Jste Táboračka?

Původem nejsem Táboračka. Narozená jsem v Písku, kde jsem prožila dětství. Pak jsem se odstěhovala do Černovic u Tábora. Tam jsem žila 16 let a teprve potom jsem se přestěhovala do Tábora. Jako šťastně rozvedená 35 letá žena.

Kdy vás napadlo vybudovat Muzeum čokolády a marcipánu?

Po rozvodu jsem si mohla začít v podnikání dělat to, co jsem chtěla. Už v období, kdy jsme se s manželem rozcházeli, jsem si udělala kurz na výrobu pralinek a otevřela jsem v Táboře prodejnu Bon-Bon, svůj první obchod s čokoládou. Lidé byli nadšení, ale myslela jsem si, že u jednoho obchodu zůstanu. Jenže pak přišla nabídka z Českého Krumlova otevřít tam další prodejnu. Český Krumlov, taková nabídka se neodmítá. Prodejna je tam dodnes. Postupně se obchod rozjel natolik, že vznikla celá síť prodejen Bon-Bon, která funguje dodneška. Má asi 30 poboček v Čechách a na Slovensku.

A jak jste přišla na nápad čokoládového muzea?

Cestovala jsem a jednou v Maďarsku navštívila muzeum marcipánu, což mne úplně fascinovalo. A pak jsem zjistila, že v Evropě existují muzea čokolády. Napadlo mne, že to by byla taková třešnička na dortu. Měla jsem nějaké peníze a takový sen: Koupím v Táboře dům, dole vybuduji muzeum čokolády a nahoře budu bydlet. Každý den sejdu dolů po schodech a budu v čokoládě. Ten nápad jsem nosila v hlavě, až se to podařilo vybudovat.

Takže nahoře bydlíte?

Ne, bohužel nebydlím. Expozice muzea se tak nějak rozprostřela do celého domu. Udělalo se to velkolepěji, než jsem se zprvu domnívala. Takže nebydlím tady, ale kousíček odtud.

Jak dlouho trvalo vybudovat takové muzeum?

Sedm let. Po rozvodu jsem nechtěla peníze utratit za zbytečnosti, tak jsem za milion koupila dům, který byl trochu jako ruina. Spolu s týmem, který měl tak pět lidí, kteří se průběžně měnili, jsme si dovolili požádat o evropské peníze. Požádali jsme o dotaci na rekonstrukci domu už s tím, že v něm bude Muzeum čokolády a marcipánu. Na jeden rok pak bylo všechno pozastavené. Tehdy byla nějaká aféra, ve které jsme ovšem my nefigurovali. Pak jsme absolvovali po tři roky kontroly, ale už máme vše splněné a za sebou. Hodně se na vybudování muzea podílela třeba Lenka Želivská.

Kdy jste vy sama s podnikáním vůbec začala?

Svou první firmu jsem založila jako dvacetiletá holka. Další firmu jsme provozovali spolu s manželem, protože jsem se brzo vdala. Byli jsme spolu 16 let.

Měli jste děti?

Vždy jsme s manželem toužili mít úplnou rodinu, děti. Jenže to se nám nedařilo. Zkoušela jsem několikrát i umělé oplodnění. Nebylo to vůbec jednoduché a stálo to i dost peněz. Kdybych tušila, že nakonec dostanu do pěstounské péče Helenku, takovou tichou a poslušnou holčičku, asi bych tolik pokusů umělého oplodnění nepodstupovala.

Kdy jste se rozhodla pro pěstounskou péči?

Rozhodla jsem se před třemi lety. Nejdříve to začalo jako takzvaná hostitelská činnost, kdy si berete dítě z dětského domova na víkend nebo na prázdniny. Napřed jsem musela složit psychotesty, abych to mohla realizovat. Třikrát do měsíce jsem jezdila do Plzně, kde Helenka byla v dětském domově Domino. Brala jsem si ji k sobě domů od pátku do neděle.

Jak dlouho jste do Plzně jezdila?

Rok a půl. Pak už jsem do Plzně nechtěla jezdit, bylo to šílené, absolvovat v pátek cestu tam a pak zase v neděli odvážet Helenku zpět. S Helenkou jsem navázala vztah. Rozhodovala jsem se, co dál. Tak jsem požádala o pěstounskou péči. Absolvovala jsem další, obsáhlejší psychotesty, a pak jsem Helenku dostala domů do pěstounské péče. Na začátku prázdnin budeme spolu rok. Je to taková parťačka. Inspirovala mne moje kamarádka herečka Nela Boudová, která má dva vlastní syny a už tři roky v pěstounské péči dceru Sašu. Také bych ráda inspirovala samostatné ženy k tomu, aby se pěstounské péče nebály.

Takže byste pěstounskou péči doporučila. Můžete říct důvod?

Mne k tomu vedlo to, že už jsem v životě něco zažila. Kladla jsem si otázku: Co má v životě smysl? Chtěla jsem udělat něco s hlubším smyslem. Měla jsem štěstí v podnikání, vedlo se mi, podnikání je pro mne v podstatě zábava. Měla jsem předtím hezký vztah, kde bylo dítě, kluk ve střídavé péči. Tak jsem si vyzkoušela, že se umím postarat o rodinu, že jsem normální. Umím se postavit k plotně a tak. Po rozchodu jsem si říkala, že nebudu dávat nadále šanci dalším vztahům, ale dítěti. Chtěla jsem pomoci. Mám v sobě pokoru, člověk by měl pomáhat. Měla jsem i energii na něco dalšího, smysluplného. Tak jsem se rozhodla, že jako naplnění života dám šanci dítěti z dětského domova. Myslím, že i neprovdaná žena se může o takové dítě dobře postarat.