„Děda s babičkou měli hospodářství a ztělesňovali pamětníky v naší rodině. Čekanický dědeček Vladimír Maňhal dobře pamatoval osvobození Blatenska americkými vojáky. V květnu 1945 nadšeně lezl v Blatné s ostatními na tanky s bílou hvězdou a se zámořskými osvoboditeli se kamarádil. Když tábořili Američané v Čekanicích, vozili praprababičku džípem do kostela. Praprababička žila před první světovou válkou třináct let v USA, a tak se s vojáky snadno domluvila. Ti ji využili i tím způsobem, že si k ní vodili české holky a ona plnila úlohu tlumočnice. Mimoto americkým elegánům také pravidelně žehlila kalhoty,“ vypráví David Maňhal.

Davidova babička, která se do Čekanic přivdala, zažila zase americké vojáky v západních Čechách. „Dostala tam od nich jako dárek plastový křížek. Babiččině tatínkovi v Žihobcích zase věnovali dvě německé pistole. Žihobecký statek rodiny Prchalových byl Američanům zcela otevřený a přístupný. Bohužel v 50. letech padl za oběť komunistické kolektivizaci,“ říká.

Jak to začalo

V roce 2012 se začal věnovat oživlé historii jako takzvaný reenactor. „Tehdy uplynulo sedmdesát let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. A to jsem se seznámil se členy Klubu vojenské historie a Rotou Nazdar, kteří připravovali jeho rekonstrukci. Roku 2013 jsem se také poprvé zúčastnil v Plzni květnových Slavností svobody a od té doby tam jezdím každý rok. Premiéru jsem si odbyl v dobovém civilu. Tady mi znamenitě posloužila skříň u babičky, kde jsem si vypůjčil oblek po pradědečkovi. Od té chvíle jsem začal shromažďovat věci historického charakteru.“

Setkal se s vnukem Pattona

Skvělou rolí na dobové módní přehlídce bylo převtělení Davida Maňhala do prvorepublikové herecké legendy Oldřicha Nového, a to hned dvakrát. „Taky jsem si střihl úlohu protektorátního učitele, který na znamení vzdoru nosil v klopě odznak NS obráceně. Nezapomenutelným zážitkem pro mě bylo osobní setkání s vnukem generála Pattona, který si se mnou potřásl rukou a pochválil moje rajtky. Tam v Plzni totiž zůstal zachován historický statek chráněný Národním památkovým ústavem. Přímo uprostřed sídliště. A já tam jako dobový sedlák pro doladění atmosféry květnových dnů roku 1945 hostil americké osvoboditele. Bohužel nakonec zůstal dochován jen protější statek, kde podle historických pramenů byli Němci,“ vzpomíná.

První filmové role

Jeho kariéra reenactora od té doby úspěšně stoupá. David Maňhal nafotil například rekonstrukci pochodu studentů na pražský hrad k prezidentu Benešovi v únoru 1948. Jeho vskutku hereckým koncertem byl pokus o přiblížení posledních chvil protifašistického odbojáře Václava Morávka, inspirovaný seriálem Karla Kachyni z 90. let. Ve filmu Anthropoid se roku 2015 v zatáčce před pražskou Bílkovou vilou vžil do tehdejší atmosféry v roli cestujícího tramvaje, který vystupuje přímo do centra historického útoku. Když se točil seriál České století, proměnil se David Maňhal v jednom z dílů v úředníka ÚV KSČ. Jednalo se o kapitolu popisující období Pražského jara 1968 a následnou okupaci Československa sovětskými vojsky. „Účinkování v komparzu mě naučilo dokonale se proměnit podle módy dané doby, nechal jsem si narůst kotlety.“

