znal z doby, kdy byli všichni ubytováni na celé číslo šest.
Prezident republiky Edvard Beneš dne 16. února 1946 vyznamenal Benedikta Hronka in memoriam Československým válečným křížem 1939. Na svátek Nanebevstoupení Páně 30. května 1946 bylo toto vyznamenání předáno jeho matce Anně Hronkové.

Diskuse k článku