„Žije tady jen padesát dva obyvatel a není tu vždycky lehký život,“ říká farmář Jaroslav Kryzan. „Pořádáme ale hodně akcí, někdy se v Mutišově sejdou i dva tisíce lidí z širokého okolí.“ Jeho žena Hana Kryzanová, předsedkyně osadního výboru, připravovala sobotní slavnost déle než rok. „Původní zvon zrekvírovali za druhé světové války, většina malých zvonů se přetavila na zbraně,“ přibližuje mutišovský příběh. Uvádí se, že během války tento osud postihl téměř deset tisíc zvonů na území protektorátu. Po roce 1945 instalovali v Mutišově jen náhražkový zinkový zvon, jenže ten zůstal až do letoška. „Je tam už od války a špatně zní. Jako když mlátíte na hliněný hrnec,“ říká Hana Kryzanová. „Moc jsme ho nepoužívali, zvonil se na něj jen umíráček. Až teprve posledních deset let v srpnu před velkou poutí k nedalekému poutnímu kostelu Montserrat, se v naší kapli koná bohoslužba, takže se starý zvon používal i u této příležitosti.“

Nejméně na tři sta let

K vysvěcení a vyzdvižení nového zvonu do věže kaple vedla nesnadná cesta, jak dokumentuje nápis na jeho obvodu. Zvon z darů obyvatel a přátel Mutišova. „Sbírka běžela rok, ukončená byla letos posledního března,“ říká předsedkyně osadního výboru. Během slavnosti poděkovala sto osmdesáti dárcům, jejichž jména se ocitla na čestné tabuli. „Do sbírky přispěli místní obyvatelé, malé firmy, ale rozeslali jsme prosbu taky všem svým známým. Deseti tisíci přispělo město a sto tisíc jsme dostali od Nadace ČEZ,“ říká Hana Kryzanová. Zapojení energetické firmy není náhoda, nový zvon bude totiž poháněn elektřina, v kapli však doposud chyběla přípojka. „Budeme zvonit v poledne a v šest večer. Kromě toho při mimořádných akcích, jako jsou svatby nebo pohřby. Ke každé příležitostí patří samozřejmě jiné zvonění,“ dodává.

Nový zvon včetně pohonu motorem s časovým spínáním vyrobilo zvonařství Michala Votruby z Myslkovic nedaleko Soběslavi. „Je ze zvonoviny, která obsahuje 22 procent cínu a 78 procent mědi. Vyrobili jsme ho klasickou zvonařskou technologií do hliněné formy,“ popisuje vznik díla Michal Votruba. „Kvůli pěknému a důstojnému zvuku jsme zvolili ladění H2, aby to už nebyl umíráček na zvoničce, ale skutečný zvon do kaple. Proto i jeho hmotnost je 47 kilogramů a průměr 42 centimetrů. Má kované srdce z kujné oceli vyrobené ve Vyškově a dřevný dubový závěs. Veškerou výtvarnou výzdobu dělal akademický sochař Václav Hrůza ze Soběslavi. Chci poděkovat Mutišovským, že se na zvon složili. A přeji, aby zvonil nejméně tři sta let,“ řekl zvonař.

O něco dříve budou moci potomci otevřít schránku, která putovala do věže spolu se zvonem. Stojí na ní: Otevřít nejdříve v roce 2126. Uvnitř jsou mince, dopis slavonického starosty, výtisk Slavonických novinek i vzkazy, které mohli napsat lidé na místě.

Den patřil i hasičům a rodákům

Slavnost vysvěcení zvonu se odehrála zároveň se dvěma dalšími událostmi. Gratulovat k osmdesáti letům mutišovského Sboru dobrovolných hasičů přijeli kolegové ze Slavonic, Cizkrajova, Mutné, Rudolce a Písečné. Hosté si díky tomu mohli prohlédnout obvyklou i nejnovější techniku, ale také stoleté unikáty.

„Zároveň dnes pořádáme sraz rodáků,“ připomíná Hana Kryzanová. Přesněji rodin, které dosídlovaly Mutišov po masivním odsunu německého obyvatelstva v roce 1945. „Manžel pochází odtud a když jsem přišla před šestatřiceti lety, byli tu většinou důchodci a jen pár mladých rodin. Pak volné domy získali mladí a Mutišov ožil. Stále se tu něco děje. Pořádáme dětské dny, stavění májky, pálení čarodějnic, velikonoční hrkání, cestu za pokladem… Dneska už jejich děti odešly na školy do města, ale doufám, že se to zase otočí,“ usmívá se předsedkyně osadního výboru.

V sobotu vystoupila harmonikářská kapela, folklórní soubor Podjavořičan z Telče, v podvečer bluesová kapela Breezy Radio z Chicaga a samotné svěcení obohatilo hudební vystoupení rodin Smrčkových a Vejmelkových. Kolem návsi probíhala tradiční výstava rozmanitých místních traktorů, improvizované kino v pingpongové herně promítalo hostům záznamy z výroby nového zvonu. Požehnání se mu dostalo hned od čtveřice duchovních: Hynka Šmerdy, Josefa Brychty a Petera Fořta. Sousedy přijel podpořit z rakouského opatství Geras také premonstrát Benedikt. „Zvon se obrací ke všem, zvon mohou ho slyšet všichni bez rozdílu,“ zaznělo mimo jiné z jejich úst. „Až v se v šest ozve zvonění, aspoň budete moci dětem vysvětlit, co je to klekání.“

Tady stávala hospoda

Zdejším rodákem je osmdesátiletý muž o hůlce, dešti čelí jen látkovou čepicí. Na svět přišel krátce po válce a zájemcům ukazuje místa, kde dříve stávaly domy. „Tamhle jsem se narodil, dnes tam žijí příbuzní a já bydlím ve Slavonicích. A vedle statku nad rybníčkem bylo taky stavení. Dokonce uprostřed návsi bývala hospoda, teď v Mutišově žádná není,“ ukazuje nad travnaté prostranství. „A s tímhle traktorem jsem možná taky jezdil…“

Na sraz rodáků přijel ze Slavonic vlakem, který staví těsně u vesnice. „A víte, že vedle zastávky jsou zbytky tvrze? Dneska říkají, že ji objevili, ale my jsme ji znali už jako kluci,“ usmívá se. Vyfotografovat se nechá, ale prozradit jméno nechce za nic na světě. „To přece není důležité,“ mávne rukou. Hned vedle chlapi probírají večerní hokej. Chystá se projekce utkání se Slovinskem a sváteční den se překlopí do dlouhé sváteční noci…