Hospic svaté Markéty funguje skoro tři čtvrtě roku. Jak jste se zajeli?

Zajeli jsme se dobře, vlastně jsme do toho skočili rovnýma nohama. Začali jsme vloni v listopadu. Po týdnu už zájemci o naše služby přicházeli. My se cílově věnujeme pacientům v terminálním stavu. To znamená, že už není naděje na vyléčení a je možná pouze paliativní péče – léčba symptomů, které nemoc provázejí – bolest, nevolnost, dušnost, úzkost… Pacientům se věnujeme po všech stránkách lidské osobnosti. Nejde tedy jen o samostatnou zdravotní péči, ale i o podporu psychickou, a pokud projeví nemocný nebo rodina zájem, tak jsme schopni zajistit i péči psychologa či péči duchovní, která oslovuje mnoho lidí právě až v této fázi života. Chceme umožnit jak nemocným, tak i rodinám strávit poslední dny života doma. Z devadesáti procent se jedná o pacienty s onkologickým onemocněním. Některé klienty musíme odmítnout, protože nepochopili smysl naší služby.

Jak to myslíte?

Pletou si nás s pečovatelskou službou. My sice máme jednu pečovatelku, ovšem ta má na starosti takzvanou odlehčovací službu, kdy jde do rodiny třeba na půl dne pohlídat nemocného člověka, aby si rodina mohla zařídit, co potřebuje a o jejich blízkého bylo zatím kvalitně postaráno po stránce hygieny, stravy, polohování, četby a podobně. Další důležitou službou, kterou hospic poskytuje, je také sociální poradenství, kdy naše sociální pracovnice pomáhá rodině se zorientovat v systému služeb, na který má nemocný či pečující nárok, což může rodině výrazně finančně nebo časově pomoci.

Kolika rodinám jste během toho tři čtvrtě roku s umírajícím blízkým člověkem pomohli?

Skoro třiceti. To není malé číslo. Když vezmete v potaz, že jsem tu já, dvě sestřičky na půl úvazku a jedna sestřička na dohodu. V tomto počtu zajišťujeme 24 hodinovou službu sedm dní v týdnu. A v tomto složení jsme schopny se starat o maximálně pět pacientů. Dosah máme 25 kilometrů, takže ta „logistika“ je skutečně těžká. Nikdy nevíte, kdy se v jeden den stabilizovaný pacient najednou zhorší a vy k němu musíte i třikrát a poté ještě třeba v noci. Souběžně jsme měly například pacienta z Blatenska, Volyňska a Horažďovic.

Sestřičky na půl úvazku? Ony kromě hospicu mají i další zaměstnání?

Ano. Jedna pracuje na interní ambulanci a druhá v ambulanci na neurologii v nemocnici. S děvčaty se musíme domluvit, jak bude mít která službu, pohotovostní příslužbu nebo víkend v hospici. Je obrovské štěstí, že jsme si všechny sedly, je to týmová práce a bez domluvy by to nešlo. Všechny to máme nějak vnitřně nastavené. Nejsou to lehké služby. Tohle je skutečně poslání, nelze to brát jako zaměstnání od – do. To neexistuje. K pacientům jezdíme i v noci. A když si přimyslíte ten nápor emocí… Přišlo pár zájemkyň, ale rozmyslely si to, nebo spíš rodina jim to rozmluvila, že by to psychicky nezvládly.

Pomáhat v rodině, které umírá blízký člověk, to je smutné samo o sobě. Vy v této službě ale pravděpodobně vidíte i pozitiva?

Víte, jsou to pacienti jako v nemocnici. My se chováme tak, abychom jim ze sebe daly maximum. Jsme tu od toho, abychom jim zlepšily kvalitu jejich posledních týdnů života. Potřebujeme k tomu ale úzkou spolupráci s rodinou. To je velmi důležité. My se o pacienta postaráme po zdravotní stránce, mírníme jeho bolest. Stav pacienta konzultujeme s lékařem z ambulance léčby bolesti, jsme v neustálém kontaktu s jeho praktickým lékařem, dáváme pacientovi intenzivní individuální péči, kterou by mu nemocnice nemohla poskytnout. S rodinou nepláčeme. Komunikujeme s ní naprosto normálně, což je v danou chvíli to, co potřebují. Vcítění se do situace rodiny je nutné, ale podpora lítostivosti není na místě.

