Pocházíte z Moravy, ale v Milevsku jste doma už přes šedesát let. Jak vzpomínáte na své rodné Valašsko?

Narodil jsem se v maličké vesničce Vysoká u Valašského Meziříčí. Tatínek tam učil na jednotřídce, což byla tehdy jedna z nejtěžších kantorských prací, jaké si lze představit. V jedné místnosti sedělo pět ročníků pohromadě. Tatínek musel neustále střídat výklad pro jednu nebo další skupiny, zatímco ostatní měly takzvanou tichou práci – něco si psaly nebo počítaly. Navíc tehdy venkovští učitelé museli děti učit i praktické věci, například zahrádkářství a včelařství, což bylo u každého hospodářství běžné. Ve Vysoké jsem prožil prvních devět let, pak jsme se v roce 1945 přestěhovali do Valašského Meziříčí, kde jsem v roce 1953 odmaturoval na gymnáziu.

Jak se kluk z Valašska ocitl v jižních Čechách?
V roce 1954 mě přijali na lesnickou fakultu v Praze. Tam jsme se seznámili s manželkou Hanou, která pocházela od Milevska. (Hana Resslová působila dlouhá léta jako pedagožka na milevském gymnáziu, pozn. redakce). Ta studovala pedagogickou fakultu, kde byla tehdy samá děvčata, a tak se se spolužačkami domluvily: „Holky, jdeme na bál lesáků ve Slovanském domě, tam jsou samí chlapi, tam si zatancujeme!“ Nebyla to úplně pravda, v našem ročníku byla skoro polovina holek, ale potkali jsme se a už jsme zůstali spolu.

A po ukončení studií už jste šel rovnou do Milevska?
To ještě ne. Tenkrát jsme po ukončení studia dostávali takzvané umístěnky. Poslali nás povinně na pět let pracovat tam, kde to bylo potřeba. Já skončil u vojenských lesů v Horní Plané na Šumavě. Tehdejší ředitel závodu mi ale řekl, že pokud tam někdo nechce být, klidně ho propustí. Podepsal mi tedy, že po vojně můžu nastoupit jinde. Tak jsem tam vydržel jen do vojny.

Soudruzi rozhodli: Vojna bude delší

Jak dlouhá byla v té době základní vojenská služba pro vysokoškoláka?
To byla neuvěřitelná epizoda. Po druhém ročníku vysoké školy si nás všechny zavolali do auly. Přišel náčelník vojenské katedry, za ním šel zkroušený děkan, a náčelník prohlásil: „Soudruzi, rozhodnutím předsednictva vlády byla na vaší fakultě zrušena vojenská příprava. Soudruzi, kteří toto opatření činili, mají větší mozky než vy, a proto o tom nebudeme diskutovat!“ Otočil se a odešel.
My jsme sice vzteky bouchali do stolů, ale nebylo nám to nic platné. Znamenalo to, že nám odpustili jen dva měsíce, a já tak musel zcela nestandardně odsloužit celých 22 měsíců vojny. Kuriózní bylo, že to odnesla jen naše fakulta, zatímco sousední zemědělci nebo chemici měli vojnu dál jen na rok. Do Milevska jsem se tak definitivně dostal až v roce 1961.

Lesníkům se říkalo nažehlená bída

A začal jste pracovat v lesním závodě?
Moje první roky v lesnické službě jsou spjaty s Kostelcem nad Vltavou. V Kostelci jsem sloužil jedenáct let a vzpomínám na to moc rád. Vztahy tam byly bezprostřednější než potom v milevském lesním závodě, kam jsem nastoupil v roce 1973 a věnoval se pěstování a ochraně lesa.
Tehdy se nám lesníkům říkalo nažehlená bída. Měli jsme sice uniformy a museli jsme vypadat reprezentativně, ale platy byly opravdu malé. Přesto tam byla obrovská stavovská čest. Když se konal pohřeb kolegy, bylo automatické, že se tam sešli lesníci z celého kraje.

