Žilo na Strakonicku hodně židů?

Židé žili v mnoha vesnicích, ale kolem roku 1900 se začali stěhovat do větších měst, protože ta jim pro jejich obchodnické nadání skýtala mnohem větší prostor. Odcházeli z vesnic, kde i sto let žili, museli se odtrhnout od svých kořenů, a snažili se ve městech asimilovat. Opustili nejen tradiční způsob života, ale částečně i zvyky a náboženství. Ti lidé se vlastně sekularizovali, stali se z nich světští. Opravdu málo jich zůstalo v pravověrné židovské víře. Ve Strakonicích máme velký vzor, kam až se Židé dokázali vypracovat. Jde o pověstné rodiny Fürthů, Zuckrů, Steinů… Po židech zůstaly modlitebny a synagogy, židovské hřbitovy. Byly umístěny ve vyloučených lokalitách, za městy, vesnicemi. Dnes se nám tato místa zdají melancholická a půvabná.

To je stručně historie, ale ta nemá s pověstmi nic společného. Takže?
Nashromáždil jsem za čtyřicet let pověsti několika okruhů. Je to jako byste propírala deset hektarů písku a našla tam jen deset zlatinek. Ty pověsti jsou pro mě právě zlatinkami, protože jsou nesmírně vzácné.

To se jich zachovalo tak málo?
Ano, právě když židé odcházeli z vesnic do měst, zpřetrhaly se i jejich kořeny vzhledem k pověstem, které si vyprávěli. Byl jsem závislý pouze na dochovaných záznamech a vyprávění pamětníků.

Kde jste hledal?
V archivech, v různých pamětech rukopisných. Ve Strakonicích žila paní Dittrichová-Medlínová, která zanechala velice zajímavé paměti a jednu židovskou pověst přímo ze Strakonic. Váže se k Palackému náměstí. O židech se hodně vyprávěly nesmysly. Nenávist dokázala vytvořit velkou obrazotvornost. Například, že zabíjejí křesťanské děti, užívají jejich krev do obřadního pečiva. Dalším nesmyslem je, že používali eutanázii – umírající škrtili. Těmto mužům říkali křesťané škrtílkové. A právě o škrtílcích je pověst od nás z malého náměstí. Židovská sousedka poprosila křesťanského souseda, aby šel k jejímu těžce nemocnému manželovi hlídat, kdyby náhodou přišli škrtílkové. Oni skutečně přišli, ale viděli souseda, bez vykonaného díla odešli. Tato pověst je zmíněna i v mé knize.

Takže i v pověstech se odráží soužíti židů s křesťany.
Ono mezi nimi šlo, řečeno nadneseně, o kmenovou válku. To se ale děje přece dodnes. Vidíme to všude kolem sebe, že jsou lidé rozpadlí na jednotlivé kmeny, které mezi sebou válčí. Myslím si, že židé byli opravdu houževnatým národem, který si na obranu svých nelehkých pozic vytvořil barikádu z moudrosti a humoru. Známe to od Jana Wericha, který byl také židovského původu, nebo z knížek Karla Poláčka či vtipy o Roubíčkovi a Kohnovi. Jsem přesvědčen, že židovský humor hodně prokvasil humor český. To je jejich další dědictví krom movitých památek. Židů tu žije už jen pár. Bohužel se je skutečně podařilo vytlačit a vyhubit.

Říkal jste, že těch židovských pověstí je několik druhů?
Při sbírání jsem je rozdělil do třech základních okruhů. Jednak jde o pověsti, které si židé skutečně vyprávěli v 17. a 18. století na Prácheňsku. Já jsem narazil na podivuhodné zápisky v německém jazyce Josefa Svobody, což byl kanonýr v píseckých kasárnách a zaznamenával si, co si lidé povídají a zachytil tak i několik židovských pověstí z Písku z poloviny 19. století. To je vzácný zdroj. Původních židovských pověstí je velmi málo, zato hodně jich je na téma soužití židé – křesťané. Posledním okruhem jsou mrtvé památky, které si lidé později oživovali různými přízraky a duchy zemřelých židů a rabínů.

Takovou pověst jste také našel?
Je z Radomyšle. A je krásná. Říká se, že kdy šly dvě ženy o půlnoci kolem oseckého židovského hřbitova, najednou spatřily bílou postavu a začaly kolem nich létat kameny z hřbitovní zdi. Tohle jsou právě ty poslední záchvěvy, jak komentovat mrtvou židovskou kulturu.