To musí být velmi těžké…

Těžší práce bývá právě s rodinou než s pacientem. Ta rodina přichází žádat o naše služby a je v nějakém psychickém stavu. Stavy procházejí různými fázemi. Někdo je vzteklý, někdo apatický, jiný akční v tom smyslu, že to nevzdává a zkouší třeba alternativní medicínu. Asi nejhorší je první fáze, kdy se dozvíte, že váš blízký je už neléčitelný a že mu zbývají tři týdny života. Zajímavé je, že s touto informací se většinou lépe srovná pacient než jeho blízká osoba. Na začátku péče je ve fázi smíření málokdo. Musíte lidi vyslechnout, abyste pochopila, jak na tom jsou. V těchto situacích se navíc otvírají vztahy v rodině. Někdo chce pečovat o umírajícího, jiný ne, bojí se, že na to nemá. Odvíjí se různé příběhy. Musíte jim dát podporu a oporu, možnost to zkusit, a když to nepůjde, je tu kamenný hospic v Prachaticích, což je naše mateřská společnost, nebo nemocnice. Když rodina nebude společně s námi fungovat, nebude fungovat ani péče o umírajícího.

Už se stalo, že rodina s vámi nedokázala spolupracovat?

Musím zaťukat, zatím ne. Většinou se to podaří nastavit tak, aby to bylo dobře pro pacienta. Jeho blízcí se často ptají, my vysvětlujeme, učíme je, jak se starat. Svým způsobem by se to dalo přirovnat k intenzivní péči o malé dítě. Bohužel náš pacient je klinicky nestabilní, což přináší i některé dramatické situace. Důležité je, aby si uměli o pomoc říct, neostýchali se a hlavně, aby se v péči o umírajícího uměli prostřídat. Regenerace pečovatele je nutná, jinak se po čtrnácti dnech složí.

Regeneraci ale asi potřebujete i vy?

Jistě. My to v týmu řešíme tím, že o všech aktuálních případech a situacích mezi sebou neustále mluvíme, rozebíráme je, hledáme řešení. Pokud nemáme právě volnou kapacitu, nebo pacienti nejsou naší cílovou skupinou, pak spolupracujeme například s Marií Kadochovou z Domácí péče Českého červeného kříže ve Strakonicích nebo s Oblastní charitou Strakonice.

Hospic má k dispozici i nějaké kompenzační pomůcky?

Ano, máme například dvě elektrické polohovací postele, koncentrátory kyslíku, zvedáky na koupání a další. Teď nám moc pomohlo město, protože nám zapůjčilo prostory pro skladování těchto pomůcek. Naše kancelář sídlí v areálu nemocnice v budově lékárny a s uskladňováním pomůcek jsme měly opravdu problém. Také máme lineární dávkovače na léky. Jsme schopny zavést podkožní či žilní infuze, které „naprogramujeme“ a léky a směsi, samozřejmě po domluvě s lékařem, se podle toho během celého dne uvolňují. Toto využíváme v případech, kdy se stav pacienta zhorší a jedná se o pacienta mimo Strakonice. Tím se snižuje bolest na práh únosnosti.

Organizace vašeho typu jsou pro ministerstva horkým bramborem a vypadá to, že si s financováním neumí poradit. Umíte si to vysvětlit?

