„Vezměte si takou Policii Modrava. Tam není nic, co by se zakládalo na pravdě, obvodní oddělení vyšetřuje vraždy, to je přece nesmysl. Účinkují tam ale báječní herci na pozadí s nádhernými exteriéry Šumavy. Vždyť je to paráda,“ popsal František Vorel a pokračuje: „Libí se mi hodně Stíny v mlze, viděl jsem Specialisty a úžasný je Polda s Davidem Matáskem, kterého jsem si oblíbil už v Básnících. Devadesátky mi zase připomněly dobu orlických vražd, kdy byli oběti shazovány v sudech ze Žďákovského mostu na dno Orlické přehrady. Protože se ta lokalita, ze které se sudy z vody následně vytahovaly, nacházela na území Jihočeského kraje, tak jsem byl tehdy povolán na místo. Bylo to ale jen na otočku, protože celý případ hned převzali Pražáci. Aspoň jsem se ale při tom stihl projet po přehradě rychlým policejním člunem,“ přidal, kromě komplimentů, i jednu vzpomínku Vorel, který dosud působí na soudním v českobudějovické nemocnici na částečný úvazek.

Nejdříve nastupují technici, kteří zajistí k mrtvole cestu

Přísnějším okem už hodnotí Vorel vlastní práci soudních lékařů a vyšetřovacích postupů, jak ji v detektivkách divákům servírují scénáristé a režiséři. To se podle něj liší od reality prakticky vždy. A to zcela zásadně. „Na obrazovkách často vidíme, že na místě činu je po příjezdu kriminalistů už doktor, který prohlíží mrtvolu a pak se teprve dělá ohledání místa samotného. V reálu je to úplně naopak. Nejdříve tam nastupují technici, kteří zajistí k mrtvole cestu, a až teprve pak začíná práce soudního lékaře. Jeho úkolem je zaznamenat věci, které následně nelze provést na pitevně. Jedná se zejména o teplotu těla zemřelého a teplotu okolí. Případně další okolnosti, které jsou zásadní při stanovení doby smrti. Konkrétně vlhkost a proudění vzduchu, či zda bylo tělo přikryté, nebo odkryté. Bez těchto podkladů už totiž nelze na pitevním stole dobu smrti prakticky stanovit. Právě doba smrti je pro policii zásadním vodítkem k tomu, aby věděla, kdy má v okolí místa činu sledovat pohyb podezřelých osob a zároveň tak moct potvrdit, nebo vyvrátit jejich alibi,“ zdůraznil Vorel.

Krev mu pije slovní obrat: Odvezte ho na patologii

Na místě činu rovněž soudní lékař sdělí kriminalistům orientační dobu smrti a stejně tak orientačně i jakým způsobem bylo smrtelné zranění způsobeno. Tedy například střelnou zbraní, tupým předmětem, nebo zda si to zranění mohl dotyčný způsobit sám. „Bohužel, v seriálech mnohdy z jeho úst zazní věci, které na místě nemůže absolutně poznat. Třeba konstatování, že se jedná o pád z výšky a poškozený si jej nemohl přivodit sám. To je nesmysl, protože když někdo spadne z výšky, tak na něm jsou málokdy zřetelné stopy toho, že ho někdo shodil. To je až věcí podrobného zkoumání na pitevně, eventuálně ve spolupráci se znalcem v oboru biomechanika. Často také nelze odhadnout na místě přesnou ráži střely. Zejména, když projektil projde měkkou tkání,“ konstatoval Vorel.

Doslova krev mu pije, když v seriálu zazní slovní obrat vyšetřovatele: Odvezte ho na patologii. „To jsem rozpálený do běla, protože patologie s tím nemá vůbec nic společného. To je úplně jiný obor zabývající se diagnostikou nemocí z tkání odebraných při operaci pacientů. Patolog se násilnou smrtí nezabývá,“ vysvětlil Vorel.

Poukázal i na další nesrovnalosti filmové tvorby, které se nezakládají na pravdě. „Na pitevním stole nikdy není tělo zemřelého přikryto prostěradlem, na těle by se poškodily stopy. A ani na místě činu se zemřelý nepřikrývá. Za nevhodného počasí se nad ním maximálně postaví stan. Řadu let už je také samozřejmostí, že na místě činu, před tím, než technici seberou stopy, jsou doktor i kriminalisti oblečeni do speciálních obleků včetně návleků na botách. To také v televizi neuvidíte úplně vždy. A i samotné vyšetření není hotové hned, třeba stanovení DNA trvá nejméně 24 hodin. Stejně, jako mikroskopické vyšetření tkání, od kterého se odvíjí diagnóza smrti způsobená třeba elektrickým proudem. A lékař nedělá ohledání, ten dělá prohlídku, ohledání místa činu dělá policie,“ vybral namátkou Vorel.

U Nažidel jsme identifikovali oběti podle šperků nebo šatů

Další hloupostí v detektivkách je prý i postup při identifikaci těl. Například statistiky z velkých dopravních nehod mluví jasně o tom, že osobní identifikace zemřelého osobou blízkou, bývá, podle Vorla, zdrojem největších chyb. „Je to velmi problematické, pokud ten člověk nemá přímo u sebe doklady nebo například na těle nějaké speciální znamení. Vzpomeňme třeba na autobusovou nehodu u jihočeských Nažidel. Všichni ti zemřelí byli identifikování na základě jiných věcí, než podle osobního poznání příbuzných, třeba podle šperků, šatů nebo osobních věcí. Také se často přeceňuje identifikace podle zubů. Žádná databáze zubních karet totiž neexistuje. A bez porovnání stavu chrupu zemřelého se zubní kartou vytipované osoby je to nemožné. Naopak dobrým vodítkem může být identifikace na základě DNA, pokud ji má zanesenou dotyčný v databázi, nebo ji lze třeba porovnat s DNA z jeho zubního kartáčku nebo jiných věcí jeho denní potřeby. Jinak ale znovu konstatuji, že osobní poznání v takových případech je velmi zavádějící,“ nastínil.