Proč je v názvu knihy Moudrý rabi z Rabí? Ten se také zjevuje?
Tohle je také zajímavá věc. Rabíni z Rabí byli svého času prácheňskými rabíny, což znamená, že byli nejvyššími náboženskými a filozofickými představiteli celého našeho bývalého prácheňského kraje. Kouzelnou pověst mi například vyprávěl doktor Bohumír Lifka z Radomyšle. Je o rabínovi, kterého pozvali do Oseka, když jim tam nějaký zloděj ukradl v modlitebně ukazovátko se stříbrnou ručičkou, kterým se ukazuje, když se čte ze svitku Tóra. Ten rabín mysticko-detektivně tuto krádež vyřešil.

A je známo, kdo to ukazovátko ukradl?
Prý nějaký člověk, který pracoval jako námezdní síla u pana Daubka na statku v Oseku.

V Oseku bývala modlitebna?
Jistě. Když jsem se přistěhoval v roce 1979 do Jemnic, což je osada Oseka, tak tam ta modlitebna ještě stála. Ale židovská ulička se tam naštěstí dochovala.

Když jste židovské pověsti sepisoval, neopanovala vás také náhodou nějaká tajemná situace?
Teď jste mě rozesmála. Tak to se mi opravdu nestalo. Vlastně i když – řeknu vám jeden tajemný příběh. Já byl za komunismu správcem židovského hřbitova v Oseku. Pověřila mě tím Židovská obec, která sháněla dobrovolníky, kteří by se starali v rámci možností o údržbu hřbitovů. Stát byl tehdy proti, tomu by se spíš líbilo, kdyby se náhrobky rozprodaly na dlažbu – to se bohužel také dělo. Tak jsem to tam udržoval a tajně pořádal různé akce. V té době jsem se ještě znal se spoustou zajímavých lidí, jedním z nich byl Bohumil Hrabal. Bohumil Hrabal miloval píseckého židovského básníka a novináře Richarda Weinera. Ten byl pohřben v Písku. Komunistická bestie se rozhodla písecký židovský hřbitov zlikvidovat. Stalo se, že Weinerův náhrobek byl při demolici ukraden. Ukradl ho okultista, který chtěl vyvolávat básníkova ducha. Hrabal se to dozvěděl a požádal mě o pomoc.

A?
Nám se skutečně podařilo toho okultistu najít. Přiznal, že se snažil mystickou cestou narušovat poklid Weinera a začaly se prý dít strašné věci. Mimochodem, ten náhrobek měl doma v paneláku. Takže s radostí souhlasil, abychom si náhrobek odvezli. Hřbitov v Písku už byl zničen, tak jsme náhrobek umístili v Oseku. Tam přečkal komunismus. Když nastala konečně svobodná chvíle, nabídl jsem Weinerův náhrobek píseckému muzeu. Je tam dodnes.

Po tom, co jste uvedl, je jasné, že jste se ke sbírání židovských pověstí nedostal náhodou…
To máte pravdu. S židovskou kulturou a lidmi jsem vlastně spjat celý svůj život. V dětství jsem vyrůstal s pozdějším ředitelem Židovského muzea v Praze Leo Pavlátem, dokonce mi do této nové knihy napsal předmluvu. Můj tatínek chodil v Kutné Hoře do gymnázia s básníkem Jiřím Ortenem, to je další židovská cesta spjatá s mým životem. A když jsem dával dohromady samizdat o českých básnících, kteří nesměli publikovat, tak jsem se přes chartistu Zdeňka Urbánka dostal do skupiny lidí, kteří za protektorátu patřili právě k té skupině židovských básníků. V Praze jsem byl také sousedem Věry Saudkové, neteře Franze Kafky. Mimochodem z Oseka pocházel Kafkův otec Hermann i jeho děd Jákob.

Zanedlouho opustíte Strakonice a hodláte si užívat důchod na Šumavě, na Horské Kvildě. Chystáte ještě vydat nějakou publikaci tady ve Strakonicích?
Právě vyšla! Jedná se o publikaci Zdravé nápoje. Zabývám se léčitelstvím, takže tato knížka je o tom, jak si připravit různé posilující elixíry.

Takže bylinky?
Také, ale základem je především zdravá voda a správné a zajímavé manipulace s ní. Voda je totiž médium, které dokáže nést zajímavé a léčivé informace.