Pocházíte z letecké rodiny nebo vás k letadlům přivedlo něco jiného?
Žádnou tradici létání jsme v rodině neměli, ale já se mu rozhodla věnovat už v osmé třídě. Tehdy jsem si přečetla dívčí románek od Heleny Šmahelové Mládí na křídlech a osudy postav mi učarovaly. Vlastně určily budoucí směřování mého života, není to již léta jen koníček, ale opravdový kůň. V aeroklubu jsem začínala v patnácti a drží mne to dodnes.

Děláte výhradně plachtařinu, nebo i motorové létání?
Především bezmotorové létání. Mám sice papíry i na motorového větroně, což je takový napůl motorák, ale to mne až tak nikdy neoslovilo.

Co vás přitahuje na plachtění?
Nejzajímavější je asi to, že každý den je jiný, každé počasí je taky trochu jiné. Přitom se permanentně snažíte přelstít přírodu, která vám nahoře ve vzduchu háže různé klacky pod nohy. Musíte hledat řešení a okamžitě reagovat, což je důležité nejen ve vzduchu, ale i v životě. Určitě je to také především výborná parta lidí kolem letadel, které potkáváte a s nimiž spolupracujete. Jsou to fakt lidé stejného zaměření, kteří tomuhle koníčku doslova propadli. Prostě jste i naturelem naladěni na stejnou notu. Nejhezčí lety a možná i částečně nejdobrodružnější jsem zažila asi v Namíbii, kam jsme jezdili vyloženě za plachtařinou. Tam jsou pro nás naprosto luxusní podmínky jako málokde na Zemi. Mám odsud velmi krásné vzpomínky nejen z leteckých zážitků, ale i jako turistka.

A kde se nejlépe létá u nás v Čechách?
Je tady takový prostor, kterému říkáme plachtařská dálnice. Tak trošku ten pruh i dálnici D1 kopíruje od Brna přes Vysočinu, pod Prahou až po Německo. Tam je terén místy trochu vlnitý, také kopcovitý a výborná termika. Na slunečnou stranu svítí sluníčko, z opačné strany vítr, tak vás to vždy trochu utrhne. Tenhle koridor plachtaři hodně vyhledávají.

Zažila jste ve vzduchu nějakou opravdu nebezpečnou situaci?
Tu občas zažijete, ale čím je člověk zkušenější, tím spíš z drobných nepříjemností dokáže vybruslit. Úplně nejdůležitější je nezačít panikařit a hledat řešení. Utkvěla mi v paměti událost, která se mi stala asi před třemi lety. Doklouzávala jsem na letiště ve Zbraslavicích u Kutné Hory a vytvořila se hrana srážek. Bylo to na jaře, takže jsem vlétla do husté sněhové přeháňky, protože při přistání už jsem nemohla nic jiného dělat. Viditelnost nulová, jen pár metrů pod sebe a letiště tři kilometry přede mnou. To jsem samozřejmě neviděla vůbec. Ale musíte věřit přístrojům, komunikaci po rádiu s letištěm a nepanikařit. Nakonec se mi podařilo bez následků přistát.

Co vaše závodní kariéra?
Samozřejmě nějaké úspěchy, třeba na mistrovství republiky, jsem dosáhla. Nejvíc si ale cením čtvrtého místa z mistrovství Evropy v roce 2003, které se shodou okolností konalo v Jihlavě. Jinak jsem se většinou pohybovala kolem pátého a šestého místa. Jsem ve fázi, kdy už si to užívám. Hlavně si v pohodě zalétat, jde to spolu s věkem. Do popředí se dostávají už generačně mladší a dravější kolegové a kolegyně. Ale letím vždy naplno.

Co byste vzkázala mladé generaci, která projeví o plachtaření zájem?

Hlavně musí mít velkou trpělivost. Znám hodně nejen mladých lidí, kteří začali s velkým nadšením i elánem a dostali se třeba až k prvním závodům. Ale je to skutečně v počátku velká řehole, než se něco naučí. Vzlet, přistání, jak najít termiku, jak pracovat s přístroji, jak vyhodnocovat meteorologickou situaci, je toho samozřejmě mnohem víc. Spousta věcí se dá dnes již nastudovat díky příručkám, internetu a sociálním sítím, což za nás nebylo, praxi to ale nenahradí. Když totiž chybí trpělivost a vůle, až zaťatost, většinou zanedlouho povrchní zájemci končí. Jako všechno i létání chce čas, vůli, zkušenosti a dneska už i peníze.