Na tichém prázdném náměstí se již před pátou hodinou shromažďovaly malé skupinky lidí. U kašny se začaly rychle objevovat hořící svíce, které sem přišlo zapálit kolem stovky lidí. Nejednalo se o rušnou akci, ale spíše o tiché setkání přátel či rodin, které ve společném rozhovoru vzpomínali na minulost. „Mě bylo v té době 13 let. Celý víkend jsem byla s rodiči a sestrou na chalupě. V neděli jsme se vrátili a bylo to jak v jiném světě. V televizi mluvili o demonstracích v Praze a my se nestačili divit,“ vyprávěla Naďa Sagarová (46).

Po odbytí páté hodiny se nasvítila budova Staré radnice v barvách trikolóry a zazněla píseň symbolizující sametovou revoluci – Modlitba pro Martu, kterou tehdy zpívala Marta Kubišová. Při tomto emotivním momentu vystoupil z davu Vladimír Procházka (69) a mával českou vlajkou. „Já si pamatuji i ten rok 1968, kdy mi bylo 15 let a vraceli jsme se s rodiči od babičky. Všude byly tanky a já se bál. Za komunistů jsem hrozně trpěl, nevěřil jsem ve změnu. Pak se začaly objevovat osobnosti jako Václav Havel, které se vzpíraly a já obdivoval jejich statečnost. Postupně jsme se začali dozvídat, že se dějí demonstrace. Dnešním dnem si připomínám tu radostnou euforii, kterou jsem tehdy cítil,“ vzpomínal učitel matematiky a tělocviku.

Při jeho vyprávění byly chvíle zoufalství a následné radosti skoro až hmatatelné. Zmínil, že již třetím rokem chodí na demonstrace pořádané organizací Milion chvilek. Na otázku, jak nahlížejí jeho studenti na událost odpověděl pozitivně. „Mladí jsou skvělí. Uvědomují si, co se kolem nás děje a není jim to lhostejné. Jednou to bude na nich. To nejhorší máme za sebou, teď už bude jenom lépe,“ řekl Vladimír s nadějí v budoucí generace.

Právě studenti, kteří se přišli podívat prozradili, že je i dnes potřeba za demokracii bojovat. „Učíme se o tom ve škole a byli to právě studenti, kteří to všechno začali. Je teď na nás, abychom v tom pokračovali,“ shodla se studentka Lenka (16) se svými přáteli. Na akci přišel i starosta Tábora Štěpán Pavlík se svojí rodinou. Účastníci si mohli ještě poslechnout několik minut trvající údery kostelního zvonu a státní hymnu. Poté se začali všichni pozvolna vytrácet domů či posedět s přáteli.