Kde jinde, než na hrázi Rožmberka by mělo vzniknout Rybářské muzeum. Rozsahem je nevelké, ale přetéká exponáty a díky zapálenému průvodci Janu Mračkovi dává nahlédnout pod kůži jedné z nejstarších lidských profesí. A také do velkolepého příběhu přetváření krajiny v oblasti Třeboňské pánve.

„Tohle jsou původní dubové piloty z Rožmberku,“ ukazuje půl století staré exponáty rybář a pedagog Mraček. Potvrzuje, že dubové piloty z doby Jakuba Krčína stále zastávají svou funkci právě na Rožmberku. „Ale některé se měnily v oblasti přelivu a já je tehdy zachránil,“ rozzáří se průvodce. Velká část vystavených předmětů je ostatně k vidění právě díky jeho odbornému zápalu. „Původně byla část této expozice ve střední rybářské škole, kde jsem pro ni dostal místo,“ vysvětluje Jan Mraček.

Když provázejí odborníci

Muzeum zřídilo Rybářství Třeboň v objektu, kde se v minulosti skladovalo obilí. Zájemci se mohou seznámit s velkými osobnostmi jihočeského rybníkářství, postupy při stavbě rybničních soustav i vývojem řemesla od středověku do současnosti. „Pánové, kteří provázejí, jsou penzisté, ale dřívější rybáři nebo pedagogové na střední škole rybářské,“ říká Karolína Petráňová z Rybářství Třeboň. „Znají spoustu zajímavých podrobností a mají řadu zajímavých historek. Do budoucna plánujeme i exkurze na stanovené hodiny.“

Rybář, pedagog a nyní průvodce Jan Mraček.

Jan Mraček se ale návštěvníkům věnuje i individuálně. Když vysvětluje funkci měřiček, třídiček, popisuje lejty, čapovou výpusť nebo dvojitý požerák, nezapře zkušenost pedagoga. Patřil k rybářským odborníkům, kteří se po roce 1989 zasloužili o osamostatnění rybářského učiliště a vznik Střední školy rybářská a vodohospodářské Jakuba Krčína v Třeboni.

Když vysvětluje dobové přístroje na zaměřování terénu a spádu, jaké používal už Štěpánek Netolický, nelze se ubránit úžasu, co staří mistři řemesla uměli i bez elektronických pomocníků. Ani na vteřinu však Jan Mraček nezapře nejen celoživotní zájem, ale i zkušenost. „Tyhle váhy budou staré přes sto let,“ ukazuje na mohutné kovové soustrojí. „Dělaly se z mědi, aby nerezly. Ale hlavně se musely dobře schovávat, aby je nikdo neukradl a neodnesl do sběrných surovin.“

Materiály se mění, dřina zůstává

Nejvzácnějším exponátem je masivní roura z jedlového dřeva. „Zachránil jsem ji z Olšiny, nejvýš položeného rybníku na Šumavě. Když měnili výpusť, dojel jsem si tam. Protože se nikdy dřív výpusť neměnila, v archivu ve Zlaté Koruně jsem zjistil, že tenhle exponát je starý přes 600 let. Takže starší než Štěpánek Netolický,“ vypráví Jan Mraček.

Trdliště.

V muzeu jsou ale k dispozici i ukázky pytláckého náčiní z různých období, umělá trdliště pro rozmnožování sumců a candátů nebo přehlídka ptáků a savců, kteří hospodářům na rybnících mnoho radosti nedělají. Dozvíte se, co je v rybářské hantýrce chobot, mlsná ryba, hňupa nebo sušenka. „A tady se děti dozvědí, že ryby mají taky zuby, dokonce i kapr,“ ukazuje Jan Mraček sbírku poblíž dětského koutku. Tam si malí návštěvníci mohou zkusit rybí omalovánky a hledat správné barvy jednotlivých ryb podle předlohových obrázků.

Rybářské řemeslo přibližuje řada promítaných filmů. „Všechno jsou výlovy, nejstarší film pochází z roku 1924,“ přibližuje projekci Jan Mraček. „Krásně vidíte, že všechno bývalo dřevěné, než přišel laminát a plasty. Provazy a sítě bývaly konopné, vidíte i kožené oblečení rybářů, které pak nahradila guma. Jenom dřina je to pořád. Zátahy jsou po staletí stejné, pěšáci, kteří jdou směrem do bahna, to nemají lehké.“

Karolína Petráňová poslední poznámku potvrzuje, když poukazuje na vědecké výzkumy porovnávající náročnost různých profesí. „Poměřovaly se i profese hornické a rybářské a na tělech rybářů našli vědci víc opotřebování.“ Filmové dokumenty názorně ukazují proč.

Rybářské muzeum je možné v květnu navštívit o víkendech a svátcích a od června denně, a to od 10 do 16 hodin. Pro motoristy je k dispozici jen parkoviště placené formou SMS, jako bezkonkurenční však lze doporučit cyklovýlet. Už kvůli výhledům na závratnou hladinu Rožmberka.