Ten byl zasloužený, i když si asi mnozí určitě neumějí ani ve snu představit, co dá taková patchworková deka práce. Ženy, kterým všichni v rekreačním středisku neřeknou jinak než – švadlenky, šijí po snídani do oběda, od oběda do večeře a po večeři do půlnoci nebo i přes půlnoc. „Přestože nabízím jako součást kurzu i masáže nebo cvičení, není o to zájem. Děvčata tvrdí, že u šicího stroje to jsou jejich lázně. Děti a chlapi zůstali doma, tohle je náš svět,“ směje se Radka Sedláčková. Ženy patchworku, který se zrodil kdysi na divokém západě v Americe z nouze – jako deky šité ze záplat, zkrátka úplně propadly. 

Ve středečním vydání Jihočeských týdeníků nabídneme i další zajímavosti. Ročně kurzy Radky Sedláčkové projde kolem dvou set žen. A velká část se každoročně vrací. Nás za švadlenkami pozvala Eva Fořtová, daňová poradkyně z Milevska. „Jezdí sem hodně účetních a učitelek,“ přitakává i lektorka.

Patchworková deka z kvalitních materiálů je dost drahá. Jen látky mohou přijít až na pět tisíc korun. „Když připočtete ty hodiny práce, nikdo by si asi takovou deku nekoupil. Tohle jsou originální výrobky, které se dávají ze srdce a dědí se pak z generace na generaci jako vzpomínka na babičku nebo maminku,“ říká Radka Sedláčková a má i jednu další překvapivou novinku.

Po éře socialismu, kdy si šikovné české ženy uměly na šicím stroji ušít oblečení srovnatelné se světovou módou, i když nabídka v obchodech zaostávala, šicí stroje upadly téměř v zapomenutí. V obchodech je dnes všechno, ošoupaná Burda už nejde z ruky do ruky. A věřte nebo ne, Radka Sedláčková tvrdí, že šicí stroj zažívá zmrtvýchvstání, stroje se znovu nakupují a dělají radost svým majitelkám nejen při tomto koníčku, ale i když si vlastnoručně ušijí něco na sebe.