V souvislosti s výše uvedeným pak Vorel připomněl, že do terénu vyjíždí soudní lékař prakticky vždy, je-li podezření, že se jedná o trestný čin vraždy. A to na výzvu operačního důstojníka krajské policejní správy. „Soudní pitvy se pak ze zákona musejí zúčastnit dva soudní lékaři a zpravidla jim při tom asistuje pitevní laborant. Někdy je zde zastoupena i policie, například technikem pořizujícím fotodokumentaci a vyšetřovatelem,“ doplnil.

Před medicínou se chystal na Olympijské hry v Moskvě, chtěl být pilotem

Vorlova cesta k povolání soudního lékaře přitom nevedla nijak přímo. Byť k tomu měl, coby syn soudního lékaře, vždy blízko. V mládí totiž plánoval profesionální sportovní kariéru a následně se chtěl stát také pilotem. „Na gymnáziu v Praze, kde jsme žili, jsem původně koketoval s myšlenkou studií na Fakultě tělesné výchovy a sportu. V té době jsem se závodně věnoval skokům do vody a dokonce jsem byl i v reprezentační přípravě na Olympijské hry 1980 v Moskvě. Tatínkovi ale má sportovní kariéra příliš neimponovala a často ji shazoval slovy ‚Velká taška, malá hlava‘. A že se tím stejně nemohu uživit. Nakonec jsem ale tuto dráhu musel stejně kvůli zranění, bohužel opustit,“ zavzpomínal. „V té době se mi rovněž líbilo povolání pilotů, ale opět zasáhl tatínek. Lakonicky prohlásil, že, coby soudní lékař a vyšetřovatel leteckých havárií, má dost známých, abych se tam nedostal. Navíc mi také vždy říkal, že doktora, na rozdíl od jiných oborů, mohu dělat i v kriminále,“ okomentoval s úsměvem příhody z mládí Vorel s tím, že nakonec na otcova slova došlo a po maturitě se přihlásil v Praze na medicínu.

Pro zvolení oboru soudního lékaře má Vorel jednoduché vysvětlení. „Už od mládí se mi třese levá ruka, takže chirurgii, která by se mi líbila, jsem dělat nemohl. Také interna nepřipadala moc v úvahu, neboť mi činilo docela problém komunikovat s nemocnými lidmi o jejich utrpení. Asi, že mi jich bylo líto. Takže jsem se nakonec vydal pokračovat ve stopách svého tatínka,“ uvedl.

Do nemocnice v ČB nastoupil v roce 1980, primářem byl 23 let

Do českobudějovické nemocnice nastoupil Vorel, po přestěhování s manželkou z Prahy, v roce 1980. Primářem Soudnělékařského oddělení se stal v roce 1997 a vedl jej až do roku 2020, tedy 23 let. Za tu dobu byl osobně přítomen zhruba u 20 tisíc různých druhů pitev.

Zároveň připouští, že soudní lékařství je poměrně atraktivní obor a o zájemce tak není nouze. „Předně, je nás potřeba poměrně málo. Práce je atraktivní i v tom, že v podstatě nepracujeme na směny, na rozdíl od jiných oddělení. Akorát je po dohodě vždy někdo na telefonu, v případě výjezdu do terénu,“ přiblížil Vorel.

Od roku 2021 je sice papírově v penzi, ale práci soudního lékaře vykonává na částečný úvazek ještě dva dny v týdnu. „Pořád mě to baví. Navíc mě těší, že ti mladí se mnou rádi něco konzultují a já jim mohu něco ze své letité praxe předat. Například i naše současná primářka Eva Tomášková, která tu začínala, když jsem oddělení vedl. Zároveň si myslím, že by člověk hrozně rychle duševně upadal, kdyby byl pořád doma. I když máme velkou zahradu, kde je pořád co dělat. Dlouhodobě se také věnuji pěstování bonsaí, po letech jsem se vrátil k filatelii a s manželkou se staráme i o dvě tibetské dogy,“ rozvedl současné pracovní aktivity i své koníčky Vorel.

Jeho osobnost i práci ocenil generální ředitel Šnorek

Jeho práci pak ocenil a význam pro nemocnici vyzdvihl její generální ředitel Michal Šnorek. „František Vorel je velmi výraznou osobností Nemocnice České Budějovice. Celých 23 let vedl Soudnělékařské oddělení, na kterém i po předání funkce své nástupkyni v lednu 2021 stále působí. A může tak předávat své mnohaleté zkušenosti mladším kolegům. Navíc má nedocenitelný expertní hlas při řešení právních otázek a já si velmi vážím toho, že mám v této oblasti v jeho zkušenostech potřebnou oporu. Jeho úctyhodná znalecká činnost je všeobecně známá. Méně známým je fakt, že v letech 2002 až 2009 byl členem představenstva nemocnice a podílel se tak na jejím strategickém směřování jako akciové společnosti. Za to si bezpochyby zaslouží naši úctu i poděkování,“ uzavřel Šnorek.