Havel, Klaus, Mečiar

Od té doby se sedlický milovník historie začal na komparzy hlásit sám. Zaregistroval se u příslušných agentur a dokonce si začal nosit i vlastní rekvizity, včetně dobového civilu a uniforem. „Zahrál jsem si i v dalších dílech Českého století z let 1989 a 1992. Jediný díl, kde jsem se neobjevil, byl o Chartě 77. Tam se totiž preferovali vlasáči, což u mě nehrozilo,“ směje se David Maňhal a přejíždí si dlaní lesklé temeno hlavy. Role novinářů byly Davidovi Maňhalovi souzeny. Jako zástupce tisku se objevil v závěrečném dílu dokumentárního seriálu o kupónové privatizaci. A to hned několikrát. Na začátku zmíněné epizody jako zahraniční novinář, který přichází na návštěvu do bytu Václava Havla, kterého doma však nezastihne, a poté na tiskových konferencích, které oznamovaly rozdělení Československa nebo zahájení kupónové privatizace. Zažil tak herecké protějšky smutných hrdinů počátku 90. let: „To bylo, když Václav Klaus a Vladimír Mečiar oznamovali rozchod českého a slovenského národa. Václav Klaus si byl perfektně podobný, zato jeho slovenský protějšek se filmařům už tolik nevyvedl. Moc se mi líbilo vypodobnění polistopadového prezidenta Václava Havla. Sice ho udělali poněkud obtloustlejšího, zato chůze, gesta a řeč neměly chybu,“ podotýká David Maňhal.

První republika a zrádce Moravec

Davida Maňhala čekaly další role. „Docela mě zklamala celková koncepce kostýmů v seriálu První republika, kde jsem hrál číšníka na svatbě v hotelu Polesí. Nedodržovalo se dobové oblečení a dobové zvyklosti,“ říká. V seriálu Poslední vízum pojednávajícím o čínském velvyslanci ve Vídni, který zachraňoval ve válečných dobách rakouské Židy před holocaustem vízem do Číny, si zahrál několik rolí přes pacienta v nemocnici až po vězně koncentračního tábora. Byl vidět ve snímku Apoštol národní zrady o Emanuelu Moravcovi. „Tady jsem vytvořil úlohu úředníka spalujícího citlivé dokumenty na tehdejším ministerstvu školství a národní osvěty. Tato scéna se točila na dnešním ministerstvu kultury. Balíky lejster se házely z oken a my je nosili na oheň. Při té příležitosti jsem si také osahal pistoli, se kterou se tento národní zrádce nakonec zastřelil.“
Ve filmu Americké dopisy o hudebním skladateli Antonínu Dvořákovi se objevil v roli nosiče kufrů. „Zavazadla jsme sundavali v dešti. Abych to upřesnil – v umělém dešti, kterým nás vytrvale kropila cisterna.“
Plížením vpřed
Že filmování není vždy peříčko a dá někdy pořádně zabrat se přesvědčil David Maňhal kupříkladu při natáčení snímku německé produkce Parta z koupaliště pojednávající o osvobozování Německa v roce 1945. „Tenkrát jsem postupoval plížením, přískoky a plazením ve třiceti stupních horka jako americký voják podél tanku. Kaskadéři trpěli podstatně méně, protože se vezli na tanku a měli na rozdíl od komparzu chrániče. Večer mě pálilo celé tělo, jak jsem byl odřený.“ Nadchlo ho i účinkování ve filmu Adidas německé produkce. „To vlastně dva bratři zdědili fabriku na papuče a výrobu přeměnili na šití sportovních bot pro olympijské výpravy a ušili je i pro amerického běžce Ovense.“

Prapradědeček legionář

David Maňhal je členem Československé obce legionářské. Členy jsou buď potomci legionářů, váleční veteráni nebo sympatizanti, většinou členové klubů vojenské historie. ,,Informace o svém prapradědečkovi, ruském legionáři, jsem čerpal ponejprv z rodinných pramenů. Můj příbuzný rukoval ve svých 30 letech k 29. zeměbraneckému pěšímu pluku. Jako svobodník c.k. armády táhl na Rusko, kde byl na řece Strypě roku 1915 zajat. V roce 1917 vstoupil do ruských legií. Následně se skamarádil s generálem Gajdou a patřil mezi československé legionáře, kteří s ním odešli do armády generála Kolčaka. Byl mimořádně jmenován velitelem kulometné čety a vyznamenán ruskými, československým i spojeneckými vyznamenáními. Zúčastnil se i dobývání Vladivostoku. Roku 1937 byl jmenován zástupcem velitele civilní protiletecké ochrany ve vesnici, kde žil. Jeho příběh mě přivedl k opravdovému zájmu o drsné osudy těchto statečných vlastenců, díky nimž vznikla roku 1918 naše suverénní mladá republika.“