Nevím, proč to tak je. Je to boj o body a oceňování úkonů. Hospic má sice smlouvy s pojišťovnami, dosud s menšími, teprve nyní v červnu se podařilo uzavřít smlouvu s největší VZP. Nebylo to ale jednoduché. Pojišťovna klade vysoké nároky na personální obsazení, což strakonický hospic mohl splnit jen díky tomu, že patří pod prachatický hospic. Dosud jsme nemohly některé úkony vykazovat, rodiny proto hradily dvě stě korun za den, kdy do rodiny dojedeme. Asi si každý udělá představu, když za pacientem třeba na Blatensko jedeme třikrát denně a cestovné se neproplácí. Nemůžete přitom přijet, zavést infuzi a odjet. S pacientem si kolikrát i dvě hodiny povídáme, držíme ho za ruku, protože mu to po psychické stránce pomáhá. Ty platby jsou prostě takové, že v  neziskovém sektoru se nevyrovnají státnímu zařízení. Proto mají naše sestry stálé zaměstnání, a proto před nimi smekám. Lidský přístup prostě ohodnocen není.

Nějak z toho vyplývá, že nadřízené instituce nepovažují hospicové služby za důležité.

Zajímavé je, že dříve veřejností spíše zavrhovaná či opomíjená psychiatrická péče už došla do stádia, že je na ni nahlíženo jako na velmi potřebnou a žádanou. Ale na službách o umírající a dlouhodobě umírající si prostě kariéru nepostavíte. Nikdo o tom moc nechce slyšet. Je to ta horší stránka zdravotnictví. Nemocný umírající pacient stojí peníze. V tuto chvíli už není pro stát perspektivní. Co na tom, že čtyřicet, padesát let byl pro společnost produktivní… Bohužel je tak společnost nastavena. Když nejste mladý, krásný, perspektivní… Tohle je výzva pro mladou generaci. Když ji naučíme, že se musí postarat o své blízké, máme relativně dost velkou šanci, že se postará o nás. Čas nikdo nezastaví.

Vy asi vyslechnete hodně příběhů.

Ano, každý nás zoceluje a mění priority hodnot. Tyto příběhy vám ukazují, co je v životě důležité a co ne. Víte, ti lidé, kterým zbývá pár dnů života, dokáží na poslední chvíli přehodnotit různé věci. Chtějí se usmířit s těmi, s nimiž nemluvili, napravit křivdy.

A slyší na to druhá strana?

No, jak kdy. Častým argumentem bývá, že nechtějí dotyčného vidět ve stavu, kdy umírá. Oni se však nebojí toho pohledu, oni se bojí sami sebe, bojí se o sebe, že je to rozhodí. Jde jim o sebe, nikoliv o to, aby ten, který umírá, odcházel smířený. Nutit je nemůžeme. Také se stává, že ten z rodiny, kdo o umírajícího nejvíce pečuje, nám řekne, že nechce být u toho, až bude umírat. Když ten den přijde, sedí u postele a umírajícího drží za ruku.

Vy umíte poznat, kdy nastane smrt?

Ale ne. Umíme však poznat, kdy se stav pacienta začne lámat, a to pak tušíme, že to v horizontu hodin či dnů přijde. V úvozovkách dobré je, když pacient zemře v klidu, ve spánku. Naším cílem je, aby pacient netrpěl bolestí, čehož se rodina bojí a přeje si, aby si ho pánbůh raději vzal a utrpení skončilo. Avšak tyto stavy bolesti jsme v dnešní době schopni zvládat. V tomto čase, většinou nemocný pospává, je mezi životem a smrtí. Stává se, že než zemře, potřebuje se s někým rozloučit. Jeden náš klient čekal na dceru. Pamatuji si, že to byl pátek. Přijela ráno, strávila s tatínkem celé dopoledne a on odpoledne v klidu zemřel. Často tahle zkušenost pečující rodinu zocelí a bolest z odchodu blízkého nesou statečněji a smířlivěji. Mají pocit, že udělali vše, co mohli. Tohle vědomí je posílí pro další období. A to je smysl naší služby. Pomoci umírajícímu a pomoci pozůstalým.

Pláčete někdy?

Některé situace vám prostě vženou slzy do očí. A jestli pláču? Jsou příběhy, které se vás více dotýkají, ale snažím se neplakat před rodinou umírajícího. Jak jsem říkala, probíráme to s děvčaty z hospicu, mezi sebou si ulevíme, sundáme to ze sebe a naše emoce zůstanou zavřené v kanceláři. Také se musíte naučit nezatěžovat tím vlastní rodinu.