Jak se podle vás péče o les za ty desítky let proměnila?
Ve škole nás učili, že lesnictví má stát na třech vyvážených pilířích: biologickém, technickém a ekonomickém. Za celou svou praxi jsem ale nezažil, že by byly všechny tři v rovnováze.
Začínali jsme například s nesmyslnými hnízdovými výsadbami podle sovětského vzoru. Tehdy se věřilo, že když se dá šest sazenic stejného druhu k sobě, nebudou si konkurovat, ale pomáhat si. To byl samozřejmě nesmysl. Pak nastala éra techniky a velkých holosečí a dnes na vše hledí hlavně ekonomové skrze výnos.

Když se lesy vracely původním majitelům

A kdy jste odcházel do důchodu?
V šedesáti letech, tedy v roce 1996, jsem měl odejít. V té době se ale lesy vracely původním majitelům – Schwarzenbergům, obcím i premonstrátům. My jsme tehdy na lesní správě v Milevsku, což byl státní podnik, v podstatě úspěšně pracovali na tom, abychom sami sebe zlikvidovali, protože nám pod rukama mizely tisíce hektarů.
Nakonec správa zanikla a zbytek se rozdělil mezi Vodňany a Tábor. Já jsem pak zůstal v práci ještě o dva a půl roku déle, než jsem plánoval. Požádal mě o to nový správce, který to tu neznal, a tak jsem mu dělal zástupce kvůli kontinuitě.
Definitivně jsem pak skončil, když jeden můj mladší kolega zůstal bez práce. Řekl jsem si, že je ode mě jako od důchodce neseriózní tam dál sedět, když on práci nemá. Nabídl jsem mu své místo, on ho přijal a já mohl s čistým svědomím odejít.

Ke včelám se vrátil díky kolegovi ze Šumavy

Jak jste se dostal ke včelaření?
Vlastně už jako malý kluk u tatínka na Valašsku ve Vysoké. Táta tam měl velký včelín. Znovu mě k tomu v roce 1961 v Kostelci přivedl kolega Honza Kníže, který se tam přestěhoval ze samoty na Šumavě, protože jeho děti už potřebovaly chodit do školy a tam by to byl problém. A přivezl si s sebou i včely. Do milevské organizace svazu včelařů jsem se pak přihlásil v roce 1973.

Kdy jste se stal hospodářem milevské organizace?
To bylo v roce 1985, ale cesta k této funkci byla poměrně kuriózní. Všechny spolky tehdy musely být členem Národní fronty, aby nás měla strana a vláda pod kontrolou. Národní fronta ale tehdy ve volebním roce neschválila kandidátku svazu včelařů a místní organizaci, která funguje už od roku 1907, hrozil rozpad.
Funkcionáři Národní fronty mi při náboru na rovinu řekli: „Dáváme vám důvěru, i když víme o vašem škraloupu z roku 1968, že jste nebyl nadšený z příchodu Rusů.“ Představte si, že to řešili ještě v roce 1985.
Funkci jsem tedy nejprve odmítl. Pak mě ale přemluvil tehdejší předseda organizace pan Hanus, dědeček dnešních kluků Hanusových, kteří provozují firmu Acond. Tak jsem to nakonec vzal. Od té doby jsem účetním stále a předsedové i další funkcionáři se kolem mě jen střídali. Vlastně jsem ve funkci už více než čtyřicet let.

Od prvních počítačů až po elektronickou evidenci

Jste známý tím, že i v devadesáti letech skvěle ovládáte moderní technologie. Jak vzpomínáte na své začátky s počítači?
Jsem vlastně samouk. Učil jsem se už v zaměstnání na prvních počítačích IBM i strojích ze Slušovic, ještě v dobách DOSu. Pamatuji si, jak jsme dostali program na rozpočty a pořád nám nevycházely součty. Seděli jsme nad tím celou noc.
Nakonec jsme zjistili, že program sice dobře násobí, ale u položek v korunách zapomíná výsledek přičíst k celku. V euforii jsem tehdy na sestavu napsal: „Počítač je blbec, dobře násobí, špatně sčítá!“ Samozřejmě jsem věděl, že za to nemůže počítač, ale programátor. Ten lístek jsem pak našel v kanceláři při odchodu do důchodu, když jsem ji vyklízel.
Dnes už vše běží přes internet a včelařská evidence je vedena prostřednictvím Centrálního informačního systému, což je pro starší včelaře někdy těžké, ale mně to nevadí.
Kdysi ale bylo vyplácení dotací jednodušší. Požádal jsem svaz třeba o několik desítek tisíc korun na jejich vyplacení a pak jsem je jednotlivým včelařům osobně rozdal. Bylo to více o důvěře. Dnes je administrativa složitější.

