Příběh Karolínky nenechal chladnými ani kolegy Moniky Petrů z krumlovského městského úřadu, kteří se aktivně zapojili do sbírky na nový automobil, který maminka handicapované holčičky nutně potřebuje pro její přepravu k lékařům a na různá rehabilitační cvičení. Dvacet tisíc korun poslalo Karolínce také město Český Krumlov.

Karolínka se narodila ve 39. týdnu těhotenství císařským řezem, protože měla otočenou hlavičku nahoru, ale jinak nic nenasvědčovalo tomu, jak těžký osud jí i její maminku čeká. „Po narození měla sice malinko šišatou hlavičku, ale lékaři říkali, že o nic nejde a vše se srovná,“ vzpomíná na chvíle po narození Karolínky Monika Petrů.

První, komu se vše v pořádku nezdálo, byla teprve pediatrička, ke které začala maminka Karolínky docházet po propuštění z porodnice. Hlavička Karolínce sice dorůstala, ale velmi pomalu, nakonec se růst zastavil na 39 centimetrech, navíc se přidaly podivné záškuby a prudké ujíždění očí. To už měla za sebou několik vyšetření na neurologii v Českých Budějovicích i v Thomayerově nemocnici v Praze. Právě zde nakonec lékaři mamince oznámili, že její dcerka trpí Mikrocefálií a Westovým syndromem, nejtěžší formou epilepsie.

„Léčili nás tři měsíce a stav se značně zlepšil, krátce po návratu domů se ale vše objevilo znovu. Při dalším vyšetření na magnetické rezonanci mi pak sdělili, že Karolínka má atrofický mozek, kterému chybí centrum pohybu, a její vývoj se zastavil, pravděpodobně z důvodu neznámé infekce, v osmém měsíci těhotenství,“ vzpomíná se slzami v očích na další smutnou zprávu od lékařů Monika Petrů.

V té době ale ještě stále věřila, že se vše podaří dát do pořádku a Karolínka se uzdraví. „Nasadili ji měsíční kortikoidní léčbu a vypadalo to, že se záchvaty zastavily. Domů jsme odjížděly v době, kdy začínala první etapa covidu a všude bylo plno nervozity. Přesto to vypadalo, že epilepsii se podařilo zvládnout,“ vzpomíná maminka Karolínky.

Doma se ale zdravotní stav Karolínky opět zhoršil a záchvaty začaly být stále častější a intenzivnější. Karolínka proto začala znovu dostávat antiepileptické léky. „Začínala na Rivotrilu, ten z ní ale udělal úplnou hadrovou panenku, byla po něm utlumená a přestávala jíst. Dnes má speciální čtyřkombinaci antiepileptik, které užívá dvakrát denně po dvanácti hodinách. Záchvaty se zmírnily, ale už zůstaly,“ přibližuje maminka Karolínky, čím vším si musela ona i její dcera projít.

Ta nejhorší zpráva na ní ale teprve čekala. Přišla po přestěhování do bytu po babičce v Telči. Při jedné z návštěv v jihlavské nemocnici Monice Petrů jeden z lékařů bez obalu na chodbě před pokojem sdělil, že Karolínka nemá žádnou šanci na uzdravení a že se s tím má smířit. „Byla jsem z toho tehdy úplně v šoku, jakoby mi někdo vzal všechnu energii. Ta slova o tom, že Karolínka nikdy nebude jako ostatní holčičky a že její život je časově velmi omezen, ze mě v tu chvíli udělala úplnou psychickou trosku. Zpětně jsem ale za ta tvrdá slova ráda. Bolelo to velmi moc, ale dostala jsem se nohami na zem, musela jsem si uvědomit, že na něco prostě nestačím, že něco nejsem schopna sama ovlivnit. To uvědomění a smíření se s osudem, mi nakonec pomohlo jít dál. Dnes vím, že náš společný čas je omezený a snažím se, aby byl pro Karolínku i pro mě a starší dceru Ninečku, co nejšťastnější. Někdy je to hodně těžké, ale to přijmutí osudu ze mě udělalo někoho jiného. Úplně jsem přehodnotila své životní hodnoty a stala jsem se věřícím člověkem,“ říká smířeně Monika Petrů.

Tříletá Karolínka jezdí čtyřikrát týdně na rehabilitace a několikrát do roka na speciální rehabilitační pobyty, z nichž většinu zdravotní pojišťovna nehradí. Přestože dostává Monika Petrů příspěvek na péči v té nejvyšší kategorii, na pokrytí všech nákladů spojených se zdravotní péčí a speciální stravou, kterou Karolínka potřebuje, to nestačí. „Ale nechci si stěžovat, snažím se nějak vyjít a mít v rámci možností hezký život,“ říká maminka Karolínky a Niny.

Právě díky své skromnosti dlouho váhala, zda má přistoupit na nápad kamarádky ze školních let a požádat o sbírku na nový automobil. „Přišlo mi to nepatřičné, ale nakonec jsem se nechala přemluvit. Nechci to auto přece pro sebe, abych si něco dokazovala, mnohem raději bych neměla žádné auto, kdyby byla Karolínka zdravá. Ale už dnes se do auta sotva vejdeme a za chvíli až skončí na vozíčku, už nebudeme mít vůbec žádnou šanci se do naší staré fábie vejít,“ vysvětluje důvody, proč nakonec na nápad kamarádky přistoupila. „Nechci žádný úplně nový a moderní vůz, potřebuji jen aby se do něj Karolínka vešla a aby nějaký čas jezdil bez větších oprav,“ dodává Monika Petrů.

Pokud vás příběh Karolínky a její maminky zaujal a je ve vašich možnostech pomoci jim v jejich těžkém údělu, podívejte se na stránky www.donio.cz/automobil-pro-karolinku.