Účastníci se sešli na parkovišti u hřbitova v Českých Žlebech. Hned na úvod se zastavili u historie krajiny, která dnes působí tiše a nenápadně, ale v minulosti byla svědkem dramatických lidských osudů. Ředitel Národního parku Šumava Pavel Hubený připomněl zaniklou obec Radvanovice, která dříve ležela nedaleko místa setkání. „Kraj se proslavil hlavně tím, že zde operoval Král Šumavy Josef Hasil a jeho bratr je zde na hřbitově,“ připomněl Hubený.

Právě propojování historie, přírody a osobních zkušeností dávalo celé vycházce neformální ráz. Nešlo jen o výklad nad mapou, ale o živé vyprávění přímo v terénu, kde se jednotlivá témata sama nabízela podle toho, kudy skupina procházela.

Od sedmnácti variant k národnímu parku

Pavel Hubený během vycházky zavzpomínal také na dobu, kdy se teprve rodila podoba Národního parku Šumava. U plánování nově vznikajícího chráněného území byl už v roce 1990, tehdy ještě na správě Chráněné krajinné oblasti v Sušici. Podle jeho vzpomínek se tehdy pracovalo přibližně se sedmnácti variantami budoucího území parku.

Dnešní Šumava tak před účastníky vycházky nevystupovala jen jako chráněná krajina, ale také jako místo dlouhých debat, rozhodování a hledání rovnováhy mezi ochranou přírody, turistikou, lesnictvím i životem místních obyvatel.

Padlý strom jako zásobárna života

Jedna ze zastávek patřila tlejícímu dřevu. Právě ponechané kmeny v lese bývají pro část veřejnosti stále sporným tématem, Hubený však na místě vysvětloval jejich význam pro půdu, vodu i další organismy. „Padlý strom v sobě vstřebává živiny. Když se pak kmen rozpadá, pouští je do půdy a z toho mohou rostliny těžit. Je to i rezervoár vody. Jak ho obsadí houby, tak samy uvnitř dřeva udržují vlhké prostředí,“ popisoval ředitel národního parku.

Na místě zazněl i dotaz, zda uschlé lesy nezpůsobují vysychání celé krajiny. Hubený odpověděl, že podle dostupných poznatků to není tak jednoduché. „Jsou studie, které to nepotvrzují. To, kolik je vody v krajině, závisí na tom, kolik je srážek. Když velký les uschne, který funguje jako pumpa a vypařuje spoustu vody, tak se vlastně dočasně objeví více vody v půdě,“ vysvětloval.

Zmínil také, že Národní park Šumava každoročně zpracovává nahodilé dřevo, tedy například stromy napadené kůrovcem nebo poškozené polomy. Dřevo se prodává a finanční přebytky se ukládají do rezervních fondů. V případě šumavského parku jde  o stovky milionů korun.

Setkání s jeřábkem

Výjimečný okamžik přišel během samotné vycházky. Účastníci měli možnost zahlédnout chráněného jeřábka lesního, silně ohrožený a zákonem zvláště chráněný druh z čeledi tetřevovitých. Mimo Šumavu se v Česku vyskytuje například také v Novohradských horách nebo Beskydech.

Na poslední zastávce před návratem na parkoviště skupina dokonce vyplašila kuře jeřábka lesního. Pavel Hubený si jeho lokaci ihned poznamenal. I tato drobná epizoda ukázala, že komentovaná procházka nebyla jen teoretickým vyprávěním o chráněných druzích, ale skutečným pohybem v krajině, kde podobná setkání mohou přijít nečekaně.

Jeleni, vlci a proměna šumavské zvěře

Zastávka na mýtině nedaleko obce patřila výkladu o zdejší zvěři a její migraci napříč desetiletími. Hubený připomněl, že velká stáda jelenů o dvou stech kusech jsou už minulostí. V devadesátých letech se národní park potýkal s vysokými stavy jelení zvěře, které bránily přirozené obnově lesa.

Tehdejší ředitel národního parku Ivan Žlábek podle Hubeného v roce 1994 motivoval myslivce k lovu kolouchů a laní, a tím řídil snižování populace. Téměř tisíc ulovených zvířat ročně na území parku se na přelomu tisíciletí pozitivně podepsalo na přirozené obnově lesního porostu.

Dnes se o část přirozené regulace starají vlci. Jejich návrat na Šumavu zaměstnanci národního parku registrují od roku 2017. Z původních dvou vlků je dnes podle správy několik smeček a hovoří se o více než čtyřiceti kusech tohoto vysoce chráněného druhu.

Řízeně se v parku reguluje také populace prasat divokých, která se od devadesátých let značně rozrostla a může být hrozbou i pro některé chráněné druhy, například pro tetřeva hlušce. „To se trošku rozporuje s tou bezzásahovostí, ne?“ zaznělo od jednoho z posluchačů.

Hubený v odpovědi vysvětlil, že i v této oblasti má park jasně nastavený výhled do dalších let. „Když chcete mít v roce 2035 bezzásahovou oblast, tak nemůžete mít ani loveckou. V zásadách péče je napsáno, že do roku 2035 bude nejen na 52 procentech bez těžby, ale i bez lovu,“ objasnil.

Čtvrteční vycházka v Českých Žlebech ukázala Šumavu jinak než běžné turistické průvodce. Nejen jako krajinu výhledů, stezek a chráněných druhů, ale také jako území, kde se přírodní procesy, historická paměť i rozhodování člověka neustále prolínají.