Jak se podařilo, že se v patnáctce koncertů s křtem alba Ostraka ocitl táborský klub Univerzita?

Upřímně řečeno, nejsem asi správný adresát této otázky, tohle řeší naše agentura Joe´s Garage. Ale Tábor pro nás není neznámou štací, už jsme tu hráli několikrát, takže proč ne i znovu v Táboře? Těšíme se na to.

O nynějším složení kapely Framus Five se píše, že je třígenerační. Vy sám jste na hudební scéně přes 60 let. Jaké publikum v Táboře čekáte?

Určitě taky generační mix. Nejen naši vrstevníci, pamětníci mých začátků, ale i lidé mladší. Nejsme samozřejmě kapelou pro teenagery, ale mezi publikem nacházíme často i úplně mladé. Znají naši muziku nejspíš z domova, od rodičů. Takže čekám, že v Táboře to nebude jinak.

Vaše největší hity pocházejí z různých období, například v 80. letech jste vydal hned tři známá alba. Kterou svoji desetiletku považujete za nejlepší a proč?

To se takhle asi nedá říct. Ty osmdesátky znamenaly můj velký comeback, vznikly tu ty nejznámější písničky, ale každé to období je nějak jinak zajímavé, ať už třeba tím mládím v šedesátkách, nebo pak třeba po mém druhém návratu z politiky zase životní zkušenosti, trochu jiné zpívání, prostě tuhle „Sofiinu volbu“ bych nechal na vás a na publiku. Každou novou desku logicky vždycky považuji za tu nejlepší. Jinak bych to nemohl dělat.

Kterou písničku po vás publikum nejvíc žádá? A čím to podle vás je?

Asi nejslavnější bude Kolej Yesterday. Pro mne je to klíčová skladba, která nastartovala v mé kariéře nějaký trend, který držím dodnes. A asi to takhle vnímá i publikum. Ta skladba Petra Skoumala a Pavla Šruta se trefila ve správný okamžik na tu správnou parketu. To je stejně důležité jako samotná kvalita té pecky.

Na prahu 90. let jste vstoupil do politiky, byl jste náměstek ministra kultury, poslanec sněmovny, a pak jste z politiky zase vystoupil. Jak tuto životní etapu dnes vidíte?

Byla to úžasná etapa mého života, budovali jsme stát, demokracii a to byl velký úkol. Potkal jsem v téhle době spoustu skvělých lidí, od kterých jsem se mnoho naučil, poznal jsem, že politika je profese a chtěl jsem se ji naučit. A pak jsem po zhruba deseti letech poznal, že nejsem na tuhle profesi dostatečně „splachovací,“ že je čas odejít. Ale vůbec nelituji těch let ve službě státu, myslím, že to stálo za to.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že se po listopadu 89 vrhli do politiky nadšenci s budovatelskou vizí – postavit základy demokratického státu, jaké jsme viděli na západ od nás. A že u dnešní politiky nevidíte vize…Kdy a kde se stala podle vás chyba?

Jo, to kdybych věděl? Ono to není zdaleka jen problém politiky tady u nás doma. Dnes jde spíš o to, jak politika vypadá, než o to, jaká skutečně je. A to se mi nelíbí. Ale kázat pravdy opravdu neumím a ani nechci.

Písnička Ostraka z posledního alba s refrénem –„bojím se, že ve schránce najdu ostraku“ vyjadřuje určitou deziluzi, kterou asi sdílí hodně lidí. Z vaší biografie lze vyčíst, že jste táta syna Petra, možná taky dědeček? Kde vidíte naději pro děti, vnoučata, pravnoučata? Aby třeba i vaše příští album mohlo být nadějnější?

Mám dceru a syna a čtyři vnoučata. Naděje je v nás samých. Že se nenecháme jen tak zblbnout vším, co se kolem nás děje. Že si uchováme vlastní názor, že pochopíme, že ten , kdo má jiný názor ještě nemusí být náš nepřítel! A že budeme chtít být spolu, v reálném světě, nejen v těch bublinách sociálních sítí. A k tomu by měly sloužit i ty naše koncerty, kde vidím a cítím, že lidé jsou tu rádi spolu. A to mě nabíjí.