Dnešní doba není horší, ale je jiná

Jak vypadá včelařství v Milevsku dnes?
Naše organizace má dnes 121 členů a přes 1300 včelstev. Je to spíše hobby záležitost. Třiapadesát lidí má jen do pěti včelstev, dalších 34 včelařů do deseti. Jen 24 včelařů u nás má více než šestnáct včelstev.
Já sám mám stále svých pět až deset včelstev. Rád si postojím před česnem a pozoruji ten cvrkot. Také si se včelami povídám, občas jim i vynadám. Kdyby mě u toho někdo pozoroval, asi by se pobavil. To komerční včelaři nemohou, ti mají všechno zmechanizované a svůj čas musí využívat efektivně.

Mrzí vás něco na dnešním přístupu ke včelaření?
Změnila se trochu soudržnost. Lidé také méně chodí na schůze, dříve jsme se víc družili. Ale to je asi podobné i v jiných organizacích. Dnes jsou lidé možná méně ohleduplní, ale zase nechci říkat, že je to horší. Je to prostě jiné.
Největším problémem současného včelařství je důsledné tlumení nemocí, především varroázy. Postupy léčení i léčiva jsou známy, léčení však vyžaduje péči a důslednost včelařů a ne všichni jsou ochotni tuto skutečnost akceptovat. Škodí si nejen sobě, ale i svým včelařským sousedům.

A když srovnáte ekonomické ukazatele včelaření v minulosti a dnes?
Při pohledu na ekonomiku včelaření se situace často líčí příliš tragicky, ale realita v poměru cen medu a cukru není tak zlá. Pamatuji si, že prakticky až do roku 1989 stál kilogram medu ve výkupu stabilně 35 korun, zatímco cukr se prodával za 7,30 koruny, což byl zhruba pětinásobný rozdíl.
Pokud bychom tento historický poměr aplikovali na dnešek, pak by při ceně cukru kolem 20 korun měl med stát sto korun. Běžně se ale prodává i za 200 korun. Problémem ovšem zůstává nízká cena výkupu, kde si velkou část marže berou zpracovatelé a překupníci.
Navíc dnes prodražuje včelaření vše ostatní – od cen nových úlů až po mezistěny. Takže ačkoliv prosté srovnání cen medu a cukru nemůže postihnout celou nákladovou realitu, samotný poměr nevyznívá pro včelaře tak tragicky, jak se někdy tvrdí.

Nepřipouštět si starosti, které nemůžeme ovlivnit

Máte kromě včel a lesa i jiné zájmy? Prý jste se věnoval horolezectví?
To bylo hlavně za studií. Jezdili jsme do Tater a na pískovce v Českém ráji, například na Hrubou Skálu. Také rád fotografuji krajinu a věnuji se zahradě kolem domu v Milevsku, který jsme si s manželkou vlastnoručně postavili.

Jaký je váš recept na dlouhověkost, dobrou náladu a vitalitu?
Žádný zázrak v tom není. Maminka se dožila dvaadevadesáti let, takže je to možná dané i geneticky. Ale důležité je nepřipouštět si příliš starosti, se kterými stejně nemůžete nic dělat. Pokud něco neovlivníte, nemá smysl se tím trápit. To je podle mě jediná možnost, jak si udržet nadhled a dobrou náladu.

Kdo byli facíři? Jaký je přínos Českého svazu včelařů, jak se trestali zloději včel ve středověku nebo jakou roli hráli ve volbě budoucího povolání Dušana Ressela sovětští partyzáni? Celý rozhovor přineseme ve středečních Milevských novinách.